čtvrtek 18. září 2014

2 - Seznamování

Po pár dnech, strávených sama doma, jsem začínala mít pocit, že trpím klaustrofobií a nedostatkem lidského kontaktu. Nastudovala jsem si spojení a s odevzdaným povzdechem jsem se vydala na cestu autobusem do města a pak tramvají s přestupem do centra. Ale sotva jsem vešla do klimatizované restaurace, jako by všechno zase bylo ve starých kolejích. Tak, jak má být.
„Naše ztracená dcera,“ zvolala Andrea a vyběhla zpoza baru, aby mě objala. „Nejdřív tady víceméně bydlíš a pak, když si zvykneme, tak se ani neukážeš?“
„No jo, promiň, teto, ale ta doprava je šílená.“
„A jak se máš? Už sis zvykla? Co mamka? Doufám, že taky brzy přijde. Dáš si něco k pití? Nebo k jídlu? Určitě máš hlad, že? Máme dnes výborné lasagne. Mám ti je donést ven za děckama? Matýsek už se po tobě taky ptal…“ ten příval slov zastavila až Niky.
„No čaaau! Konečně! Myslela jsem, že jsi psala před hodinou, že vyrážíš!“
„Taky že jo,“ opět jsem nedokázala zastavit úšklebek.
„Tak pojď, musíme pohlídat mimina. Babi si je převezme až po obědě. Má nějakou čarodějnickou seanci či co,“ táhla mě Niky ven.
Tady jsem si opravdu připadala jako doma. Při hraní s klukama, kteří se přetahovali o moji pozornost, při rodinném obědě, nebo povídání s Niky, Andreou i jejich babičkou tak dlouho, až jsem si všimla, že se pomalu stmívá.
„Sakra, musím zpátky, dokud ještě jezdí autobusy!“ vyskočila jsem na nohy.
„No prima,“ vytahovala jsem mobil, když jsem zjistila, že poslední autobus ujel před dvaceti minutami.
„Mami? Zůstávám na noc tady. Ujel mi autobus,“ oznámila jsem a nepředpokládala, že by to byl nějaký problém. Ostatně Niky a já jsme u sebe navzájem přespávaly skoro pořád.
„Byla bych radši, kdybys spala doma,“ ozvalo se na druhé straně skoro přísně.
To mě překvapilo. Mamka nikdy nebyla typ přísného rodiče, co by mě příliš vychovával. Já jsem byla tak nějak zodpovědná sama od sebe.
„Cože?“ zamrkala jsem zmateně. Co to jako má být?
„Myslím, že to děláš schválně, abys nemusela být tady. U Bonelliových jsi byla skoro měsíc v kuse! Chci, abys přijela domů.“
Tak to teda přehání! Měsíc to rozhodně nebyl. Nevěděla jsem, jestli prosit nebo ztropit scénu. Na tyhle situace jsem opravdu nebyla zvyklá. S mámou jsme byly vždycky jako kamarádky. Když jsme se na něčem neshodly, prodiskutovaly jsme to, a řešení se vždycky nějak našlo. Ale ani k tomu nedocházelo moc často, protože mamka mi věřila a já jsem její důvěru nikdy nezklamala. Takže jsem si v podstatě mohla dělat, co jsem chtěla.
„A jak to mám asi udělat? Jinak se tam nedostanu,“ řekla jsem nakonec chladně. Kdybychom bydlely v našem bytě, mohla bych si vzít taxi nebo dokonce dojít pěšky, i kdyby mi ujela úplně všechna spojení. Což bylo dost nepravděpodobné, protože v centru toho jezdilo dost i v hluboké noci.
„Můžu pro ni zajet,“ ozvalo se trochu tišeji ve sluchátku.
„Vážně? To bys byl zlatý,“ chytla se toho mamka.
„Ale…“ zaprotestovala jsem. Není náhodou zbytečnější cesta autem tam a zpět kvůli jednomu člověku, než kdybych jednoduše přespala u kamarádky, která na to stejně byla zvyklá, a domů dorazila ráno?
„Tak jo, Hynek pro tebe jede. Papa.“
„Pa,“ zavěsila jsem, zase už vzteklá. Co je tohle za komunikaci?
Mnohem dřív, než jak dlouho trvala moje krkolomná cesta autobusem, byl Hynek ve dveřích. Nechal se přemluvit, ať s námi ještě chvíli posedí a ochutná mandlové sušenky, které Domenico právě donesl z kuchyně. Říkala jsem si, že tady se okamžitě jako doma cítí asi každý. Když jsme se zvedli k odchodu, šla nás Niky doprovodit před dům.
„Páni,“ vydechla obdivně, když uviděla Hynkovo auto.
„Tím bych se taky nechala vozit,“ hodila po něm oslnivý úsměv.
Zakoulela jsem na ni očima. Věděla jsem, že se v autech vyzná asi jako já. Čili vůbec. A asi tak stejně ji zajímají. Prostě s ním jen flirtovala.
„Potvoro,“ sykla jsem na ni, zatímco Hynek nastupoval.
