Po
pár dnech, strávených sama doma, jsem začínala mít pocit, že trpím
klaustrofobií a nedostatkem lidského kontaktu. Nastudovala jsem si spojení a
s odevzdaným povzdechem jsem se vydala na cestu autobusem do města a pak
tramvají s přestupem do centra. Ale sotva jsem vešla do klimatizované restaurace,
jako by všechno zase bylo ve starých kolejích. Tak, jak má být.
„Naše
ztracená dcera,“ zvolala Andrea a vyběhla zpoza baru, aby mě objala. „Nejdřív
tady víceméně bydlíš a pak, když si zvykneme, tak se ani neukážeš?“
„No
jo, promiň, teto, ale ta doprava je šílená.“
„A
jak se máš? Už sis zvykla? Co mamka? Doufám, že taky brzy přijde. Dáš si něco
k pití? Nebo k jídlu? Určitě máš hlad, že? Máme dnes výborné lasagne.
Mám ti je donést ven za děckama? Matýsek už se po tobě taky ptal…“ ten příval
slov zastavila až Niky.
„No
čaaau! Konečně! Myslela jsem, že jsi psala před hodinou, že vyrážíš!“
„Taky
že jo,“ opět jsem nedokázala zastavit úšklebek.
„Tak
pojď, musíme pohlídat mimina. Babi si je převezme až po obědě. Má nějakou
čarodějnickou seanci či co,“ táhla mě Niky ven.
Tady
jsem si opravdu připadala jako doma. Při hraní s klukama, kteří se
přetahovali o moji pozornost, při rodinném obědě, nebo povídání s Niky,
Andreou i jejich babičkou tak dlouho, až jsem si všimla, že se pomalu stmívá.
„Sakra,
musím zpátky, dokud ještě jezdí autobusy!“ vyskočila jsem na nohy.
„No
prima,“ vytahovala jsem mobil, když jsem zjistila, že poslední autobus ujel
před dvaceti minutami.
„Mami?
Zůstávám na noc tady. Ujel mi autobus,“ oznámila jsem a nepředpokládala, že by
to byl nějaký problém. Ostatně Niky a já jsme u sebe navzájem přespávaly skoro
pořád.
„Byla
bych radši, kdybys spala doma,“ ozvalo se na druhé straně skoro přísně.
To
mě překvapilo. Mamka nikdy nebyla typ přísného rodiče, co by mě příliš
vychovával. Já jsem byla tak nějak zodpovědná sama od sebe.
„Cože?“
zamrkala jsem zmateně. Co to jako má být?
„Myslím,
že to děláš schválně, abys nemusela být tady. U Bonelliových jsi byla skoro
měsíc v kuse! Chci, abys přijela domů.“
Tak
to teda přehání! Měsíc to rozhodně nebyl. Nevěděla jsem, jestli prosit nebo
ztropit scénu. Na tyhle situace jsem opravdu nebyla zvyklá. S mámou jsme
byly vždycky jako kamarádky. Když jsme se na něčem neshodly, prodiskutovaly
jsme to, a řešení se vždycky nějak našlo. Ale ani k tomu nedocházelo moc často,
protože mamka mi věřila a já jsem její důvěru nikdy nezklamala. Takže jsem si v podstatě
mohla dělat, co jsem chtěla.
„A
jak to mám asi udělat? Jinak se tam nedostanu,“ řekla jsem nakonec chladně.
Kdybychom bydlely v našem bytě, mohla bych si vzít taxi nebo dokonce dojít
pěšky, i kdyby mi ujela úplně všechna spojení. Což bylo dost nepravděpodobné,
protože v centru toho jezdilo dost i v hluboké noci.
„Můžu
pro ni zajet,“ ozvalo se trochu tišeji ve sluchátku.
„Vážně?
To bys byl zlatý,“ chytla se toho mamka.
„Ale…“
zaprotestovala jsem. Není náhodou zbytečnější cesta autem tam a zpět kvůli
jednomu člověku, než kdybych jednoduše přespala u kamarádky, která na to stejně
byla zvyklá, a domů dorazila ráno?
„Tak
jo, Hynek pro tebe jede. Papa.“
„Pa,“
zavěsila jsem, zase už vzteklá. Co je tohle za komunikaci?
Mnohem
dřív, než jak dlouho trvala moje krkolomná cesta autobusem, byl Hynek ve
dveřích. Nechal se přemluvit, ať s námi ještě chvíli posedí a ochutná
mandlové sušenky, které Domenico právě donesl z kuchyně. Říkala jsem si,
že tady se okamžitě jako doma cítí asi každý. Když jsme se zvedli
k odchodu, šla nás Niky doprovodit před dům.
„Páni,“
vydechla obdivně, když uviděla Hynkovo auto.
„Tím
bych se taky nechala vozit,“ hodila po něm oslnivý úsměv.
Zakoulela
jsem na ni očima. Věděla jsem, že se v autech vyzná asi jako já. Čili
vůbec. A asi tak stejně ji zajímají. Prostě s ním jen flirtovala.
„Potvoro,“
sykla jsem na ni, zatímco Hynek nastupoval.
„Ale
ty mě máš ráda, i když jsem potvora,“ zasmála se Niky, když za sebou Hynek zabouchl
dveře.
Sotva
jsem stihla nastoupit, strčila Niky hlavu dovnitř otevřeným okýnkem, takže měla
obličej asi dva milimetry ode mě.
„Doufám,
že zase brzy přijedete.“
Hynek
se usmál. I když byl chlap, který málokdy pochopí nějakou narážku, to množné
číslo mu nemohlo uniknout, ani kdyby chtěl.
Protože
moje návštěvy u Niky se stále častěji protahovaly až do večera, kdy už nebyla
šance dopravit se domů městskou hromadnou dopravou, stávalo se skoro pravidlem,
že pro mě Hynek jezdil a chvíli s námi poseděl. Uvažovala jsem, nakolik
jsou jeho cesty ještě přáním mamky, abych spala doma, a nakolik je to jeho
záminka, aby se viděl s Niky. Protože to očividně byla záminka podle toho,
jak jí oplácel její okaté flirtování. Jenže to bylo všechno, takže Niky
začínala být mírně frustrovaná.
