čtvrtek 24. května 2018

CO ČTU JÁ? - Hledání Aljašky

První román Johna Greena je jednou zásadní událostí rozdělen na dvě části - Předtím a Potom. Abych úplně neprozradila zápletku, nebudu psát o tom, o jakou událost se jedná, ale silně zasáhne do životů všech hlavních hrdinů. První část - Předtím je z mého pohledu taková klasická greenovka. Parta kamarádů, kteří jsou tak trochu outsideři, a kteří mají nezvyklé přezdívky jak sami pro sebe, tak pro téměř všechny okolo. A mezi nimi Aljaška. Neuvěřitelně krásná, chytrá a po všech stránkách cool holka. (Tady ze mě asi mluví dospělost, ale vážně se ještě pořád považuje kouření a chlast za cool?)
Miles, kterému jeho spolubydlící Plukovník ihned přidělí přezdívku Váleček, přijíždí do internátní školy Culver Creek jako nováček a s touhou zažít velké dobrodružství. Není se tedy čemu divit, že se do nespoutané a tak trochu sebedestruktivní Aljašky okamžitě zamiluje až po uši. Bez váhání se od Plukovníka a Aljašky učí kouřit a zapojuje se do kanadských žertíků, které jsou pro internát tak typické. Když už si Váleček myslí, že u Aljašky začíná mít šanci, děj knihy se láme a z Předtím se stává Potom.

Photocredit: Mega Knihy

Potom se mi líbilo mnohem víc než Předtím, a to přesto, že se jedná o kratší a smutnější část příběhu. Přátelství chlapců utrpí značné trhliny a Váleček zjišťuje, že Aljašku nezná tak dobře, jak si myslel. Zatímco se kamarádi pomalu vzpamatovávají ze šoku, který prožili, pátrají po tom, co se oné osudné noci stalo, ačkoliv si sami nejsou jistí, jestli jim nalezení pravdy uleví nebo spíš přitíží. A je vůbec možné najít pravdu nebo najdeme vždycky jen svoji vlastní verzi pravdy?
Pro mě bylo Hledání Aljašky příběhem o tom, jak dokáže jeden malý čin, jedno špatné rozhodnutí nebo i to, že něco neuděláte, když byste měli, ovlivnit celý zbytek vašeho života. Pokud chcete něco udělat nebo říct, neměli byste váhat, protože další příležitost už nemusíte dostat.
Četla jsem, že podle knihy má vzniknout několikadílný televizní seriál. I když se mi knížka líbila, upřímně si nedovedu představit, čím naplní těch několik dílů, protože zase tolik děje v ní nebylo.  Za to ale byla tradičně plná zajímavých Greenových postřehů a myšlenek. Necháme se překvapit, a já se na seriál určitě podívám.
Pasáž, která se mi líbila: Tolik z nás bude muset žít s tím, co člověk sám tu noc udělal a co neudělal, s věcmi, které se nepovedly, s věcmi, které se v té chvíli zdály správné, protože jsme neznali budoucnost. Kéž bychom znali nekonečný řetěz následků, které vzejdou z nejmenších našich činů. Ale nemůžeme vědět, co děláme, dokud to už pak není k ničemu.
Z.