„Ale ty mě máš ráda, i když jsem potvora,“ zasmála se Niky, když za sebou Hynek zabouchl dveře.
Sotva jsem stihla nastoupit, strčila Niky hlavu dovnitř otevřeným okýnkem, takže měla obličej asi dva milimetry ode mě.
„Doufám, že zase brzy přijedete.“
Hynek se usmál. I když byl chlap, který málokdy pochopí nějakou narážku, to množné číslo mu nemohlo uniknout, ani kdyby chtěl.
Protože moje návštěvy u Niky se stále častěji protahovaly až do večera, kdy už nebyla šance dopravit se domů městskou hromadnou dopravou, stávalo se skoro pravidlem, že pro mě Hynek jezdil a chvíli s námi poseděl. Uvažovala jsem, nakolik jsou jeho cesty ještě přáním mamky, abych spala doma, a nakolik je to jeho záminka, aby se viděl s Niky. Protože to očividně byla záminka podle toho, jak jí oplácel její okaté flirtování. Jenže to bylo všechno, takže Niky začínala být mírně frustrovaná.
„To se jako vždycky budeme vídat jen tady pod dohledem rodičů? Proč mě nepozve na rande? Nebo aspoň nepoužije strategii ´Tady je ale vedro, pojď se projít ven´?“ rozčilovala se.
Musela jsem se smát. Niky nebyla zvyklá nedostat to, co chtěla. Ať už se jednalo o kluky nebo cokoliv jiného. Nemohla jsem se divit. Jejím jiskřivým očím a štíhlým nohám se těžko odolávalo.
Maličký posun nastal až jednoho dne, kdy jsem u Niky na zahradě seděla spolu s Tomášem. Byla jsem nadšená, že už byl zpět, a nic mi nemohlo zkazit náladu. Leda Hynkova hlava, která náhle vykoukla za rohem.
„Ale já dnes spím u Toma,“ prskla jsem na něj, aniž bych pozdravila.
To mi snad máma taky nezakáže! Nahlásila jsem to přece předem. Pravda, když jsme spolu začali chodit, máma nebyla bůhví jak nadšená, že jsem chtěla strávit noc u něj. Pak ale skoro se slzami v očích pronesla něco, jako že její malá holčička už je velká a ona ji nemůže chránit věčně, a tím bylo vyřešeno. Po prvním setkání s Tomem ho navíc začala milovat skoro tak jako já. Věděla jsem, že se jí bude líbit, protože na něm bylo vidět, jak mě má rád a záleží mu na mně. Svým milým a rozumným chováním si snadno získal mamčinu důvěru.
„Já vím…“ zrozpačitěl Hynek, „měl jsem cestu kolem.“
Niky jen tázavě zvedla obočí a jinak bylo ticho jako v hrobě.
„A… hm… chtěl jsem tě vidět,“ poprvé se Hynek podíval přímo na Niky.
Té se po tváři roztáhl zářivý úsměv.
„Vážně?“ vydechla a ani se nesnažila zakrývat své nadšení.
A je ruka v rukávě, napadlo mě s úsměvem. Zbytek večera jsme strávili všichni čtyři společně povídáním o všem možném. Fascinovalo mě, jak snadno se kluci dokázali bavit, i když se viděli poprvé v životě. Stačilo, aby Tom venku zahlédl Hynkovo auto a začala zapálená diskuze o autech, která plynule přešla v rozhovor o tom, kdo z nich dělá nebo sleduje jaký sport, na nějž navázala konverzace o vysokých školách. Hynek měl za sebou druhák na právech a Tom se chystal do prváku na informatiku. Ta skutečnost mě vždycky trošku rozesmutnila. S Tomem jsme se seznámili ve škole. Byl o rok výš než já a já jsem po něm pokukovala už od druháku. Těsně před koncem školního roku jsme spolu tančili na párty, kterou u nás vždycky pořádali maturanti jako rozloučení s gymplem. Vzal si moje telefonní číslo a já jsem se vznášela na obláčku. Ovšem ten obláček se rozplýval přímo úměrně s tím, jak se prodlužoval čas, kdy se mi neozval. Když jsem pak v září nastupovala do třeťáku, vyprchala ze mě veškerá naděje a nahradil ji vztek a paličatost. Nebudu se přece trápit kvůli někomu, kdo o mě nestojí ne? A pak jsme do sebe někdy v půlce září doslova narazili na chodbě.
„Promiň,“ jenom jsem zamrmlala a než stihl něco říct, rychle jsem zapadla do třídy.
Během hodiny fyziky mi přišla zpráva: „Dnes ti to moc sluší.“ A obláček byl zase tady. Pak jsme se záhadně potkávali čím dál častěji a já jsem tušila, že to asi není náhoda. Při jedné společné cestě ze šatny, kdy jsem umírala ostudou, že mám na nohou školní přezůvky, zatímco on se nenamáhal přezout z tenisek, se mě konečně zeptal, jestli nemám v pátek čas. A pak už se nemusel snažit náhodně mě potkávat ve škole. Byli jsme spolu skoro pořád, až si Niky začala stěžovat, že ji zanedbávám. Proto mě teď trochu děsilo, že Tom odmaturoval a chystal se na vysokou, takže ho už nebudu denně potkávat ve škole. Niky to děsilo taky, ale z trochu jiného důvodu. Teď budeme maturanti my, nejstarší na škole, a už nebude šance sbalit nějakého staršího kluka. Ráda říkala, že to je jeden z hlavních důvodů, proč se těší na vysokou, ale já jsem věděla, že není tak povrchní, jak se dělá.
