pondělí 11. prosince 2017

Čtyři dny II

Pozn.: Pokud jste nečetli první díl, najdete ho TADY. Z.

Den druhý

„Uíííí,“ zachytila se Jitka za dopravní značku a zhoupla se jako tanečnice u tyče.
Chytla jsem ji za ruku a vlekla pryč. Byla sťatá už v baru, kde její rozlučka se svobodou začínala. Nejspíš bylo dobře, že se rozhodla ji pořádat týden před svatbou, protože představa, že by po dnešku měla vstávat v pět ráno, aby si nechala udělat make up a vlasy, byla docela směšná. Nehledě na to, že se po pěti koktejlech, které dohromady obsahovaly asi osm různých druhů alkoholu, rozhodla, že musíme vyrazit na diskotéku. Naposledy si spolu zatančit jako svobodný holky! Upozornila jsem ji, že na diskotéky se chodilo možná za našich mladých let. Teď se chodí do klubu!
K jednomu jsme doklopýtaly a postavily se do fronty před vchodem. Jitka si poupravila plastovou korunku se závojem a sytě růžovým nápisem „Bride to be“ a požádala mě, ať jí půjčím rtěnku. Na vyhazovače potom vycenila svoje nově vybělené zuby a zamávala bankovkami v ruce, na které se leskl prstýnek s diamantem.
„Rozlučka se svobodou?“ zeptal se vyhazovač pobaveně.
Sborově jsme přikývly. Takových tu musí mít tucet do měsíce.
„Tak běžte,“ pokývl hlavou, aniž by si vzal nachystané peníze.
„A hodně štěstí,“ dodal téměř ironicky.
„Díky,“ rozzářila se navzdory jeho tónu. „Já jsem Jitka. Říkej mi „nevěsta“.“
Vyhazovač se zatvářil tak, jako že lituje ženicha, ke kterému naše „nevěsta“ patří.
„Děkujeme,“ usmála jsem se a popostrčila Jitku ke dveřím klubu, za nimiž to dost hlasitě žilo.
Jitce stačila pouhá vteřina, aby zmerčila bar a vyrazila k němu. Po jedné rundě tequily se nevěsta plus její doprovod nahrnuly na parket a já jsem se omluvila, abych si mohla odskočit.
Když jsem se davem lidí snažila procpat zpátky k poskakujícímu závoji, srazila jsem se s vysokým klukem. Překvapeně jsme se na sebe zadívali. Měla jsem dojem, že ho odněkud znám. Za boha jsem ho ale nedokázala zařadit.
„Ale! Moje krásná sousedka,“ zasmál se a v tu ránu mi bylo jasné, o koho jde.
Ačkoliv bylo s podivem, že on okamžitě poznal mě. Tak nějak jsem tušila, že včera, s rozcuchanými vlasy a bez špetky make upu jsem vypadala poněkud jinak než teď.
„Dobrý den,“ krátce jsem přikývla a protáhla se mezi změtí tancujících těl zpátky ke své výpravě.
„Spíš noc,“ křikl za mnou, ale dělala jsem, že ho neslyším.
Holky už byly pořádně rozjeté a já jsem se vzápětí nechala strhnout a tančila jsem a zpívala jako o život. Co se týkalo množství požitého alkoholu, o moc jsem za Jitkou nezaostávala.