„To
se jako vždycky budeme vídat jen tady pod dohledem rodičů? Proč mě nepozve na
rande? Nebo aspoň nepoužije strategii ´Tady je ale vedro, pojď se projít ven´?“
rozčilovala se.
Musela
jsem se smát. Niky nebyla zvyklá nedostat to, co chtěla. Ať už se jednalo o
kluky nebo cokoliv jiného. Nemohla jsem se divit. Jejím jiskřivým očím a
štíhlým nohám se těžko odolávalo.
Maličký
posun nastal až jednoho dne, kdy jsem u Niky na zahradě seděla spolu
s Tomášem. Byla jsem nadšená, že už byl zpět, a nic mi nemohlo zkazit
náladu. Leda Hynkova hlava, která náhle vykoukla za rohem.
„Ale
já dnes spím u Toma,“ prskla jsem na něj, aniž bych pozdravila.
To
mi snad máma taky nezakáže! Nahlásila jsem to přece předem. Pravda, když jsme
spolu začali chodit, máma nebyla bůhví jak nadšená, že jsem chtěla strávit noc
u něj. Pak ale skoro se slzami v očích pronesla něco, jako že její malá
holčička už je velká a ona ji nemůže chránit věčně, a tím bylo vyřešeno. Po
prvním setkání s Tomem ho navíc začala milovat skoro tak jako já. Věděla
jsem, že se jí bude líbit, protože na něm bylo vidět, jak mě má rád a záleží mu
na mně. Svým milým a rozumným chováním si snadno získal mamčinu důvěru.
„Já
vím…“ zrozpačitěl Hynek, „měl jsem cestu kolem.“
Niky
jen tázavě zvedla obočí a jinak bylo ticho jako v hrobě.
„A…
hm… chtěl jsem tě vidět,“ poprvé se Hynek podíval přímo na Niky.
Té
se po tváři roztáhl zářivý úsměv.
„Vážně?“
vydechla a ani se nesnažila zakrývat své nadšení.
A
je ruka v rukávě, napadlo mě s úsměvem. Zbytek večera jsme strávili
všichni čtyři společně povídáním o všem možném. Fascinovalo mě, jak snadno se
kluci dokázali bavit, i když se viděli poprvé v životě. Stačilo, aby Tom
venku zahlédl Hynkovo auto a začala zapálená diskuze o autech, která plynule
přešla v rozhovor o tom, kdo z nich dělá nebo sleduje jaký sport, na
nějž navázala konverzace o vysokých školách. Hynek měl za sebou druhák na
právech a Tom se chystal do prváku na informatiku. Ta skutečnost mě vždycky
trošku rozesmutnila. S Tomem jsme se seznámili ve škole. Byl o rok výš než
já a já jsem po něm pokukovala už od druháku. Těsně před koncem školního roku
jsme spolu tančili na párty, kterou u nás vždycky pořádali maturanti jako rozloučení
s gymplem. Vzal si moje telefonní číslo a já jsem se vznášela na obláčku.
Ovšem ten obláček se rozplýval přímo úměrně s tím, jak se prodlužoval čas,
kdy se mi neozval. Když jsem pak v září nastupovala do třeťáku, vyprchala
ze mě veškerá naděje a nahradil ji vztek a paličatost. Nebudu se přece trápit
kvůli někomu, kdo o mě nestojí ne? A pak jsme do sebe někdy v půlce září
doslova narazili na chodbě.
„Promiň,“
jenom jsem zamrmlala a než stihl něco říct, rychle jsem zapadla do třídy.
Během
hodiny fyziky mi přišla zpráva: „Dnes ti to moc sluší.“ A obláček byl zase
tady. Pak jsme se záhadně potkávali čím dál častěji a já jsem tušila, že to asi
není náhoda. Při jedné společné cestě ze šatny, kdy jsem umírala ostudou, že
mám na nohou školní přezůvky, zatímco on se nenamáhal přezout z tenisek,
se mě konečně zeptal, jestli nemám v pátek čas. A pak už se nemusel snažit
náhodně mě potkávat ve škole. Byli jsme spolu skoro pořád, až si Niky začala
stěžovat, že ji zanedbávám. Proto mě teď trochu děsilo, že Tom odmaturoval a
chystal se na vysokou, takže ho už nebudu denně potkávat ve škole. Niky to
děsilo taky, ale z trochu jiného důvodu. Teď budeme maturanti my,
nejstarší na škole, a už nebude šance sbalit nějakého staršího kluka. Ráda
říkala, že to je jeden z hlavních důvodů, proč se těší na vysokou, ale já
jsem věděla, že není tak povrchní, jak se dělá.
„A
kam vy se, Nikyny, chystáte na vysokou?“ zeptal se Hynek a vtáhl nás tak do
rozhovoru.
Já
jsem si v tom, kde chci strávit následujících pět let, pořád nebyla jistá.
I když se termín, kdy se budu muset rozhodnout, neúprosně blížil. Byla jsem
proto ráda, když Niky po chvilce ukončila debatu.
„Nebudeme
si kazit prázdniny povídáním o škole. Pojďte radši vymyslet nějakou společnou
akci!“
Tohle
bylo očividně mnohem vděčnější téma, protože nápady padaly jeden za druhým. Od
koupaliště, přes diskotéku, až po výlet někam dál. Mhouřila jsem oči do
zapadajícího sluníčka a v duchu si malovala, jak by to bylo super, kdyby
se Niky s Hynkem dali dohromady a mohli bysme všechno dělat společně. Niky
už by se necítila odstrčená, když bych byla s Tomem, a kluci si evidentně
taky rozuměli. Bylo by fajn mít takovou malou partu. Jak jsem tak zapáleně
pomáhala vybrat, kam se vydáme, ušlo mi to, co bylo naprosto jasné. Že nic, co
si plánuju, nikdy nevyjde podle mých představ.
„Zítra
přijdou Linhartovi,“ oznámila mi mamka, jako by to bylo vysvětlení pro obrovské
množství masa, které v obchodě skládala do košíku.
„Kdože?“
to jméno mi bylo povědomé, ale nedokázala jsme ho zařadit.
„Linhartovi.
Byli na svatbě. Ti manželé. Jejich děti už se vrátily z prázdnin, tak jsme
si říkali, že je pozveme na grilování a ještě jednou to oslavíme. Aspoň se
s nima seznámíš.“
Neviděla
jsem žádný důvod, proč by se měla znovu slavit svatba jen proto, že na ní
nebyli dětičky Karlova kamaráda, ani proč bych se s nimi měla seznamovat.