„A kam vy se, Nikyny, chystáte na vysokou?“ zeptal se Hynek a vtáhl nás tak do rozhovoru.
Já jsem si v tom, kde chci strávit následujících pět let, pořád nebyla jistá. I když se termín, kdy se budu muset rozhodnout, neúprosně blížil. Byla jsem proto ráda, když Niky po chvilce ukončila debatu.
„Nebudeme si kazit prázdniny povídáním o škole. Pojďte radši vymyslet nějakou společnou akci!“
Tohle bylo očividně mnohem vděčnější téma, protože nápady padaly jeden za druhým. Od koupaliště, přes diskotéku, až po výlet někam dál. Mhouřila jsem oči do zapadajícího sluníčka a v duchu si malovala, jak by to bylo super, kdyby se Niky s Hynkem dali dohromady a mohli bysme všechno dělat společně. Niky už by se necítila odstrčená, když bych byla s Tomem, a kluci si evidentně taky rozuměli. Bylo by fajn mít takovou malou partu. Jak jsem tak zapáleně pomáhala vybrat, kam se vydáme, ušlo mi to, co bylo naprosto jasné. Že nic, co si plánuju, nikdy nevyjde podle mých představ.

„Zítra přijdou Linhartovi,“ oznámila mi mamka, jako by to bylo vysvětlení pro obrovské množství masa, které v obchodě skládala do košíku.
„Kdože?“ to jméno mi bylo povědomé, ale nedokázala jsme ho zařadit.
„Linhartovi. Byli na svatbě. Ti manželé. Jejich děti už se vrátily z prázdnin, tak jsme si říkali, že je pozveme na grilování a ještě jednou to oslavíme. Aspoň se s nima seznámíš.“
Neviděla jsem žádný důvod, proč by se měla znovu slavit svatba jen proto, že na ní nebyli dětičky Karlova kamaráda, ani proč bych se s nimi měla seznamovat. Ale v téhle nové rodině jsem toho nechápala spoustu, tak jsem jen pokrčila rameny a šla vybrat zeleninu.
O to víc jsem byla překvapená, když jsem uslyšela před domem vrčet motor a vyběhla se podívat oknem z předsíně v patře. Mamka mi neřekla, že „děti“ jsou v mém věku, možná spíš starší. Z auta vystupoval kluk s holkou, kteří by z fleku mohli dělat modely. Nepochybovala jsem o tom, že ona modelku dělala, protože jsem měla pocit, že ji odněkud znám. Platinové blond vlasy jí i přesto, že byly upraveny do dokonalých loken, sahaly do půli zad. Kdyby je měla rovné, musela by je mít až po zadek. Určitě byla mnohem vyšší než já, což ještě umocňovaly podpatky, na kterých capkala k domu. To mě trochu znervóznilo. Plánovala jsem strávit grilování na zahradě v tričku, kraťasech a žabkách. Kluk, který ji provázel, vypadal trochu civilněji. Asi proto, že jeho vlasy byly přirozeně světlé a trochu rozcuchané a na rozdíl od ní nebyl nalíčený tak, že jsem to viděla i z prvního patra.
Rychle jsem si vyměnila tričko za nějaké lepší, k tomu natáhla krátkou letní sukýnku a místo žabek boty na klínu. Ať vedle ní nevypadám tak maličká. Seběhla jsem dolů, kde už se všichni vítali.
„Á, tady ji máme,“ zahlaholil pan Linhart, jako bychom byli nejlepší přátelé.
„Dobrý den,“ podala jsem ruku jemu i jeho paní, která vypadala jako o něco starší model jejich dokonalé dcery.
Ta se na mě vrhla vzápětí.
„Já jsem tak ráda, že tě konečně poznávám! Já jsem Bára a tohle je Martin,“ políbila mě na obě tváře a ukázala na svého bratra, který tolik nadšení neprojevoval a se suchým „Čau“ mi podal ruku.
Stejně jako celé dopoledne pomáhal Karel mamce chystat, tak teď pobíhal okolo, sbíral použité nádobí a dolíval pití. Připadalo mi to vážně sladké a v duchu jsem mu připočetla další body k dobru. Chtěla jsem se taky zapojit a s něčím pomoct, ale usadil mě s tím, že si mám užívat a raději bavit hosty. No, popravdě, to bych radši nosila to pití. Rozhlédla jsem se, s čím bych se tak zapojila do diskuze. Hynek s Martinem probírali nějaké problémy s kurty, kam zřejmě oba chodili hrát.
„Ty taky hraješ tenis?“ zeptala jsem se Martina zvědavě.