pondělí 14. května 2018

CO ČTU JÁ? - Harry Potter a prokleté dítě

Je mi jasné, že každý správný fanoušek Harryho Pottera má Prokleté dítě přečtené už dávno. Já, ačkoliv celou sérii zbožňuju, jsem knížku přečetla teprve před několika týdny. Nějak se mi nechtělo do formátu scénáře a možná jsem se i trošku bála, že už to nebude takové, jako původní série. Což vlastně nebylo. Zprvu mi vadilo, že postavy nezní tak, jak jsem si je pamatovala. Jenomže potom jsem si uvědomila, že od posledního dílu uběhla celá řádka let, a já jsem teď pravděpodobně taky jiná, než jsem byla v sedmnácti. Takže je jasné, že i postavy prošly určitým vývojem. Více toho prožily, staly se z nich rodiče a život je jiný, než jaký byl a možná i než jaký si ho představovaly. A nejspíš i já sama jsem se na děj dívala jinýma očima, než před deseti lety.
Na druhou stranu jsem byla nadšená, že jsem zpět v Bradavicích. Že se spolu s postavami vracím na známá místa a znovu prožívám některé okamžiky (díky cestování v čase to občas byly skutečně přesně ty samé okamžiky). A i když díky formě scénáře chybí v knize vypravěčský um J. K. Rowlingové, vlastně mi to ani nevadilo. Dialogy se hezky rychle četly a krátké popisy míst mi taky stačily. Co mě bavilo opravdu hodně, byly poznámky ohledně toho, co se v tu danou chvíli děje na jevišti či v hledišti. Často to znělo tak zajímavě, že bych se nejraději rozjela do Londýna, abych mohla divadelní hru vidět, a prožít všechny efekty.

Photocredit: Martinus

Kniha začíná v okamžiku, kdy Relikvie smrti končí. Bradavický expres se chystá vyrazit z nástupiště 9 a 3/4 a malý Albus Potter se strachuje, že ho Moudrý klobouk zařadí do Zmijozelu. Což se nakonec k překvapení všech opravdu stane, a zásluhu na tom zřejmě má fakt, že se Albus nečekaně skamarádil se Scorpiem Malfoyem. Navzdory postavení a pověsti svých otců jsou oba chlapci spíš outsideři, snažící se vystoupit ze stínu Harryho a Draca. Brzy tak vznikne plán, jak napravit staré křivdy a zachránit jeden nevinný život. A znovu nalezený obraceč času má být pro kamarády hlavním pomocníkem. Co si Albus a Scorpius neuvědomují, je, že každá, byť jen nepatrná změna minulosti, může spustit řetězec souvisejících událostí, které mohou mít v budoucnosti nedozírné následky. Nakonec to musí být naši staří známí hrdinové, kteří chlapcům přijdou na pomoc - Harry, Ron, Hermiona, Ginny a také Draco.
Část, která se mi líbila: V každém zářivém okamžiku štěstí je kapka jedu: vědomí, že se bolest jednou vrátí. (vlastní překlad)
Celkově se mi kniha líbila, bavila i dojímala jsem se u ní, a protože se jednalo o Harryho Pottera, byla jsem schopná odpustit i nesrovnalosti v ději. A mám takové tušení, že divadelní hra, viděná naživo, by byl opravdu neuvěřitelný zážitek...
Z.

středa 9. května 2018

MD - Duben

Většinu dubna jsem propajdala o berlích, což mě značně zbrzdilo v rozletu. Na víc než týden se můj svět smrskl na křeslo a televizní obrazovku. Když jsem se potom konečně dostala mezi lidi, dělala jsem si srandu, že si udělám na krk cedulku s nápisem: "Natažený sval. Ano, při sportu. Ano, bolí. Ne, nevím, jak dlouho to bude trvat." :-) Jak jsem psala v předešlém článku, zrovna jsem četla Než jsem tě poznala a můžu vám říct, že mít nějaké zdravotní omezení je vážně na houby. Najednou si totiž uvědomíte, co všechno vám komplikuje život. Na druhou stranu se mi dost zlepšilo mínění o lidech, protože bych nečekala, kolik mi jich bude ochotně nabízet pomoc. A to nejen kamarádi a kolegyně, ale i úplně cizí lidé (Až na pár výjimek, které bych nejraději přetáhla berlí po hlavě :-) ). Jinak je život o berlích hrozná dřina, ale zároveň taky hrozná nuda.