Ale v téhle nové rodině jsem toho nechápala spoustu, tak jsem jen pokrčila
rameny a šla vybrat zeleninu.
O
to víc jsem byla překvapená, když jsem uslyšela před domem vrčet motor a
vyběhla se podívat oknem z předsíně v patře. Mamka mi neřekla, že
„děti“ jsou v mém věku, možná spíš starší. Z auta vystupoval kluk
s holkou, kteří by z fleku mohli dělat modely. Nepochybovala jsem o
tom, že ona modelku dělala, protože jsem měla pocit, že ji odněkud znám.
Platinové blond vlasy jí i přesto, že byly upraveny do dokonalých loken, sahaly
do půli zad. Kdyby je měla rovné, musela by je mít až po zadek. Určitě byla
mnohem vyšší než já, což ještě umocňovaly podpatky, na kterých capkala k domu.
To mě trochu znervóznilo. Plánovala jsem strávit grilování na zahradě
v tričku, kraťasech a žabkách. Kluk, který ji provázel, vypadal trochu
civilněji. Asi proto, že jeho vlasy byly přirozeně světlé a trochu rozcuchané a
na rozdíl od ní nebyl nalíčený tak, že jsem to viděla i z prvního patra.
Rychle
jsem si vyměnila tričko za nějaké lepší, k tomu natáhla krátkou letní
sukýnku a místo žabek boty na klínu. Ať vedle ní nevypadám tak maličká. Seběhla
jsem dolů, kde už se všichni vítali.
„Á,
tady ji máme,“ zahlaholil pan Linhart, jako bychom byli nejlepší přátelé.
„Dobrý
den,“ podala jsem ruku jemu i jeho paní, která vypadala jako o něco starší
model jejich dokonalé dcery.
Ta
se na mě vrhla vzápětí.
„Já
jsem tak ráda, že tě konečně poznávám! Já jsem Bára a tohle je Martin,“
políbila mě na obě tváře a ukázala na svého bratra, který tolik nadšení
neprojevoval a se suchým „Čau“ mi podal ruku.
Stejně
jako celé dopoledne pomáhal Karel mamce chystat, tak teď pobíhal okolo, sbíral
použité nádobí a dolíval pití. Připadalo mi to vážně sladké a v duchu jsem
mu připočetla další body k dobru. Chtěla jsem se taky zapojit a
s něčím pomoct, ale usadil mě s tím, že si mám užívat a raději bavit
hosty. No, popravdě, to bych radši nosila to pití. Rozhlédla jsem se,
s čím bych se tak zapojila do diskuze. Hynek s Martinem probírali
nějaké problémy s kurty, kam zřejmě oba chodili hrát.
„Ty
taky hraješ tenis?“ zeptala jsem se Martina zvědavě.
I
když jsem se o Hynkův program zvlášť nezajímala, opravdu nešlo si nevšimnout
tenisové rakety, kterou neustále tahal, takže o něm už jsem to věděla.
„Tak
trochu,“ pokrčil Martin rameny.
„Je
mnohem lepší než já, ale kašle na to,“ sdělil mi Hynek.
Nestihla
jsem se zeptat, co to znamená „mnohem lepší“, jestli hrají nějaké turnaje nebo
si jen tak chodí zapinkat, ani proč na hraní Martin kašle, protože paní
Linhartová přenesla okamžitě pozornost ze svého syna na mě.
„A
ty děláš nějaký sport, Nikolko?“
Brr,
nenáviděla jsem zdrobněliny. Snášela jsem je snad jen od babičky, a ta je
naštěstí moc často nepoužívala.
„Niky
tančí,“ pohotově se pochlubila mamka.
„Tančí?“
trochu pohrdlivě se zeptal Martin.
Znala
jsem názory některých lidí, že tanec není sport, a byla jsem na ně alergická.
Ještě než jsem mu stačila něco ostřejšího odpovědět, ozvala se zase máma.
„Je
mistryně světa. Byla už v juniorech a pak se jí to povedlo zase.“
„Nejen
mně, celé naší skupině,“ opravila jsem ji. Sice jsem neměla ráda, když někdo tanec
podceňoval, ale chlubení jsem taky zrovna nemilovala.
„Teď
naposledy pomáhala s choreografií a od nové sezóny bude trénovat malé
děti,“ nebralo to konce.
„Mami!“
okřikla jsem ji.
„Fakt?“
vydechla obdivně Bára. „Já bych taky chtěla umět tančit. Jako doopravdy, nejen
na diskotéce. Někdy mi to musíš ukázat. A s těma dětma je to úžasný. Já
miluju děti! Studuju pajdák. Budu učit na základce. První stupeň.“
Na
tom mě překvapily hned dvě věci. Jednak, že holka jako ona studuje pedagogickou
fakultu. Dokázala jsem si ji představit v mnoha různých profesích. Jako
modelku, herečku, reprezentativní manželku… Ale učitelka? To by mě ani ve snu
nenapadlo. Druhá věc, která mě zaujala, byla ta, jak řekla „budu učit“. Žádné
„chtěla bych“ nebo „ráda bych“. Byla sebejistá a nepřipouštěla žádnou
pochybnost. Než jsem jí stihla něco odpovědět, vložila se do toho opět máma.
„Tak
něco zatanči. Aspoň kousek.“
Zděšeně
jsem na ni vykulila oči. Copak se vážně zbláznila? Obvykle mě takhle
neztrapňovala. Neušlo mi, jak se Martin uchechtl. I když toho zatím moc neřekl,
pomalu mi začínal jít na nervy.
„Nepřipadá
v úvahu,“ procedila jsem skrz zuby dřív, než ten pitomý nápad mohl začít
někdo podporovat.
„To
je jasný,“ zastala se mě Bára, „nemá tady ani hudbu a bez zbytku skupiny by to
nebylo ono.“
Usmála
jsem se na ni. Snažila se možná až moc, ale byla milá. Musela jsem připustit,
že se mi líbila. Podle jejího vzhledu bych ji odhadovala spíš na namyšlenou
fiflenu, než neustále se usmívající budoucí paní učitelku. Děti ji budou
milovat s jejím pozitivním přístupem a vzhledem panenky Barbie. Ale pak mě
napadlo, že možná právě proto se tolik snaží. Protože ji každý na první pohled
odsoudí tak, jako jsem to udělala já. Krása může být někdy i na obtíž.