I když jsem se o Hynkův program zvlášť nezajímala, opravdu nešlo si nevšimnout tenisové rakety, kterou neustále tahal, takže o něm už jsem to věděla.
„Tak trochu,“ pokrčil Martin rameny.
„Je mnohem lepší než já, ale kašle na to,“ sdělil mi Hynek.
Nestihla jsem se zeptat, co to znamená „mnohem lepší“, jestli hrají nějaké turnaje nebo si jen tak chodí zapinkat, ani proč na hraní Martin kašle, protože paní Linhartová přenesla okamžitě pozornost ze svého syna na mě.
„A ty děláš nějaký sport, Nikolko?“
Brr, nenáviděla jsem zdrobněliny. Snášela jsem je snad jen od babičky, a ta je naštěstí moc často nepoužívala.
„Niky tančí,“ pohotově se pochlubila mamka.
„Tančí?“ trochu pohrdlivě se zeptal Martin.
Znala jsem názory některých lidí, že tanec není sport, a byla jsem na ně alergická. Ještě než jsem mu stačila něco ostřejšího odpovědět, ozvala se zase máma.
„Je mistryně světa. Byla už v juniorech a pak se jí to povedlo zase.“
„Nejen mně, celé naší skupině,“ opravila jsem ji. Sice jsem neměla ráda, když někdo tanec podceňoval, ale chlubení jsem taky zrovna nemilovala.
„Teď naposledy pomáhala s choreografií a od nové sezóny bude trénovat malé děti,“ nebralo to konce.
„Mami!“ okřikla jsem ji.
„Fakt?“ vydechla obdivně Bára. „Já bych taky chtěla umět tančit. Jako doopravdy, nejen na diskotéce. Někdy mi to musíš ukázat. A s těma dětma je to úžasný. Já miluju děti! Studuju pajdák. Budu učit na základce. První stupeň.“
Na tom mě překvapily hned dvě věci. Jednak, že holka jako ona studuje pedagogickou fakultu. Dokázala jsem si ji představit v mnoha různých profesích. Jako modelku, herečku, reprezentativní manželku… Ale učitelka? To by mě ani ve snu nenapadlo. Druhá věc, která mě zaujala, byla ta, jak řekla „budu učit“. Žádné „chtěla bych“ nebo „ráda bych“. Byla sebejistá a nepřipouštěla žádnou pochybnost. Než jsem jí stihla něco odpovědět, vložila se do toho opět máma.
„Tak něco zatanči. Aspoň kousek.“
Zděšeně jsem na ni vykulila oči. Copak se vážně zbláznila? Obvykle mě takhle neztrapňovala. Neušlo mi, jak se Martin uchechtl. I když toho zatím moc neřekl, pomalu mi začínal jít na nervy.
„Nepřipadá v úvahu,“ procedila jsem skrz zuby dřív, než ten pitomý nápad mohl začít někdo podporovat.
„To je jasný,“ zastala se mě Bára, „nemá tady ani hudbu a bez zbytku skupiny by to nebylo ono.“
Usmála jsem se na ni. Snažila se možná až moc, ale byla milá. Musela jsem připustit, že se mi líbila. Podle jejího vzhledu bych ji odhadovala spíš na namyšlenou fiflenu, než neustále se usmívající budoucí paní učitelku. Děti ji budou milovat s jejím pozitivním přístupem a vzhledem panenky Barbie. Ale pak mě napadlo, že možná právě proto se tolik snaží. Protože ji každý na první pohled odsoudí tak, jako jsem to udělala já. Krása může být někdy i na obtíž.

Protože následující den už byl zase pracovní, opět jsem se probudila do poloprázdného domu. Slyšela jsem jen Hynka čvachtat v bazénu. Zjistila jsem, že plaval poctivě každé ráno. Tu vůli jsem mu záviděla. Já jsem se od začátku prázdnin moc nehýbala. Obvykle jsme si po všech soutěžích dělali prázdniny a začínali trénovat až v srpnu na dance kempu neboli takovém našem soustředění, kde vznikaly první střípky choreografií pro novou sezónu a získávala se zpátky kondička, ztracená během léta.
Možná bych si taky mohla zaplavat a pro jednou venkovní bazén nepoužívat jen jako ochlazení při opalování na zahradě. Musela jsem připustit, že tohle se mi moc líbilo. V našem starém bytě jsme měly jen miniaturní balkon, kam se vešly stěží dvě židle. A ten byl stejně otočený do ulice, takže by mě v životě nenapadlo se na něm ukázat v plavkách. Teď jsem měla přímo pod nosem velikou zahradu s bazénem, kde jsem si mohla užívat nádherného počasí.