Když jsem se konečně trošku zvetila, dala jsem vám na blog svou oblíbenou část z Nely. Brzy nám k Niky a Nele přibude i třetí díl, na kterém dělám už jen kosmetické úpravy.
Zhlédla jsem dost nesourodou směsici filmů - Zbav se svých miláčků (Dane DeHaan a Daniel Radcliffe? Ano, prosím!), Než jsem tě poznala (Nádherný film a nádherná knížka.), Ladíme 3 (Pokud chcete něco odpočinkového a líbily se vám první dva díly.) a Klub výtržníků (Ten jako jediný nedoporučuju, i přesto, že tam hrála spousta mých oblíbených herců).
Není tohle ten nejhezčí symbol jara?

Vrátila jsem se k seriálu Nikita, který už mám teď skoro dokoukaný. Se seriály to mám tak, že se buď dívám na celou sérii v kuse, nebo se na další díl nekouknu i několik měsíců. Moje zranění mi umožnilo zvolit tu první možnost.
Co se týče oblíbených písniček, tak to byla taneční Mad love od Seana Paula, Davida Guetty a Becky G, a pak dvě písničky od Harryho Stylese - Ever since New York a Sweet creature.
Prý je to yorkshire a já myslela, že takový ten malý vlkodlak z Hotelu Transylvánie :-)
Jinak jsem začala používat Můj příběh nebo Stories nebo jak se to jmenuje na Facebooku, tak mě tam nezapomeňte sledovat, pokud by vás zajímaly drobnosti z mého života. Květen už snad zase bude trochu akčnější :-)
Z.

středa 2. května 2018

CO ČTU JÁ? - Než jsem tě poznala

I přes celosvětové nadšení jsem knížku Než jsem tě poznala vůbec neměla v plánu číst. Asi před rokem jsem totiž od Jojo Moyes četla jinou knížku a k té jsem se musela vyloženě nutit, abych ji dočetla, tak moc mě nebavila. Jenomže pak jsem k narozeninám dostala knížku Život po tobě, druhý díl k Než jsem tě poznala, takže jsem se rozhodla, že dám šanci aspoň filmu. A ten jsem si okamžitě zamilovala! Moje nadšení přetrvává, i přesto, že po přečtení knížky vidím, jak je film plytký. Úplně v něm chybí jak některé postavy, tak důležité momenty ze života postav, které zůstaly. Zároveň mi připadá, že pro film byla dějová linka osekána jen na tu romantickou část, a úplně se zapomnělo na okamžiky, které vůbec romantické nejsou, jako třeba Willovy bolesti, zdravotní komplikace a nekonečná závislost na ostatních. Přitom i tohle dodávalo vztahu Willa a Lou na intimitě. Ale abych vysvětlila, o co vlastně v knize jde...

Photocredit: Penguin

Louisa žije v malebném anglickém městečku docela obyčejný život. Malý domek sdílí s rodiči, dědečkem, mladší sestrou a jejím synem. Léta má stejného přítele i práci a vlastně nemá v plánu na tom něco měnit. Jenomže potom přijde nečekaná výpověď a jediná práce, která je široko daleko k mání je pečovatelka pro ochrnutého muže. Ačkoliv se Lou obává, co ji čeká, k jejímu překvapení nejde o nemohoucího stařečka, nýbrž o mladého Willa, kterého na invalidní vozík upoutala nehoda. A její prací není zdravotnická péče o něho. Jejím úkolem je dělat Willovi společnost a snažit se ho v jeho vozíkem a neustále se opakujícími nemocemi omezeném světe trochu rozveselit. Na což by optimistická Lou pravděpodobně byla tou pravou, pokud by Will projevil alespoň sebemenší snahu o spolupráci. I přes naprosto rozdílné povahy a Willovu absolutní neochotu si k sobě postupně nachází cestu, dozvídají se o sobě věci, které nikdy nikomu jinému neřekli, a krůček po krůčku se do sebe zamilovávají. Jenomže Willův stav není jedinou překážkou jejich vztahu. Neúprosně se blíží také termín, který si Will vybral pro ukončení svého trápení a Lousiným hlavním cílem se stane zabránit, aby k tomu došlo.
Musím říct, že knížka vůbec nebyla tak smutná, jak jsem se bála. Vlastně právě naopak. Opravdu jsem se u ní bavila, milovala Lou i protivného Willa, líbila se mi atmosféra městečka i hradu a zbožňovala jsem trochu potrhlou rodinu Lou. Je to takový ten příběh, který chcete pořád číst, ale zároveň nechcete, abyste došli ke konci. Příhodně jsem knížku četla zrovna v době, kdy jsem sama skončila o berlích, takže jsem Willa v jeho uvažování a frustraci chápala mnohem lépe, než bych mu asi rozuměla za normálních okolností. Vlastně ani teď zpětně nevím, jestli jsem souhlasila s Willem, že takový život nemá smysl, nebo s Lou, která si stála za tím, že i ve Willově situaci se dá žít zajímavý a plnohodnotný život. Knížka je takovou směsicí lehkého letního čtení a něčeho k zamyšlení a já ji doporučuji všemi deseti!
Z.