Protože
následující den už byl zase pracovní, opět jsem se probudila do poloprázdného
domu. Slyšela jsem jen Hynka čvachtat v bazénu. Zjistila jsem, že plaval
poctivě každé ráno. Tu vůli jsem mu záviděla. Já jsem se od začátku prázdnin
moc nehýbala. Obvykle jsme si po všech soutěžích dělali prázdniny a začínali
trénovat až v srpnu na dance kempu neboli takovém našem soustředění, kde
vznikaly první střípky choreografií pro novou sezónu a získávala se zpátky
kondička, ztracená během léta.
Možná
bych si taky mohla zaplavat a pro jednou venkovní bazén nepoužívat jen jako
ochlazení při opalování na zahradě. Musela jsem připustit, že tohle se mi moc
líbilo. V našem starém bytě jsme měly jen miniaturní balkon, kam se vešly
stěží dvě židle. A ten byl stejně otočený do ulice, takže by mě v životě
nenapadlo se na něm ukázat v plavkách. Teď jsem měla přímo pod nosem
velikou zahradu s bazénem, kde jsem si mohla užívat nádherného počasí.
Jenže
plavat se mi moc nechtělo. Převalovala jsem se v posteli a myslela na to,
jak jsem se včera při grilování s Linhartovými přecpala. Něco bych dělat
vážně měla. Půjdu si zaběhat, napadlo mě. Běh jsem sice moc v lásce
neměla, ale byl to pohyb a navíc jsem k němu nic nepotřebovala, ani jsem
nikam nemusela cestovat. Stačilo pokračovat po ulici kolem posledních domů,
přes provizorní silnici lemovanou rozestavěnými domy a stavebními parcelami až
tam, kde plynule přecházela v polní cestu. Ten nápad mě nadchl, takže jsem
na sebe rychle naházela oblečení a bez snídaně jsem vyběhla ven. Ve dveřích
jsem se pozdravila s Hynkem, a aniž bych se zastavila, pokračovala jsem
dál. Trochu jsem užasla nad tím, jak snadno náš vztah zapadl do přirozených
kolejí. Ne, že bysme spolu nějak zvlášť komunikovali, ale díky tomu, jak si
rozuměl s Niky a Tomášem, měli jsme i my dva k sobě o něco blíž.
Řekla bych, že jsme v domě bydleli spíš vedle sebe než spolu, ale
nepřekáželi jsme si.
Myšlenky
mi běžely hlavou, zatímco jsem minula poslední staveniště a blížila se
k prvním stromům. Po chvíli jsem si uvědomila, že se víc soustředím na
svoje zrychlené dýchání, než na to, co je kolem mě a trochu mi to vadilo.
Zpomalila jsem do chůze a víc vnímala své okolí. Po mé levé ruce začínal řídký,
tady ještě smíšený, les. Po pravé bylo pole. Kvůli svým nedostatečným
přírodopisným znalostem jsem nebyla schopná určit ani, co se na něm pěstuje,
ani v jaké fázi růstu plodina právě je. Teď někdy by se mělo orat, ne?
Byla
to moje první výprava po okolí za těch pár týdnů, co jsem tady bydlela. A
musela jsem uznat, že tady bylo krásně. Bydlení na kraji města, mimo centrum,
mělo přece jen nějaké výhody. V místech, kde pole přecházelo v široký
pruh trávy, těsně předtím než kousek dál vyrůstaly ze země vysoké stromy, jsem
se zastavila a zhluboka se nadechla. Milovala jsem vůni léta. Vzduch byl už teď
dostatečně teplý, ale zatím ještě svěží. Opatrně jsem zkontrolovala trávu pod
sebou. Vzhledem ke své alergii bych si nerada sedla na vosu. A pak jsem se
uvelebila a rukama si objala kolena. Zírala jsem před sebe, kde se pole táhlo
z mírného kopečka až k silnici, po jejichž obou stranách rostly
jabloně, a nechala myšlenky, aby se mi rozutekly. S úsměvem jsem se
protáhla a položila se na záda. Rosa byla dávno pryč a země pode mnou ani moc
nestudila. Chvíli jsem mžourala do sluníčka a nakonec jsem zavřela oči a jenom
poslouchala život kolem sebe. Musela jsem usnout, protože další věc, kterou
jsem si pamatovala, byl pocit něčeho teplého a vlhkého na tváři.
„Stello!“
ozvalo se vysokým jasným hlasem, který byl tak typický, že jsem ho hned
poznala.
Vzápětí
jsem kromě záplavy žlutých chlupů viděla taky moře platinových vlasů.
„Niky?
Co tady děláš?“ zvědavě si mě Bára prohlížela.
Zřejmě
nechápala, proč spím na mezi. Se smíchem jsem se zvedala a hladila nádherného
zlatého retrívra, který mě nadále radostně oblizoval.
„Šla
jsem běhat a usnula jsem.“
Bára
zvedla obočí. Tohle vysvětlení jí zřejmě připadalo poněkud zvláštní.
„Ta
je vaše?“ dívala jsem se na fenku, částečně proto, abych změnila téma a
částečně proto, že mě to opravdu zajímalo.
„Moje,“
opravila mě Bára, „Dostala jsem ji před dvěma lety k narozeninám, viď
Stellinko?“
„Stella?“
podivila jsem se. Takové jméno jsem u psa ještě neslyšela.
„Podle
Stelly McCartney, té módní návrhářky,“ vysvětlila Bára. „Budeš ještě… ehm…
běhat? Nebo už jdeš zpátky?“
„Už
se vracím,“ přidala jsem se k ní na cestu. Neměla jsem vůbec tušení, kolik
může být hodin, ale doufala jsem, že jsem moc dlouho nespala. Teprve teď, když
po mně Stella přestala skákat, jsem se pořádně podívala na Barču. Samozřejmě.
Vypadala, jakoby právě vypadla z reklamy na sportovní oblečení. Ovšem
musela jsem uznat, že oproti modelkám, které se zřejmě zásadně nepotí, ona měla
mokré tričko a trochu i vlasy, svázané na boku gumičkou. Takže ona očividně
opravdu běhala, na rozdíl ode mě.