Jenže plavat se mi moc nechtělo. Převalovala jsem se v posteli a myslela na to, jak jsem se včera při grilování s Linhartovými přecpala. Něco bych dělat vážně měla. Půjdu si zaběhat, napadlo mě. Běh jsem sice moc v lásce neměla, ale byl to pohyb a navíc jsem k němu nic nepotřebovala, ani jsem nikam nemusela cestovat. Stačilo pokračovat po ulici kolem posledních domů, přes provizorní silnici lemovanou rozestavěnými domy a stavebními parcelami až tam, kde plynule přecházela v polní cestu. Ten nápad mě nadchl, takže jsem na sebe rychle naházela oblečení a bez snídaně jsem vyběhla ven. Ve dveřích jsem se pozdravila s Hynkem, a aniž bych se zastavila, pokračovala jsem dál. Trochu jsem užasla nad tím, jak snadno náš vztah zapadl do přirozených kolejí. Ne, že bysme spolu nějak zvlášť komunikovali, ale díky tomu, jak si rozuměl s Niky a Tomášem, měli jsme i my dva k sobě o něco blíž. Řekla bych, že jsme v domě bydleli spíš vedle sebe než spolu, ale nepřekáželi jsme si.
Myšlenky mi běžely hlavou, zatímco jsem minula poslední staveniště a blížila se k prvním stromům. Po chvíli jsem si uvědomila, že se víc soustředím na svoje zrychlené dýchání, než na to, co je kolem mě a trochu mi to vadilo. Zpomalila jsem do chůze a víc vnímala své okolí. Po mé levé ruce začínal řídký, tady ještě smíšený, les. Po pravé bylo pole. Kvůli svým nedostatečným přírodopisným znalostem jsem nebyla schopná určit ani, co se na něm pěstuje, ani v jaké fázi růstu plodina právě je. Teď někdy by se mělo orat, ne?
Byla to moje první výprava po okolí za těch pár týdnů, co jsem tady bydlela. A musela jsem uznat, že tady bylo krásně. Bydlení na kraji města, mimo centrum, mělo přece jen nějaké výhody. V místech, kde pole přecházelo v široký pruh trávy, těsně předtím než kousek dál vyrůstaly ze země vysoké stromy, jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Milovala jsem vůni léta. Vzduch byl už teď dostatečně teplý, ale zatím ještě svěží. Opatrně jsem zkontrolovala trávu pod sebou. Vzhledem ke své alergii bych si nerada sedla na vosu. A pak jsem se uvelebila a rukama si objala kolena. Zírala jsem před sebe, kde se pole táhlo z mírného kopečka až k silnici, po jejichž obou stranách rostly jabloně, a nechala myšlenky, aby se mi rozutekly. S úsměvem jsem se protáhla a položila se na záda. Rosa byla dávno pryč a země pode mnou ani moc nestudila. Chvíli jsem mžourala do sluníčka a nakonec jsem zavřela oči a jenom poslouchala život kolem sebe. Musela jsem usnout, protože další věc, kterou jsem si pamatovala, byl pocit něčeho teplého a vlhkého na tváři.
„Stello!“ ozvalo se vysokým jasným hlasem, který byl tak typický, že jsem ho hned poznala.
Vzápětí jsem kromě záplavy žlutých chlupů viděla taky moře platinových vlasů.
„Niky? Co tady děláš?“ zvědavě si mě Bára prohlížela.
Zřejmě nechápala, proč spím na mezi. Se smíchem jsem se zvedala a hladila nádherného zlatého retrívra, který mě nadále radostně oblizoval.
„Šla jsem běhat a usnula jsem.“
Bára zvedla obočí. Tohle vysvětlení jí zřejmě připadalo poněkud zvláštní.
„Ta je vaše?“ dívala jsem se na fenku, částečně proto, abych změnila téma a částečně proto, že mě to opravdu zajímalo.
„Moje,“ opravila mě Bára, „Dostala jsem ji před dvěma lety k narozeninám, viď Stellinko?“
„Stella?“ podivila jsem se. Takové jméno jsem u psa ještě neslyšela.
„Podle Stelly McCartney, té módní návrhářky,“ vysvětlila Bára. „Budeš ještě… ehm… běhat? Nebo už jdeš zpátky?“
„Už se vracím,“ přidala jsem se k ní na cestu. Neměla jsem vůbec tušení, kolik může být hodin, ale doufala jsem, že jsem moc dlouho nespala. Teprve teď, když po mně Stella přestala skákat, jsem se pořádně podívala na Barču. Samozřejmě. Vypadala, jakoby právě vypadla z reklamy na sportovní oblečení. Ovšem musela jsem uznat, že oproti modelkám, které se zřejmě zásadně nepotí, ona měla mokré tričko a trochu i vlasy, svázané na boku gumičkou. Takže ona očividně opravdu běhala, na rozdíl ode mě.
Cesta zpátky uběhla rychle a my jsme se zastavily před naším domem (Náš dům? Už ne Karlův dům?), abychom si všechno dopověděly. Mluvit s Bárou bylo snadné, protože byla hodně upovídaná, ale taky se zajímala o všechno, co se týkalo mě, čímž mě nutila, abych do diskuze přispívala přinejmenším stejným dílem.
„Třeba bysme zítra mohly jít běhat spolu,“ navrhla, než jsme se rozloučily.
„Já budu zítra s Tomem, přítelem…“
Tahle krátká větička rozvířila další vyptávání. Jak je starý, jak vypadá, co dělá.