středa 25. dubna 2018

Nela - Favourite part

Přesně před měsícem jsem zveřejnila Favourite part k Niky, takže je myslím načase, podělit se s vámi i o mou oblíbenou pasáž z Nely. Možná vás překvapí, že je to zrovna tahle část. Ačkoliv mám ráda ty pozitivní, veselé i romantické pasáže, tahle pro mě prostě má něco do sebe.
POZOR! Obsahuje spoilery!
Z.

Pohřeb byl krátký, ale proto nebyl o nic snazší nebo méně smutný. Mamka se i vsedě ztěžka opírala o tátu a Marek pevně svíral Adélčinu dlaň. Styděla jsem se za to, že se moje slzy žalu mísí se slzami z vlastních problémů. Přesto, když jsme vycházeli ze síně, která nikdy nebyla svědkem žádné veselé události, a já jsem byla jediná, kdo nešel ruku v ruce se svým partnerem, nemohla jsem přestat myslet na Moničina slova. K čemu mi bylo chození s někým, kdo mě nemohl podpořit v těžkých chvílích, a s kým jsem se nemohla dělit o ty radostné? Kterého jsem sice v soukromí mohla nazývat svým přítelem, ale mimo čtyři stěny jeho bytu jako by neexistoval? Byla jsem unavená a najednou jsem pochybovala o své odpovědi na Mončinu otázku. Opravdu mi to stálo za to?
Pod prošívaným kabátem jsem ještě stále měla černé šaty, když pro mě Adam chvatně došel k venkovní brance a vpustil mě do svého bytu. Obezřetně jsem si sedla na okraj jeho postele a on mě vzal za ruku.
„Jak jste to zvládli?“
Podívala jsem se na něj a stáhlo se mi hrdlo. Přesto, že jsem si celou cestu nacvičovala, co přesně mu řeknu, náhle jsem nemohla vydat ani hlásku.
„Strašně mě mrzí, že jsem tam nemohl být s tebou,“ pokračoval.
Do očí mi vhrkly slzy.
„Nelo,“ objal mě Adam, „ššš.“
Jemně jsem ho odstrčila a snažila se ignorovat jeho zmatený výraz.
„Já… Chtěla jsem… Přišla jsem ti říct, že…“
Adam mě zkoumavě pozoroval a náhle mu přes obličej přelétlo zděšení.
„Ne,“ vydechl, „Nelo, ne. Prosím tě, to nedělej.“
Zakroutila jsem hlavou. Oči mě pálily a na tvářích se mi tvořily mokré cestičky.
„Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu.“
Chtěla jsem vstát, ale Adam se mi v tom snažil zabránit.
„Já vím, že jsi smutná. Nedělej teď žádná rozhodnutí. Počkej, až se situace uklidní.“
Zírala jsem na něj. Situace? Měla jsem čekat, až se budeme moci přestat skrývat, protože je můj učitel? Až mě moji kamarádi přestanou vydírat? Až nějakým zázrakem zmizí video, na němž jsem zachycena v té nejintimnější chvíli, včetně všech kopií? Až nebude každá moje šťastná vzpomínka zastíněna lží, slzami nebo zklamáním?
„Promiň,“ zajíkla jsem se.
Vymanila jsem se z jeho sevření, a aniž bych se ohlédla, utekla jsem pryč z jeho bytu, pryč od Adama, pryč ze vztahu, o kterém jsem si myslela, že bude navždy.