Při jednom obzvlášť efektním pohození hlavou jsem si všimla, že mě můj soused pozoruje od baru. Trochu jsem se zastyděla. Včera jsem je peskovala jako nějaká stará semetrika a dnes tady řádím, jako by mi bylo šestnáct a rodiče mě poprvé pustili na diskotéku. Ehm, do klubu. Opravdu to nebylo zase tak dávno, co si sousedi chodili stěžovat na naše hlasité večírky. A přitom se od té doby tolik změnilo. Já jsem se změnila.
Znovu jsem mrkla k baru. Už tam neseděl. Díky bohu! S novou vervou jsem se roztančila na písničku, kterou jsem v životě neslyšela. Nejspíš proto, že jsem v poslední době snídala spíš u ranních zpráv, než u MTv.
„Tak vy se umíte i bavit,“ ozvalo se mi pobaveně u ucha.
Trhla jsem sebou, ale samozřejmě jsem věděla, koho uvidím, když se otočím. Můj soused mi podával skleničku.
„Co to je?“ přičichla jsem k jejímu obsahu.
„Jed,“ mrkl na mě a obrátil do sebe tu svoji.
Následovala jsem jeho příkladu, přestože mi bylo jasné, že žádná z mých kamarádek už nebyla ve stavu, aby se o mě dokázala postarat v případě, že by mi do pití skutečně něco namíchal.
Vzal mi z ruky prázdnou skleničku a zmizel v davu dřív, než jsem stihla něco říct. Zmateně jsem zatřepala hlavou. Co to bylo?
Neměla jsem čas nad tím dál polemizovat, protože mou pozornost upoutala sama nevěsta.
Zarazila se v půli pohybu: „Je mi špatně.“
Přiskočila jsem k ní: „Budeš zvracet?“
„Nevím,“ nakrčila nos.
„Tak pojď,“ vzala jsem ji pod paží a vedla ven.
„Hele, nevěsta,“ smál se vyhazovač.
Kdybych neměla plné ruce práce, něco bych mu řekla. Jenomže Jitka škytla a vypadla z klubu na chodník.
„Sakra,“ přiskočila jsem k ní a vytáhla ji na nohy.
„Ale néé,“ podívala se nešťastně na roztržené silonky, pod nimiž bylo vidět odřené koleno.
Věděla jsem, na co myslí.
„Stejně budeš mít dlouhé šaty,“ chlácholila jsem ji.
„To je pravda,“ usmála se spokojeně a sedla si na obrubník.
„Jíťo, neseď tady,“ zaprosila jsem. „Nachladíš se a budeš špinavá.“
„Jenom si chviličku odpočinu,“ podívala se na mě bezelstnýma očima.
S povzdechem jsem si sedla vedle ní: „A je ti aspoň líp?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, jako kdyby si právě teď vzpomněla, proč jsme vlastně šly ven.
„Dáš mi napít?“ zamrkala a korunku na hlavě měla nakřivo.
Zamračila jsem se. Asi bych ji tu neměla nechávat samotnou. Zkusila jsem zavolat jedné z kamarádek. Pak druhé, třetí. Ani jedna to nebrala. To jsou tedy kamarádky. Kdo ví, jestli si vůbec všimly, že jim ta hlavní chybí. Spása přišla v trošku nečekané podobě.
„Jejda,“ ozvalo se nad námi. „Všechno v pořádku?“
„Nemohl byste nám donést vodu?“ vytahovala jsem z peněženky bankovku.
Můj soused nad tím jen mávnul rukou a zmizel zpět v útrobách tepajícího klubu. Jitka jen koukala před sebe a sem tam škytla. Instinktivně jsem ji hladila po vlasech, jako bych utěšovala malé dítě. Zrovna mi opakovala, že je jí špatně, když se objevil můj soused s dvěma lahvemi vody.
„Děkuju,“ vděčně jsem si je od něj vzala a jednu rovnou podala Jitce.