Cesta
zpátky uběhla rychle a my jsme se zastavily před naším domem (Náš dům? Už ne
Karlův dům?), abychom si všechno dopověděly. Mluvit s Bárou bylo snadné,
protože byla hodně upovídaná, ale taky se zajímala o všechno, co se týkalo mě, čímž
mě nutila, abych do diskuze přispívala přinejmenším stejným dílem.
„Třeba
bysme zítra mohly jít běhat spolu,“ navrhla, než jsme se rozloučily.
„Já
budu zítra s Tomem, přítelem…“
Tahle
krátká větička rozvířila další vyptávání. Jak je starý, jak vypadá, co dělá.
„Můj
David na vysokou nešel. Živí se modelingem.“ Nedokázala jsem poznat, jestli
v jejím hlase slyším pýchu nebo nesouhlas s takovým rozhodnutím, a
proto jsem toto sdělení radši nekomentovala.
„Ale
mohli bysme někdy někam vyrazit společně. Jako dvojrande!“ hned se jí do hlasu
vrátily zvonečky.
„A
taky s Hynkem a Niky, mou nejlepší kamarádkou,“ vymýšlela jsem rychle,
protože jsem si přesně dokázala představit to nadšení, které by Tom projevil,
kdybych mu oznámila, že půjdeme na dvojrande s dvěma modely.
„Třeba
by se nám konečně podařilo dát je dohromady,“ pokračovala jsem spiklenecky.
Hynek se totiž k Nikčině nelibosti stále k ničemu neodhodlal.
„Jéé,
to bude super!“ zatleskala Bára čirou radostí a v tu chvíli vypadala jako
malá holčička, a ne o dva roky starší než já.
„Martin
si s sebou taky někoho vezme a vyrazíme…“ pokračovala a já jsem se po těch
slovech mírně zamračila.
S Bárou
bylo snadné vycházet, ale z toho jediného setkání s jejím bratrem
jsem nabyla dojmu, že mě nemá rád. I když to byla asi blbost. Přece jsme se neznali,
a ani na grilování u nás jsme se spolu vůbec nebavili. Nemohl si ke mně hned
vypěstovat odpor. Třeba je tak odměřený ke všem. Svoji teorii jsem mohla
otestovat velmi brzy.
„Valentová,
prosím,“ ohlásila jsem se do mobilu, když jsem na displeji uviděla cizí číslo.
Netušila jsem, kdo mi mohl volat, a trochu mě to otravovalo. Trávila jsem celý
den s Tomášem. Zrovna jsme se procházeli ruku v ruce kolem přehrady a
lízali zmrzlinu. Abych mohla telefon zvednout, musela jsem se ho pustit, a to
se mi nikdy nelíbilo.
„No
ahoj, tady Barča, volám z bráchova mobilu,“ zase ten vysoký veselý hlas. „Doufám,
že máš v pátek čas. Domluvila jsem se s klukama, že teda někam
vyrazíme. Zbýváš jen ty s Niky a Tomášem. Prosím, prosím, že můžete? Bude
to fajn. V Chiquitě je velká párty, bude tam plno lidí…“
Copak
se dalo tomu nadšení odolat? Jenže Tomášovi jsem ještě o plánované společné
akci neřekla, přestože jinak jsem mu o Báře povídala. Jestliže jsem předem
pouze tušila, že ze setkání s ní a jejím přítelem – modelem nebude zrovna
na větvi, o tom jak zareaguje na Bářin výběr klubu, jsem měla naprostou jistotu.
Obecně neměl rád kluby a diskotéky, ale k Chiquitě choval zvláštní odpor.
Věděla jsem, že to bylo proto, jaké osazenstvo se tam scházelo. Chiquita bývala
plná holek jako Bára, s dokonalým účesem, pečlivým make-upem, značkovou
kabelkou a deseticentimetrovými podpatky, a kluků, kteří byli tak vystylovaní,
že museli v koupelně trávit víc času než já.
„Ehm…
no… jasně, že můžu. Zrovna jsem s Tomem. Domluvíme se a dám ti vědět.“
Bára
vypískla radostí a já jsem se zhluboka nadechla, abych to sdělila Tomášovi.
„Ani
omylem,“ stál si na svém, když jsem ho přemlouvala, aby se mnou v pátek
šel.
„Ale
no taaak! Půjde i Niky… a Hynek, s tím si přece rozumíš,“ ukecávala jsem ho.
„A
kdo ještě?“
„Bára.
Říkala jsem ti, že je hrozně milá,“ rozhodla jsem se začít tím nejlepším, „ a
její přítel David…“ jeho povolání jsem pro jistotu vynechala. „A její brácha
Martin,“ v tomhle případě jsem zase nezmiňovala jeho chování.
Vzdychla
jsem. Komunikovat s klukama bylo složitý. Ale když chtěl člověk dosáhnout
toho, co chtěl, musel trochu taktizovat.
„Víš,
že to tam nesnáším…“
„Vím…“
přikývla jsem soustrastně, ale už jsem cítila blížící se výhru.
„Tak
jo. Kvůli tobě. Ale příště až budeme u mě, tak vybírám film já!“ usmál se a byl
tak sladký, že jsem se hned naklonila a dala mu pusu.
Taky
jsem se usmála. O filmy jsme se vždycky hádali, ale to hádání bylo jen tak
naoko. Ve skutečnosti to bylo jedno, na co jsme se dívali. Hlavně, že jsme byli
spolu.
Přemluvit
Niky byla hračka. Vlastně k žádnému přemlouvání ani nedošlo. Okamžitě se
chytla šance vidět se s Hynkem někde, kde byl alkohol, tanec a příjemné
přítmí.
„Jestli
ho nesbalím dnes, tak to vzdávám. Musí být gay!“ prohlásila, když se spolu se
mnou chystala u mě v pokoji.
„Ššš,“
smála jsem se. Můj a Hynkův pokoj od sebe byly kousek, oddělené jen koupelnou,
a já jsem měla pootevřené dveře.
„Třeba
to uslyší a aspoň se probere,“ nenechala se rozházet Niky, šplíchla nad sebe
parfém a nechala si ho dopadnout do dlouhých vlasů.