středa 11. dubna 2018

MD - Březen

Co říct o březnu? Byla jsem nemocná a byla zima. Mám dojem, že tyhle dvě skutečnosti docela slušně sumarizují celý měsíc, a navíc jsou důvodem, proč jsem nic moc zajímavého nedělala. Za to pro vás mám v dnešním článku recept :-) Tedy abych si ho nepřivlastnila, tak musím přiznat, že jsem ho už dávno dostala od Míši a dělávám v něm jen drobné úpravy. Je to recept na muffiny. Výhodou je, že se jedná o hrníčkový recept, čili nemusíte nic odměřovat a vážit. Na zhruba 12 muffinů (záleží na velikosti košíčků) budete potřebovat:

  • 1 hrnek polohrubé mouky
  • 1/2 hrnku cukru
  • 1/2 hrnku mléka
  • 1/4 hrnku oleje
  • 1/2 prášku do pečiva
  • 1 vejce
  • špetku soli
  • tabulku čokolády
Rozehřejeme si troubu na 180 - 200 stupňů a čokoládu nakrájíme na kousky (klidně nechejte některé větší). Poté všechny ingredience smícháme ve velké míse a můžeme začít plnit košíčky. Myslete na to, že těsto při pečení trochu nabude, takže neplňte po okraj! Pečeme zhruba 20 minut. Záleží na troubě a spíš je lepší muffiny průběžně kontrolovat (a ochutnávat :-) ). Já jsem tentokrát vyměnila cukr za med (to teda dělám vždycky) a olej za burákové máslo, které jsem dostala od sestřenky Lady z Holandska. Burákového másla bylo potřeba přidat trochu víc, než by bylo oleje, aby těsto nebylo tak tuhé a přilila jsem i kapku víc mléka. A výsledek byl skvělý. Celá várka zmizela do druhého dne.
Jinak jsem svoji snahu o odpočinek vyplnila sledováním filmů a youtube. Co se týče youtuberů, mám momentálně v oblibě Weekly videa od Louise (Sprinkle of glitter). Znovu jsem viděla Prokletý ostrov s Leonardem DiCapriem a byla jsem z toho filmu stejně nadšená jako poprvé. Podívala jsem se na Suicide squad, což mi přišlo vizuálně skvělé a soundtrack taky zaslouží pochvalu, ale děj byl trošku nelogický. Co mě naopak tradičně nadchlo jako celek byly zatím poslední díly ze seriálu Strike - Career of evil. O knížce, podle které byly tyto dva díly natočeny, jsem psala TADY a opravdu se nemůžu dočkat další. Mimochodem slyšeli jste, že televizní série bude i podle knihy Specialistka (The chemist) od Stephenie Meyer?
Charlie a knihy, co se chystám přečíst.
A když už jsem u těch knih, přečetla jsem v březnu konečně taky Harryho Pottera a prokleté dítě. O tom se ale můžete těšit na samostatný článek. Oblíbenou písničkou měsíce byla The middle, ke které mě klasicky dovedlo taneční video.
Koncem měsíce, kdy jsme se konečně všichni vybabrali z chřipkové epidemie, jsem alespoň zašla s Míšou a jejími chlapečky na zákusek. Co myslíte, který z nás vypadá víc vyděšeně? :-) :-)
Z.