Voda se v ní udržela přesně dvě vteřiny. Potom šla ven spolu se zbytkem obsahu jejího žaludku. Můj soused stihnul hbitě uhnout, zatímco já jsem přiskočila k Jitce a chytla jí vlasy.
„Dobrý?“ ptala jsem se ustaraně a jednou rukou hledala v kabelce papírový kapesníček.
Jitka se po chvíli kuckání uklidnila a oznámila mi novou skutečnost: „Chce se mi spát.“
Podívala jsem se na souseda, který tam kupodivu ještě pořád stál.
„Mám vám chytnout taxi?“ nabídnul se přičinlivě.
„Jenom tady s ní chvilinku vydržte. Skočím pro naše věci.“
Bez okolků jsem Jitce prohrabala kabelku a považovala za úspěch, že během večera neztratila lísteček od šatny. Můj soused si Jitku zamračeně prohlížel a zřejmě se snažil odhadnout, jak moc hrozí, že bude znovu zvracet. Nakonec se ale o krok přiblížil, což jsem brala jako souhlas s tím, že ji pohlídá, než vyzvednu svoji koženou bundu a její bílé sáčko.
Překvapilo mě, že když jsem vyběhla zpět na ulici, čekalo před vchodem přistavené taxi a Jitka klimbala na zadním sedadle.
„Asi by neměla jet domů sama,“ prohodil můj soused, který se ledabyle opíral o otevřené dveře.
„Spí dnes u mě,“ překvapila jsem sama sebe, protože tohle původně nebylo v plánu.
Jenomže ostatní holky, včetně svědkyně, mi jen zamávaly, když jsem jim oznámila, že odcházíme, a vůbec se nezajímaly, co je s nevěstou. A můj soused měl pravdu. V tomhle stavu jsem ji rozhodně nemohla nechat samotnou.
„Super, svezu se s vámi,“ usídlil se můj soused vedle řidiče a nadiktoval adresu.
Řidič z nás kdoví jakou radost neměl a neuniklo mi, jak ve zpětném zrcátku co chvíli Jitku kontroloval. S největší pravděpodobností se stejně jako já modlil, aby na ni další vlna zvracení nepřišla za jízdy. Viditelně si oddechl, když jsme ji před naším domem vymanévrovali z auta, aniž by potahy utrpěly jakoukoliv újmu.
Můj soused, jehož jméno jsem pořád neznala, mi s Jitkou, která už napůl spala, pomohl jak do výtahu, tak do bytu. Mlčky mě pozoroval, když jsem ji ukládala na pohovku a zakrývala dekou.
„Raději jí dejte k hlavě kýbl,“ poradil mi.
„Dobrý nápad,“ přikývla jsem. Očividně z něj mluvila zkušenost.
Než jsem se vrátila z koupelny, Jitka spokojeně chrupkala. Podívala jsem se na svého souseda, který s povytaženými koutky zíral na mě.
„To byl zajímavý večer,“ zhodnotil to.
Přikývla jsem, a když nebyly moje ruce zaměstnány starostí o opilou kamarádku, najednou jsem nevěděla, co s nimi.
„Děkuju za pomoc.“
„Není zač. Kdyby bylo cokoliv třeba, jsem k dispozici,“ mrknul na mě a o otočil se k odchodu.
Následovala jsem ho ke dveřím, kde se ke mně ještě jednou obrátil.
„Dobrou noc,“ podíval se na jmenovku, připevněnou nad kukátkem, „slečno Kratochvílová.“
„Dobrou noc,“ usmála jsem se a dala si za úkol podívat se na to, co má na dveřích napsáno on.