Nikdy
jsem neměla problémy se sebevědomím. Sice jsem nebyla žádná modelka, ale věděla
jsem, že se klukům líbím, tak jsem si s tím hlavu nedělala. Ale jak jsem
tak pozorovala Niky, točící se před zrcadlem, napadlo mě, jak se budu cítit dnes,
ve společnosti dvou nejhezčích holek, které znám. Ještě že tam budu mít jako
podporu Tomáše, pro kterého jsem nádherná i v domácím tričku a teplácích.
„Můžeme
vyrazit?“ nakoukl dovnitř Hynek.
„Jasně,“
usmála se na něj Niky a opravdu nešlo přehlédnout, jak Hynek mírně vyvalil oči,
když ji uviděl.
Naskládali
jsme se do auta (přenechala jsem Nikči místo vepředu, vedle Hynka) a vyrazili
na první zastávku, kde jsme měli nabrat Linhartovi s Davidem.
„Ty
nebudeš pít?“ zajímala se Niky, pozorujíc řídícího Hynka.
„Ne,
já moc nepiju,“ odpověděl suše.
Niky
po mně střelila pohledem přes zpětné zrcátko s mírnou panikou
v očích. My jsme ani jedna pití taky moc nedaly. Dokázaly jsme se docela
dobře bavit i bez alkoholu. V případě Hynka, ale Niky sázela na to, že
když se trochu napije a uvolní, odhodí zábrany.
„Na
svatbě jsi pil,“ připomněla jsem náš společný přípitek sektem.
„To
bylo výjimečně. Na oslavu,“ pousmál se a já jsem v tom posledním slově
zaslechla stopu ironie.
Možná
ho tenkrát taky napadlo, jestli by nebylo lepší pořádně se opít a celý den
přečkat v blažené nevědomosti. Ale ať tehdy měl nebo neměl stejné úmysly
jako já, dokázal je mnohem lépe skrývat.
Překvapilo
mě, jak rychle jsme byli u Linhartových. Bydleli v podstatě za rohem. Hned
mě napadlo, proč k nám tedy minule jeli autem, ale pak jsem si vzpomněla,
že zmínili, že odněkud jedou.
Právě
nastupovali do auta, takže jsme se jen zařadili za ně a pokračovali
v cestě. Tom a Martinův doprovod, pokud nějaký měl, na nás měli čekat před
klubem. Nadskočila jsem radostí, když jsem tam Tomáše po pětadvaceti minutách
jízdy uviděla. Moc mu to slušelo a ani se netvářil, jako že je tam z donucení.
Aspoň ne moc. Hynek ještě ani pořádně nezaparkoval a já už jsem vyskakovala
z auta a tak rychle, jak mi to podpatky dovolovaly, jsem se k němu
hnala. Vrhla jsem se mu do náruče a on mě políbil. Vyrušilo nás až mírné
odkašlání, které jsem okamžitě identifikovala jako Nikčino. Odtrhla jsem se od
Toma, ale on mě pořád mírně přidržoval kolem pasu. Těkla jsem očima k Martinovi
a všimla si, jak si Tomáše měří. Byl v tom zase ten náznak otrávenosti a
nepřátelství. Okamžitě jsem měla chuť mu skočit po krku. Jak je možné, že milá
holka jako Bára, má tak nepříjemného bratra?
Zatímco
se všichni vzájemně představovali (já jsem to měla rychlé, neznala jsem se jen
s Davidem), zvědavě jsem si je prohlížela. David opravdu nezapřel své
zaměstnání. V posilovně musel trávit hodně času, protože pod těsným
tričkem se mu jasně rýsovaly svaly. Tmavé vlasy měl v takovém tom ledabyle
rozcuchaném účesu, který musel trvat hodiny, a byl tak opálený, že svou barvou
zastínil i Niky, která byla přirozeně tmavá i v zimě, natož pak teď
uprostřed léta. I když David byl dokonalý Ken pro svou Barbie, Martinovi to
slušelo mnohem víc, naznala jsem, ač nerada. Na něm totiž bylo vidět, že jeho
nedbalý vzhled není předem pečlivě připravený. Jeho mírně rozcuchané vlasy byly
opravdu rozcuchané a drahá tmavá košile, kterou měl napůl zapnutou přes světlé
značkové tričko, byla mírně pomačkaná. Štvalo mě, že se mi i přes jeho chování,
vzhledově líbil, a tak jsem se raději otočila na holky. Bářiny vlasy byly už
zase upraveny do těch pravidelných lokýnek a její světle modré třpytivé tričko
ještě více zvýrazňovalo studánkovou barvu jejích očí. Niky měla naproti tomu vlasy
vyžehlené úplně do rovna, a tak se teď délkou skoro rovnaly Barčiným. Oblečená
byla v černo-červené. Vedle sebe vypadaly jako ztělesnění anděla a ďábla.
Ovšem kdyby tomu tak opravdu bylo, měli by zástupci mužského pokolení vážně
těžkou volbu, jestli jít do nebe nebo se raději vydat peklu.
Trochu
mě překvapilo, když jsme u vchodu předběhli skupinku čekajících lidí a
vyhazovači na to nic nenamítali. Pak Martin jednomu z nich přátelsky
poklepal na rameno. No jistě, Linhartovi tady budou pravidelnými návštěvníky.
Možná dokonce VIP. Dovedla jsem si představit, kolik tady pokaždé utratí,
s ohledem na to, jak drahé oblečení nosili, jak luxusními auty jezdili a
v jak velkém domě bydleli.
Procházeli
jsme kolem šatny směrem k hlavní části s dvěma bary a tanečním parketem
a moje oči bloudily po plakátech, vylepených na stěnách. Zarazila jsem se u
toho, který zval zrovna na dnešní akci. Klečela na něm štíhlá blondýnka
v plavkách, vyfocená z boku. Hlavu měla zakloněnou, takže se jí
konečky vlasů dotýkaly až na patách a z barevného dětského kyblíčku, který
držela vysoko nad sebou, jí na hrudník stékala voda. Já jsem věděla, že ji
odněkud znám! Z plakátů, propagujících klub Chiquita, vyvěšených po celém
městě.
„Tady
ti to moc sluší, miláčku,“ okomentoval ten stejný plakát David a políbil Báru
na tvář.