„Můj David na vysokou nešel. Živí se modelingem.“ Nedokázala jsem poznat, jestli v jejím hlase slyším pýchu nebo nesouhlas s takovým rozhodnutím, a proto jsem toto sdělení radši nekomentovala.
„Ale mohli bysme někdy někam vyrazit společně. Jako dvojrande!“ hned se jí do hlasu vrátily zvonečky.
„A taky s Hynkem a Niky, mou nejlepší kamarádkou,“ vymýšlela jsem rychle, protože jsem si přesně dokázala představit to nadšení, které by Tom projevil, kdybych mu oznámila, že půjdeme na dvojrande s dvěma modely.
„Třeba by se nám konečně podařilo dát je dohromady,“ pokračovala jsem spiklenecky. Hynek se totiž k Nikčině nelibosti stále k ničemu neodhodlal.
„Jéé, to bude super!“ zatleskala Bára čirou radostí a v tu chvíli vypadala jako malá holčička, a ne o dva roky starší než já.
„Martin si s sebou taky někoho vezme a vyrazíme…“ pokračovala a já jsem se po těch slovech mírně zamračila.
S Bárou bylo snadné vycházet, ale z toho jediného setkání s jejím bratrem jsem nabyla dojmu, že mě nemá rád. I když to byla asi blbost. Přece jsme se neznali, a ani na grilování u nás jsme se spolu vůbec nebavili. Nemohl si ke mně hned vypěstovat odpor. Třeba je tak odměřený ke všem. Svoji teorii jsem mohla otestovat velmi brzy.

„Valentová, prosím,“ ohlásila jsem se do mobilu, když jsem na displeji uviděla cizí číslo. Netušila jsem, kdo mi mohl volat, a trochu mě to otravovalo. Trávila jsem celý den s Tomášem. Zrovna jsme se procházeli ruku v ruce kolem přehrady a lízali zmrzlinu. Abych mohla telefon zvednout, musela jsem se ho pustit, a to se mi nikdy nelíbilo.
„No ahoj, tady Barča, volám z bráchova mobilu,“ zase ten vysoký veselý hlas. „Doufám, že máš v pátek čas. Domluvila jsem se s klukama, že teda někam vyrazíme. Zbýváš jen ty s Niky a Tomášem. Prosím, prosím, že můžete? Bude to fajn. V Chiquitě je velká párty, bude tam plno lidí…“
Copak se dalo tomu nadšení odolat? Jenže Tomášovi jsem ještě o plánované společné akci neřekla, přestože jinak jsem mu o Báře povídala. Jestliže jsem předem pouze tušila, že ze setkání s ní a jejím přítelem – modelem nebude zrovna na větvi, o tom jak zareaguje na Bářin výběr klubu, jsem měla naprostou jistotu. Obecně neměl rád kluby a diskotéky, ale k Chiquitě choval zvláštní odpor. Věděla jsem, že to bylo proto, jaké osazenstvo se tam scházelo. Chiquita bývala plná holek jako Bára, s dokonalým účesem, pečlivým make-upem, značkovou kabelkou a deseticentimetrovými podpatky, a kluků, kteří byli tak vystylovaní, že museli v koupelně trávit víc času než já.
„Ehm… no… jasně, že můžu. Zrovna jsem s Tomem. Domluvíme se a dám ti vědět.“
Bára vypískla radostí a já jsem se zhluboka nadechla, abych to sdělila Tomášovi.
„Ani omylem,“ stál si na svém, když jsem ho přemlouvala, aby se mnou v pátek šel.
„Ale no taaak! Půjde i Niky… a Hynek, s tím si přece rozumíš,“ ukecávala jsem ho.
„A kdo ještě?“
„Bára. Říkala jsem ti, že je hrozně milá,“ rozhodla jsem se začít tím nejlepším, „ a její přítel David…“ jeho povolání jsem pro jistotu vynechala. „A její brácha Martin,“ v tomhle případě jsem zase nezmiňovala jeho chování.
Vzdychla jsem. Komunikovat s klukama bylo složitý. Ale když chtěl člověk dosáhnout toho, co chtěl, musel trochu taktizovat.
„Víš, že to tam nesnáším…“
„Vím…“ přikývla jsem soustrastně, ale už jsem cítila blížící se výhru.
„Tak jo. Kvůli tobě. Ale příště až budeme u mě, tak vybírám film já!“ usmál se a byl tak sladký, že jsem se hned naklonila a dala mu pusu.
Taky jsem se usmála. O filmy jsme se vždycky hádali, ale to hádání bylo jen tak naoko. Ve skutečnosti to bylo jedno, na co jsme se dívali. Hlavně, že jsme byli spolu.

Přemluvit Niky byla hračka. Vlastně k žádnému přemlouvání ani nedošlo. Okamžitě se chytla šance vidět se s Hynkem někde, kde byl alkohol, tanec a příjemné přítmí.
„Jestli ho nesbalím dnes, tak to vzdávám. Musí být gay!“ prohlásila, když se spolu se mnou chystala u mě v pokoji.