pondělí 4. prosince 2017

Čtyři dny I

Poznámka: Nová povídka - jupí! :-) Ode dneška se budete moci každé pondělí po adventní neděli těšit na jeden díl. A pak ještě jeden bonusový na Nový rok. Taková moje parafráze na blogmas. Hezké čtení! Z.

Den první

„Studenti jsou největší peklo!“ postěžovala jsem si nahlas, přestože jediný, kdo mě mohl slyšet, byl kocour Fousek, spící v umyvadle.
Pozorovala jsem hladinu vody, jak se otřásá v rytmu hudby, dunící z vedlejšího bytu, a namísto toho, abych relaxovala, ve mně čím dál víc bobtnal vztek. Vypustila jsem vanu a vklouzla do saténového pyžama, na které už začínalo být docela chladno, ale já jsem se odmítala smířit s tím, že je léto u konce. Ovšem start semestru, který moji hluční sousedé zřejmě oslavovali, to jen potvrzoval.
Jindy bych byla tolerantní. Vždyť to nebylo tak dávno, co jsem ještě sama byla studentkou. Jenomže představa páteční ranní porady, na níž mám prezentovat půlroční výsledky našeho oddělení, mi na náladě zrovna nepřidávala. A jako by nestačilo, že mě v pátek čeká dlouhý pracovní den, předpokládá se, že budu veselá a čilá i celou noc, ideálně až do sobotního rána. Jitka se totiž bude loučit se svobodou. Na střední jsme byly nerozlučné. Potom jsme si sice našly kamarádky, které se více hodily k našim současným já, ale i tak jsme zůstávaly v kontaktu. Za svědka jsem jí tedy nešla, jak jsme si to kdysi slibovaly, ale popravdě jsem o to ani moc nestála. Všechno to zařizování a organizování… Takhle jsem si rozlučku i svatbu mohla pořádně užít. Samozřejmě pokud se dnes alespoň trochu vyspím. Zatím to nevypadalo, že mi k tomu sousedi dají příležitost.
V jednu ráno, kdy se hudba ani smích za zdí neztišily byť jen o píď, jsem rázně odhodila peřinu, hodila si přes ramena svetr a bosky vyrazila na chodbu. Zvonek jsem držela stlačený dobrých deset vteřin, než si toho v sousedním bytě někdo všimnul. Konečně se ve dveřích objevil vysoký, štíhlý kluk.
„Dobrý den,“ zazubil se na mě.
„Spíš noc,“ opravila jsem ho.
„Pravda,“ pokýval, aniž mu docházelo, na co narážím.
„Můžete se trochu ztišit? Někteří z nás ráno vstávají do práce,“ oznámila jsem mu nabroušeně.
Neskrývaně mě přejel pohledem od hlavy až k patě.
„A nechcete se k nám přidat?“ povytáhnul obočí.
No tak to uhádl!
„To tedy nechci!“
„Škoda,“ pokrčil rameny.
„Takže?“ podívala jsem se na něj v očekávání nějakého řešení.
„Takže?“ zapředl a opřel se o rám dveří.
Zoufale jsem rozhodila rukama: „Ztlumíte to nebo ne?“
„Hej!“ křikl do útrob bytu tak hlasitým a silným hlasem, až jsem nadskočila. „Držte huby a ztlumte tu hudbu.“
K mému nemalému údivu ho osazenstvo, o jehož počtu ani složení jsem neměla potuchy, opravdu poslechlo.
„Lepší?“ otočil se zpátky ke mně se sladkým úsměvem.
Beze slova jsem se otočila na patě a odpochodovala.

pátek 1. prosince 2017

MD - Listopad

Předposlední měsíc v roce... Kam ten rok tak rychle utekl? Splnili jste během něho svoje novoroční předsevzetí? A plánujete už, jaké si stanovíte za měsíc?
Já ještě tak daleko nejsem, protože mě toho do Vánoc čeká ještě docela hodně. Třeba jako jedna milá aktivita spojená s Nelou, která šla v listopadu konečně do prodeje. I když jsem si myslela, že po vydání Niky už to bude snazší, stejně to byl dlouhý a občas taky vyčerpávající proces, než se Nela dostala z počítače na stránky knihy. Nicméně, teď už si ji můžete koupit, a pokud byste mě chtěli slyšet z ní naživo číst, tak to je právě to, na co se v prosinci chystám. 9.12. budu číst na Festivalu vánočních dárků v Brně na Zelném trhu. Číst bych měla v 11:15 a v 15:30, ale pohybovat se tam asi budu skoro celý den, kdybyste mě třeba někdo chtěli pozdravit nebo si nechat podepsat knížku :-)