„Děkuju,“
políbila ho Bára na rty a mírně se červenala, což mi připadalo trošku
neadekvátní. Proč by se červenala kvůli pochvale, pokud byla zvyklá fotit se
polonahá v sexy pózách?
„Děláš
to často?“ zeptala jsem se, zatímco jsme se usazovali ke stolu, který byl
v rohu, nejblíž k baru.
„Je
to jen brigáda. Trochu si tím přivydělávám.“
„Copak
ty si potřebuješ vydělávat nějaký peníze?“ vypadlo ze mě.
Nevypadalo
to, že by někdo ze čtvrti, kde jsem teď bydlela, trpěl nedostatkem finančních
prostředků. Všimla jsem si, že se po mně Martin zase podíval tím divným,
nepříjemným pohledem.
„Baví
mě to. Teda zatím, než začnu učit. Občas mě někdo na ulici pozná. To by nebylo
dobrý, až bych byla ve škole. ´Jéé, podívejte, děti, vaše paní učitelka
v plavkách!´“ ukázala před sebe do vzduchu na imaginární plakát.
Zasmála
jsem se: „Takže se konečně znám s někým slavným. To se tě budu muset držet.
Třeba z toho poplynou nějaké výhody.“
Barča
se smála spolu se mnou, za to Martinův pohled byl teď vyloženě nenávistný.
Nechápala jsem, o co mu jde. Zvedl se, drze vlezl za bar a nalil si panáka
vodky. Tak tohle bylo trochu moc i na VIP hosta, jehož sestra fotila pro klub
plakáty.
„Copak
šéfe?“ zubil se na něj barman, když do sebe Martin obrátil skleničku čiré
tekutiny a hned si naléval druhou.
„Šéfe?“
otočila jsem se zpátky na Báru. „Vám to tady patří nebo je to nějaká přezdívka?“
„Ne,
nám to tady nepatří. Jen jemu,“ ukázala Bára na bratra, který se teď přátelsky
bavil s barmanem. Po tom trpkém pohledu, kterým obdarovával mě, ani
památky.
„Jejich
tátovi patří tenhle dům,“ vysvětloval Hynek. „Jeden z mnoha.
V patrech jsou kanceláře, co pronajímá firmám, tady dole to pronajímá
Martinovi.“
Dovedla
jsem si živě představit, jak to funguje. Bohatý tatínek zaplatil synovi klub,
aby se tam mohl s kamarády chodit bavit, a ten navíc mohl dělat machra, že
je klub jeho a ještě si z něj brát peníze. Před Bárou jsem ale jejího
bratra kritizovat nechtěla, a tak jsem se zdržela poznámek a zapojila se radši
do diskuze mezi ostatními.
Než
se stihl klub pořádně zaplnit, ozvalo se hlasité „Marťo!“ a na Martina se vrhla
černovlasá holka.
„Hej,
Dit, pojď za mnou. Něco ti namíchám,“ zval ji dotyčný za bar, kde se s ní
okatě políbil.
„Přítelkyně?“
zvedla jsem tázavě obočí.
Jestli
se mu líbí takový typ holek, pak se nedivím, že mu nejsem sympatická. Slečna
s černým mikádem měla tlusté černé linky a řasy namalované tak, že když
zamrkala, málem se zvedl vítr. Velký výstřih odhaloval mnohem vyvinutější
hrudník, než měla kterákoliv z nás třech, a z upnutých riflí jí
koukal lem černých krajkových kalhotek. Hlučně se chichotala, když ji Martin
držel kolem pasu a něco jí šeptal do ucha. Když jí potom míchal koktejl, stála s prohnutými
zády a vystrčeným zadkem opřená o bar a koketně si olizovala rty a pohrávala
s vlasy.
„Edita,
kamarádka,“ odpověděla mi Bára.
„Jedna
z mnoha,“ dodal Hynek.
Aha.
Víc vysvětlovat nemusel. Tyhle typy kluků jsem fakt nesnášela. Vděčně jsem se
přivinula ke svému stálému a věrnému Tomášovi a on mě políbil do vlasů. Po
chvíli se k nám ti dva připojili.
„Tohle
je Edita,“ představil ji Martin a pokračoval kolem stolu, „Tomáš, Nikola,
Veronica…“
„Niky,“
podala jí Niky přátelsky ruku a Edita s ní bez zájmu zatřásla. „Nikdo mi
neříká Veronica.“
Na
to Martin jen pokrčil rameny. Že by kromě mě neměl rád ani nikoho, s kým
se přátelím?
„Taky
Niky,“ zopakovala jsem Nikčino gesto.
I
mně Edita potřásla rukou, ale tentokrát to nebylo bez zájmu, ale spíš pohrdavě.
Pak se otočila na Martina a s upřeným pohledem stáhla zubama třešničku
z párátka, které vytáhla ze svého koktejlu. Viděla jsem, jak Nikči vedle
mě zacukaly koutky. Bára, která seděla přímo naproti mně, mírně zvedla oči v sloup,
a pak se postavila.
„Pojďte
tančit.“
Všimla
jsem si, že když se protahovala kolem Edity, lehce do ní drcla a ta si vylila
trochu koktejlu. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to nebylo omylem. Edita po ní
hodila nepřátelským pohledem, ale před Martinem se zřejmě neodvážila Báře nic
říct. Byla jsem ráda, že Martin s Editou zůstali sedět. Takhle byla atmosféra
mnohem příjemnější. Na parketu jsem byla ve svém živlu. Možná jsem neměla
postavu modelky, ale tančit jsem uměla. A Niky taky. I když se naše cesty po
společném gymnastickém kroužku rozešly, obě nás přivedly k tanci. Zatímco
já jsem skončila u street dance, ona u latinsko-amerických tanců, což přesně
odpovídalo jejímu napůl jižanskému charakteru. Tomáš, Hynek a David s námi
vydrželi přesně tři písničky, a pak to vzdali a šli se usadit k baru. My
jsme se okamžitě staly středem pozornosti a pomalu se kolem nás začali rojit
cizí kluci. Viděla jsem, jak nás ti naši majetnicky sledují, a o to víc jsem se
při tanci snažila. Nemohla jsem si pomoct. Jak jsem slyšela hudbu a měla obecenstvo,
přišlo to na mě samo.