„Ššš,“ smála jsem se. Můj a Hynkův pokoj od sebe byly kousek, oddělené jen koupelnou, a já jsem měla pootevřené dveře.
„Třeba to uslyší a aspoň se probere,“ nenechala se rozházet Niky, šplíchla nad sebe parfém a nechala si ho dopadnout do dlouhých vlasů.
Nikdy jsem neměla problémy se sebevědomím. Sice jsem nebyla žádná modelka, ale věděla jsem, že se klukům líbím, tak jsem si s tím hlavu nedělala. Ale jak jsem tak pozorovala Niky, točící se před zrcadlem, napadlo mě, jak se budu cítit dnes, ve společnosti dvou nejhezčích holek, které znám. Ještě že tam budu mít jako podporu Tomáše, pro kterého jsem nádherná i v domácím tričku a teplácích.
„Můžeme vyrazit?“ nakoukl dovnitř Hynek.
„Jasně,“ usmála se na něj Niky a opravdu nešlo přehlédnout, jak Hynek mírně vyvalil oči, když ji uviděl.
Naskládali jsme se do auta (přenechala jsem Nikči místo vepředu, vedle Hynka) a vyrazili na první zastávku, kde jsme měli nabrat Linhartovi s Davidem.
„Ty nebudeš pít?“ zajímala se Niky, pozorujíc řídícího Hynka.
„Ne, já moc nepiju,“ odpověděl suše.
Niky po mně střelila pohledem přes zpětné zrcátko s mírnou panikou v očích. My jsme ani jedna pití taky moc nedaly. Dokázaly jsme se docela dobře bavit i bez alkoholu. V případě Hynka, ale Niky sázela na to, že když se trochu napije a uvolní, odhodí zábrany.
„Na svatbě jsi pil,“ připomněla jsem náš společný přípitek sektem.
„To bylo výjimečně. Na oslavu,“ pousmál se a já jsem v tom posledním slově zaslechla stopu ironie.
Možná ho tenkrát taky napadlo, jestli by nebylo lepší pořádně se opít a celý den přečkat v blažené nevědomosti. Ale ať tehdy měl nebo neměl stejné úmysly jako já, dokázal je mnohem lépe skrývat.
Překvapilo mě, jak rychle jsme byli u Linhartových. Bydleli v podstatě za rohem. Hned mě napadlo, proč k nám tedy minule jeli autem, ale pak jsem si vzpomněla, že zmínili, že odněkud jedou.
Právě nastupovali do auta, takže jsme se jen zařadili za ně a pokračovali v cestě. Tom a Martinův doprovod, pokud nějaký měl, na nás měli čekat před klubem. Nadskočila jsem radostí, když jsem tam Tomáše po pětadvaceti minutách jízdy uviděla. Moc mu to slušelo a ani se netvářil, jako že je tam z donucení. Aspoň ne moc. Hynek ještě ani pořádně nezaparkoval a já už jsem vyskakovala z auta a tak rychle, jak mi to podpatky dovolovaly, jsem se k němu hnala. Vrhla jsem se mu do náruče a on mě políbil. Vyrušilo nás až mírné odkašlání, které jsem okamžitě identifikovala jako Nikčino. Odtrhla jsem se od Toma, ale on mě pořád mírně přidržoval kolem pasu. Těkla jsem očima k Martinovi a všimla si, jak si Tomáše měří. Byl v tom zase ten náznak otrávenosti a nepřátelství. Okamžitě jsem měla chuť mu skočit po krku. Jak je možné, že milá holka jako Bára, má tak nepříjemného bratra?
Zatímco se všichni vzájemně představovali (já jsem to měla rychlé, neznala jsem se jen s Davidem), zvědavě jsem si je prohlížela. David opravdu nezapřel své zaměstnání. V posilovně musel trávit hodně času, protože pod těsným tričkem se mu jasně rýsovaly svaly. Tmavé vlasy měl v takovém tom ledabyle rozcuchaném účesu, který musel trvat hodiny, a byl tak opálený, že svou barvou zastínil i Niky, která byla přirozeně tmavá i v zimě, natož pak teď uprostřed léta. I když David byl dokonalý Ken pro svou Barbie, Martinovi to slušelo mnohem víc, naznala jsem, ač nerada. Na něm totiž bylo vidět, že jeho nedbalý vzhled není předem pečlivě připravený. Jeho mírně rozcuchané vlasy byly opravdu rozcuchané a drahá tmavá košile, kterou měl napůl zapnutou přes světlé značkové tričko, byla mírně pomačkaná. Štvalo mě, že se mi i přes jeho chování, vzhledově líbil, a tak jsem se raději otočila na holky. Bářiny vlasy byly už zase upraveny do těch pravidelných lokýnek a její světle modré třpytivé tričko ještě více zvýrazňovalo studánkovou barvu jejích očí. Niky měla naproti tomu vlasy vyžehlené úplně do rovna, a tak se teď délkou skoro rovnaly Barčiným. Oblečená byla v černo-červené. Vedle sebe vypadaly jako ztělesnění anděla a ďábla. Ovšem kdyby tomu tak opravdu bylo, měli by zástupci mužského pokolení vážně těžkou volbu, jestli jít do nebe nebo se raději vydat peklu.