Co se týče Nely, tak mě v uplynulém měsíci ještě potěšilo, že byla uvedená jako knižní tip v týdeníku 5plus2.
V listopadu jsem navíc rozepsala novou povídku, na kterou se můžete těšit už v pondělí. Tak se po víkendu nezapomeňte na blog znovu podívat :-)


Opět se vracím k tomu, kdy písničkou měsíce je něco od Eda Sheerana. Tentokrát je to Perfect, která je naprosto perfektní (haha) pro tohle předvánoční období. A ačkoliv advent ještě nezačal, to, že se blíží Vánoce, je poznat už opravdu na každém rohu. Taky jsem se tou atmosférou nechala strhnout a mám za sebou první procházku po vánočních trzích, samozřejmě doprovázenou prvním ochutnáváním svařáku.


Za pomoci kreativní sady a spousty samolepek jsem vytvořila vánoční přání, která už brzy poputují k příbuzným. Posílají se vůbec ještě vánoční přání? Nebo už to děláme jen my? :-) A mimochodem už jsem taky nakoupila většinu dárků. Ten jeden rok, kdy jsem dárky sháněla den před Štědrým dnem mě dostatečně poučil, abych to už nikdy nenechala na poslední chvíli.


Ale protože Vánoce nejsou jen o dárcích, snažím se taky pomáhat. Loni byl moc hezký projekt "Knihy do dětských domovů", který jsem letos nenašla, ale alespoň jsem odeslala online Krabici od bot, což je taky skvělý nápad. Ještě mám v plánu přispět útulku pro zvířata a samozřejmě do kasičky pod stromem na náměstí. Pokud je to ve vašich možnostech, zapojte se do nějakého projektu i vy. Teď před Vánoci je jich spousta.


Za listopad bych vám ještě chtěla doporučit filmy Café society, Valerian, Circle a další dva díly ze série o detektivovi Strikeovi - Silkworm. Nebudu se rozepisovat, o čem jsou. Však si to snadno najdete na internetu. Každý je jiný a všechny mě bavily :-)
Máte u vás už sníh? Tady se zatím moc nechce udržet. Uvidíme, co přinese prosinec...
Z.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Nela - soutěž + new look

Jak jste si asi všimli, pokud čtete tento článek, blog má po nějaké době opět nový vzhled. Je to už třetí od doby, co jsem blog založila. První jsem vybrala jen tak náhodně, protože se mi líbil. Jestli si ještě někdo pamatujete, tak byl oranžovo-růžový. Druhou barevnou kombinaci jsem už vybírala záměrně, a to tak, aby korespondovala s barvami mé první knihy Niky. A asi není těžké uhodnout, že tenhle design je "na počest" mé druhé knihy Nela.
Snad se vám nový look líbí. S barvami v bloggeru jsem trošku bojovala, abych trefila alespoň podobné, jaké má přebal Nely, ale nakonec jsem s výsledkem spokojená :-)

A teď to podstatné. Na Facebooku můžete právě teď soutěžit o Nelu s věnováním dle vlastního přání. Je to úplně jednoduché. Stačí do pátku 1.12. nasdílet označenou fotku a automaticky se zařazujete do slosování. V následujícím týdnu potom Nelu rozešlu výhercům. No nebyl by to ideální dárek pro kamarádku, sestru nebo přímo pro vás? :-) Jen pozor, aby bylo sdílení veřejné, abych ho viděla.
Tak hurá na Facebook a já už vám jen budu držet palce, ať vyhrajete právě vy!
Z.

pátek 10. listopadu 2017

Kniha Nela



Moje druhá kniha Nela je konečně v prodeji. Zakoupit si ji můžete TADY, ale i v dalších e-shopech a už brzy také v kamenných knihkupectvích.
Nela volně navazuje na první díl Niky, nicméně dá se číst i zvlášť. Stejně jako Niky je i Nela v pevné vazbě (vybrala jsem tu nejkvalitnější - šitou), ale protože jsme se rozhodli pro trošku jiný formát a jinou sazbu, má méně stran. Co se týče textu počtete si ale téměř stejně.
Motto série se nemění: Srdci neporučíš, i když miluješ, koho bys neměla.