neděle 25. března 2018

Niky - Favourite part

Když se mě kamarádi ptají, jestli mám raději Niky nebo Nelu, je to těžká volba. Miluju oba dva příběhy. Kdyby ne, tak bych je nepsala :-) Ale když se někdo zeptá na oblíbenou pasáž, tak těch bych dokázala vyjmenovat hned několik. Co se týče Niky, tak jedna z nich, možná dokonce ta nejoblíbenější, je tahle.
Máte i vy nějakou oblíbenou scénu? POZOR! Pokud jste Niky nečetli, obsahuje spoilery!
Hezkou neděli Z. :-)

„Mám přinést sůl,“ řekl, jako by mi snad musel vysvětlovat přítomnost ve vlastní kuchyni.
Přikývla jsem, neschopná slova. Martin chvíli otvíral jednu skříňku po druhé, očividně zcela ztracený. Nakonec se mi ho zželelo a sáhla jsem do správné přihrádky. Už mockrát jsem tady Barče pomáhala připravovat něco na zub, a proto jsem věděla, kde co hledat. Pořád mlčky jsem Martinovi podala skleněnou dózu.
„Díky,“ vzal si ji a zamířil zpět k obývacímu pokoji.
Vztek ve mně vybublal na povrch. Teď se bude tvářit jako že nic? Poté, co mě dusil před našimi kamarády? Před mým klukem?
„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla jsem na něj, než se mi stihl ztratit z dohledu.
Martin se zarazil a pomalu se ke mně otočil. Výraz v obličeji mu ztvrdnul.
„Co máš na mysli?“ optal se s arogantním úšklebkem, který jsem na něm nesnášela. Tolik mi připomínal Martina z těch prvních měsíců po našem seznámení.
„Ty to moc dobře víš,“ sykla jsem a popošla k němu blíž. Nechtěla jsem, aby nás zaslechli ostatní. Obzvlášť ne Tomáš.
„Hráli jsme hru na pravdu, ne? Ty ses nebavila?“ skoro se mi vysmíval.
„Jo, bylo to k popukání. Obzvlášť když jsi vytahoval to, co se mezi námi stalo, před mým klukem a tvou holkou!“ Navztekaně jsem se mu dívala přímo do očí.
„Já nic tajit nemusím. Já,“ to slovo zdůraznil, „jsem svou holku nepodvedl.“
„Řekli jsme si, že to bude mezi náma,“ připomněla jsem.
„A ty jsi to nikomu neřekla, co?“ uchechtl se sarkasticky. „Vidím, jak Niky s Bárou pozorují každej náš pohyb. Poslouchají každý naše slovo.“
„Neřekla jsem to nikomu, komu by to mohlo ublížit,“ bránila jsem se.
„No jistě. Chraň pánbůh, abys ty někomu ublížila,“ odfrkl.
„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce v bok.
„Zeptej se na vysvětlení svýho kluka. To k němu jsi běžela hned, co jsme se vrátili z Itálie!“ sekl po mně výčitkou ostrou jako břitva.
„Měli jsme snad dohodu!“ rozhodila jsem zoufale rukama. V Itálii s ním, doma s Tomem, ne? „Byl to tvůj nápad,“ zdůraznila jsem.
„To bylo předtím,“ výraz v obličeji se mu změnil. Už v něm nebyla agrese ani výsměch.
„Před čím?“ nechápala jsem.
„Do háje, Niky!“ bouchl pěstí do kuchyňské linky a pak se o ni opřel jen pár centimetrů ode mě.
„Já jsem ti řekl, že tě miluju!“ zašeptal tak důrazně, jako kdyby ta slova na mě zakřičel.
Nadechovala jsem se k odpovědi, když se objevila Barča.
„Kde jsi s tou solí? Nině tam zůstane flek!“
„Už jdu,“ otočil se rychle Martin a zmizel.
Vydechla jsem a pohlédla na zmatenou Báru.
„Co to bylo?“ zvedla obočí.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Sama jsem nevěděla.