Pak
jsem si všimla, že se po nás dívá i Martin, ačkoliv mu Edita, s rukou
položenou na jeho stehně, něco zaujatě vykládala. Taky hlídal Báru. Asi se
stylizoval do role velkého bratra, který se stará o malou sestřičku. Při další
písničce, mojí oblíbené, mi k němu pohled sklouzl znovu. Naše oči se
setkaly. Tentokrát se nedíval na Báru. Pozoroval mě. A poprvé to nebylo
nepřátelsky. Vteřinu mi zíral do očí, po zádech mi přeběhl mráz, a pak uhnul.
Zmateně jsem se zaměřila zpátky směrem k Tomášovi. Usmíval se na mě.
Zahřálo mě u srdce. Měl krásný úsměv. I po roce chození jsem z něj pořád
byla celá pryč.
Protože
jsme tam byli s majitelem klubu, zřejmě se předpokládalo, že vydržíme až
do zavíračky. Byla jsem unavená jako kotě, ale protože už se hrály jen pomalé
písničky, které přilákaly Toma zpět na parket, silou vůle jsem se držela na
nohou. Tomáš mě pevně držel kolem pasu, zatímco jsme se otáčeli v pomalém
rytmu, a s hlavou zabořenou do mých vlasů mi šeptal do ucha. Já jsem mu
s hlavou opřenou o jeho rameno tichounce odpovídala a očima jsem líně
přejížděla po okolí, aby se mi nezavřely a já neusnula.
Kousek
od nás tančila Bára s Davidem. Ten obrázek ale nějak nebyl správný. Ona měla,
stejně jako já, hlavu položenou na jeho rameni a se zavřenýma očima se blaženě
usmívala. Vypadala zamilovaně. On zrovna moc ne. Držel ji za zadek a
s hlavou vztyčenou se rozhlížel po holkách okolo. Vůbec se mi to nelíbilo.
Pohledem jsem zabloudila k dalšímu páru.
Martin
měl po všech těch vodkách trochu nejistý krok, jak se tak otáčel, zavěšený do
Edity. Rukama jí přejížděl přes zadek až na stehna a zpátky nahoru až do vlasů.
Ona mu nehty jedné ruky přejížděla po zádech, a kdyby na sobě neměl tričko a
košili, určitě by mu tam udělala škrábance. Druhou rukou ho držela pevně kolem
krku a zrovna ve chvíli, kdy jsem se na ně podívala, mu s ní vyjela až do
vlasů, mírně zatáhla, takže mu hlavu naklonila na stranu a kousla ho do
odhaleného krku. Zamračila jsem se. Tenhle obrázek se mi líbil ještě míň.
Snažila
jsem se najít Niky a Hynka. Ještě před chvíli seděli úplně v koutku u
našeho stolu, ale najednou se někam ztratili. Asi jsou někde sami. To je dobře,
usmála jsem se. Aspoň tohle mě potěšilo. Objevili se, až když jsme se chystali
k odchodu. Drželi se za ruce a Niky se vítězoslavně usmívala.
Trošku
jsem se obávala, když Martin, který vypadal, jako by k Editě snad už
přirostl, s rozostřeným pohledem vydoloval z kapsy klíčky od auta. Na
rozdíl od našeho řidiče rozhodně nemohl říct, že by nepil. Už jsem chtěla Báře
navrhnout, ať jede s námi (s těmi lokýnkami a zamilovaným pohledem
vypadala tak nevinně, že jsem kdoví proč cítila potřebu ji chránit), když se po
klíčcích natáhla a vzala je Martinovi z rukou.
„Děkuju.
Přijeď zítra brzy, má dorazit babička. A dnes už nepij“ pronesla autoritativně
a mně bylo jasné, že žádnou ochranu nepotřebuje. Že se o sebe umí postarat
sama.
Martin
s Editou se s námi bez většího zaujetí rozloučili a potáceli se
k čekajícímu taxíku. V tomhle stavu dokonce Martin zapomněl nasadit
svůj nesnášenlivý výraz a než nastoupil, ještě se otočil a zamával zhruba naším
směrem. Dřív, než se taxi rozjelo, jsem viděla, jak se na zadním sedadle začal
s Editou vášnivě líbat. Brr!
Než
jsme se my ostatní usadili, Bára vycouvala z vedlejšího parkovacího místa
a jako střela vyrazila rozednívající se ulicí s Davidem na sedadle
spolujezdce. Ohromeně jsem za ní zírala. Tahle princezna mě překvapovala. Já
jsem měla řidičák teprve chvilku a řídila jsem… no… jako holka.
Odvezli
jsme domů Tomáše i Niky, a pak už jsem se zavrtala do sedadla a přemáhala se,
abych neusnula, než budeme doma. Na tváři se mi držel úsměv díky tomu, jak se
dnešní večer (nebo vlastně včerejší večer a dnešní ráno) vydařil. Tedy až na
některé malé nedostatky v podobě Martina a Edity. Ale to nejlepší přišlo
na závěr. Poté, co mě Tomáš políbil na rozloučenou a já jsem mu mávala, než
zmizel z dohledu a Hynek zastavil o pár ulic dál před domem Bonelliových.
Cestu sem už měl hezky nacvičenou. Vystoupil spolu s Niky a šel ji
doprovodit až ke dveřím. I když jsem věděla, jak moc je to neslušné, nemohla
jsem se ovládnout a zvědavě je pozorovala. Hynek ji chytil za ruku a něco řekl,
načež se Niky rozzářila jako sluníčko a cosi odpověděla. Štvalo mě, že neslyším
co. Natolik neomalená, abych si otevřela okýnko, jsem ale nebyla. A stejně by
elektronické otevírání nefungovalo bez nastartovaného motoru, takže i kdybych
tak neomalená byla, nebylo by mi to nic platné. Protože Hynek byl teď ke mně
zády, snažila jsem se alespoň odezírat z Nikčiných rtů. Okamžitě jsem ale
pohledem uhnula, protože najednou byly ty rty zaměstnané něčím úplně jiným než
mluvením. Když ke mně po chvíli Hynek zpátky nasedal, abychom se konečně vydali
zpět k domovu, významně jsem se na něj usmívala. Trochu se začervenal, což
mě rozradostnilo ještě víc a úsměv z mé tváře už pro dnešek nešlo vymazat.