Anotace:
Nela si hodlá výcvikový kurz se svými spolužáky hlavně pořádně užít. Ani ve snu by ji nenapadlo, že právě tady potká svou první velkou lásku. Zamilovaná a šťastná vplouvá do nového školního roku, jenomže všichni její nadšení ze skvělého přítele nesdílí. Nela zjišťuje, že ne každý, kdo se tváří jako kamarád, jím ve skutečnosti je. I z toho důvodu musí její čerstvý vztah zůstat v tajnosti. Ve snaze udržet ho při životě se Nela čím dál víc zaplétá do pavučiny lží a polopravd. Když už i ona pochybuje o tom, jestli ještě má na všechno dostatek sil, uvědomí si, že její rodina při ní bude vždycky stát. Se svými sestrami – starší Niky a dvojčetem Adélkou – a opravdovými přáteli dokáže překonat každý, i zdánlivě neřešitelný, problém.

Úryvek textu:
Zamknula jsem bezpečnostní zámek a naťukala kód k alarmu, zatímco stál za mnou a trpělivě čekal.
Otočila jsem se od malé klávesnice, připevněné vedle dveří: „Tak a teď tě budu muset zabít.“
„To by mě zajímalo, jak bys to chtěla udělat,“ pobaveně povytáhl jeden koutek.
Rádoby výhrůžně jsem se k němu přiblížila, ale než jsem se nadála, byla jsem přitisknutá ke zdi a obě moje ruce byly uvězněné v jeho pevném stisku.
„Myslela jsem, že to bojové umění, co děláš, je obranné a ne útočné,“ podívala jsem se mu do očí a cítila, jak se mi zrychluje tep.
„Však já se bráním. Ty jsi zaútočila,“ obtočil si moje ruce okolo krku a přimáčkl se celým tělem k mému.
„Možná bych se to taky měla naučit,“ plácala jsem, protože už jsem zase nebyla schopná jasně přemýšlet.
„Chceš se bránit?“ pousmál se a jemně přejel rty po mém krku.
„Ne,“ vydechla jsem.

pondělí 6. listopadu 2017

MD - Říjen

Říjen byl opravdu hektický. Ačkoliv mám dojem, že to poslední dobou říkám o každém měsíci. Zahájila jsem ho střevní chřipkou, což asi není úplně glamour téma pro blog, ale je to součástí života. Nicméně pak už se to zlepšovalo :-) Konečně mi dodali vytisknutou Nelu! Část výtisků mám doma a část už je ve skladu. A pevně doufám, že už brzy ji konečně vypustí do prodeje. Mám dojem, že pořád jen na něco čekám... 



I tak už má "několik Nel" svoje majitele, protože se prodávaly na křtu, který byl naprosto úžasný, a o kterém si můžete víc přečíst TADY. Kromě všech, kteří tam dorazili, mě potěšili i kamarádi, kteří se sice dostavit nemohli, ale poslali mi alespoň fotku u výlohy s plakátem :-) Teď už je v jednání další akce, kde mě budete moci potkat, a to Festival vánočních dárků druhou prosincovou sobotu. O podrobnostech vás budu informovat na Facebooku.


Jinak jsem v říjnu docela cestovala. Byla jsem na výletě v Lednici, v Praze a v Luhačovicích. Obzvlášť jsem si samozřejmě užila dvouhodinové řízení ve vichřici. Holt když jsem si přála, ať po cestě svítí sluníčko, měla jsem to lépe specifikovat...


Viděla jsem hned tři filmy podle knih, které jsem četla. Všechno, úplně všechno je takový milý odpočinkový film. Ještě víc mě ale nadchla Švadlena, což byla zároveň první knížka, o které jsem psala v rubrice Co čtu já? Třetí vlastně není tak úplně film. Volání kukačky jsou první tři díly ze seriálu podle románů o detektivovi Cormoranovi Strikeovi. Knížka je jedna z mých oblíbených. A tenhle první díl mám zatím z celé série nejraději. Ani seriál mě nezklamal. Drží se knižní předlohy a postavy Strikea a Robin jsou geniálně obsazené i zahrané. Takže pokud hledáte něco na dlouhé zimní večery, Volání kukačky, i následující dva díly - Hedvábník rozhodně doporučuji.


Přeji vám krásný podzim. Užívejte si tohle období voňavých svíček, horkých čajů a čtení knih zachumlaní v dece.  A pokud se nemůžete dočkat, až bude Nela v prodeji, ozvěte se mi na e-mail rysavazuza@seznam.cz a já můžu dodání popohnat ;-)
Z.

neděle 22. října 2017

MD - Křest Nely

Původně jsem si myslela, že se o křtu Nely zmíním ve svém každoměsíčním článku, ale myslím si, že si zaslouží svůj vlastní článek, protože opravdu stál za to!
Byla to jedna z těch akcí, které vyžadují spoustu práce, plánování a domlouvání, a potom ufrnknou jako nic a vám je líto, že jste si je nemohli užít ještě o trochu déle. Teď je noc po křtu a já jsem pořád plná dojmů. Ačkoliv článek zveřejním později, až budu mít oficiální fotky.

Photocredit: Igor Ryšavý

Jak už jsem psala, křest proběhl v brněnském knihkupectví Barvič a Novotný, za což patří velký dík Katce. Nebudu zveřejňovat příjmení, protože nevím, jestli by to chtěla. Ty víš, že jsi to ty a moc moc moc děkuji! Další obrovské poděkování patří všem, co se dostavili. Vážně jsem nečekala, že vás bude tolik. A už vůbec ne, že mi všichni donesete kytičky a dárečky. U nás doma to teď vypadá jako v květinářství a je to nádherné :-) Opravdu jste mě potěšili, že jste přišli a podpořili mě a Nelu.

Photocredit: Igor Ryšavý

Dlouho jsem uvažovala, kdo by měl knihu křtít. Nabízelo by se, aby to byl někdo slavný. Pár lidí, které bych mohla oslovit, mě napadlo, ale vlastně jsem nechtěla, aby Nelu křtil někdo, kdo s ní nemá nic společného. Nakonec jsem se rozhodla přenechat tu (snad milou) povinnost mé rodině. Jasná volba byly mamka (taťka byl ten den v roli fotografa) a babička. Ale chtěla jsem i někoho z druhé strany rodiny. Babičku už bohužel nemám, takže jsem poprosila tetu. A vzhledem k tomu, že přišla i sestřenka Monička, která mě v psaní podporovala od samého začátku, a podle které jsem taky pojmenovala jednu postavu v Nele, musela jsem tam mít i ji. Takže nakonec měla Nela čtyři kmotry. A kromě mamky to bylo pro všechny překvapení. Jsem ráda, jak nadšeně a zodpovědně se toho ujaly :-)

Photocredit: Igor Ryšavý

Před samotným křtem jsem ještě dostala několik otázek ohledně psaní, inspirace nebo třeba taky, jestli mám raději Niky nebo Nelu. A po něm si spousta lidí přišla po podpis a věnování do knihy (tímto děkuji ještě kamarádce Vendy za originální růžovou propisku). Už teď mám od několika kamarádů zpětnou vazbu a jsem moc ráda, že se vám Nela líbí. A ano, třetí díl už je "ve výrobě" :-) Pokud jste nestihli křest, budete si Nelu už brzy moct koupit TADY. Pokud byste ji chtěli i s věnováním, dejte mi vědět. Víc fotek ze křtu najdete na mém Facebooku. A třeba se potkáme na křtu třetího dílu!
Z.

Photocredit: Igor Ryšavý