Trochu mě překvapilo, když jsme u vchodu předběhli skupinku čekajících lidí a vyhazovači na to nic nenamítali. Pak Martin jednomu z nich přátelsky poklepal na rameno. No jistě, Linhartovi tady budou pravidelnými návštěvníky. Možná dokonce VIP. Dovedla jsem si představit, kolik tady pokaždé utratí, s ohledem na to, jak drahé oblečení nosili, jak luxusními auty jezdili a v jak velkém domě bydleli.
Procházeli jsme kolem šatny směrem k hlavní části s dvěma bary a tanečním parketem a moje oči bloudily po plakátech, vylepených na stěnách. Zarazila jsem se u toho, který zval zrovna na dnešní akci. Klečela na něm štíhlá blondýnka v plavkách, vyfocená z boku. Hlavu měla zakloněnou, takže se jí konečky vlasů dotýkaly až na patách a z barevného dětského kyblíčku, který držela vysoko nad sebou, jí na hrudník stékala voda. Já jsem věděla, že ji odněkud znám! Z plakátů, propagujících klub Chiquita, vyvěšených po celém městě.
„Tady ti to moc sluší, miláčku,“ okomentoval ten stejný plakát David a políbil Báru na tvář.
„Děkuju,“ políbila ho Bára na rty a mírně se červenala, což mi připadalo trošku neadekvátní. Proč by se červenala kvůli pochvale, pokud byla zvyklá fotit se polonahá v sexy pózách?
„Děláš to často?“ zeptala jsem se, zatímco jsme se usazovali ke stolu, který byl v rohu, nejblíž k baru.
„Je to jen brigáda. Trochu si tím přivydělávám.“
„Copak ty si potřebuješ vydělávat nějaký peníze?“ vypadlo ze mě.
Nevypadalo to, že by někdo ze čtvrti, kde jsem teď bydlela, trpěl nedostatkem finančních prostředků. Všimla jsem si, že se po mně Martin zase podíval tím divným, nepříjemným pohledem.
„Baví mě to. Teda zatím, než začnu učit. Občas mě někdo na ulici pozná. To by nebylo dobrý, až bych byla ve škole. ´Jéé, podívejte, děti, vaše paní učitelka v plavkách!´“ ukázala před sebe do vzduchu na imaginární plakát.
Zasmála jsem se: „Takže se konečně znám s někým slavným. To se tě budu muset držet. Třeba z toho poplynou nějaké výhody.“
Barča se smála spolu se mnou, za to Martinův pohled byl teď vyloženě nenávistný. Nechápala jsem, o co mu jde. Zvedl se, drze vlezl za bar a nalil si panáka vodky. Tak tohle bylo trochu moc i na VIP hosta, jehož sestra fotila pro klub plakáty.
„Copak šéfe?“ zubil se na něj barman, když do sebe Martin obrátil skleničku čiré tekutiny a hned si naléval druhou.
„Šéfe?“ otočila jsem se zpátky na Báru. „Vám to tady patří nebo je to nějaká přezdívka?“
„Ne, nám to tady nepatří. Jen jemu,“ ukázala Bára na bratra, který se teď přátelsky bavil s barmanem. Po tom trpkém pohledu, kterým obdarovával mě, ani památky.
„Jejich tátovi patří tenhle dům,“ vysvětloval Hynek. „Jeden z mnoha. V patrech jsou kanceláře, co pronajímá firmám, tady dole to pronajímá Martinovi.“
Dovedla jsem si živě představit, jak to funguje. Bohatý tatínek zaplatil synovi klub, aby se tam mohl s kamarády chodit bavit, a ten navíc mohl dělat machra, že je klub jeho a ještě si z něj brát peníze. Před Bárou jsem ale jejího bratra kritizovat nechtěla, a tak jsem se zdržela poznámek a zapojila se radši do diskuze mezi ostatními.
Než se stihl klub pořádně zaplnit, ozvalo se hlasité „Marťo!“ a na Martina se vrhla černovlasá holka.
„Hej, Dit, pojď za mnou. Něco ti namíchám,“ zval ji dotyčný za bar, kde se s ní okatě políbil.
„Přítelkyně?“ zvedla jsem tázavě obočí.
Jestli se mu líbí takový typ holek, pak se nedivím, že mu nejsem sympatická. Slečna s černým mikádem měla tlusté černé linky a řasy namalované tak, že když zamrkala, málem se zvedl vítr. Velký výstřih odhaloval mnohem vyvinutější hrudník, než měla kterákoliv z nás třech, a z upnutých riflí jí koukal lem černých krajkových kalhotek. Hlučně se chichotala, když ji Martin držel kolem pasu a něco jí šeptal do ucha. Když jí potom míchal koktejl, stála s prohnutými zády a vystrčeným zadkem opřená o bar a koketně si olizovala rty a pohrávala s vlasy.
„Edita, kamarádka,“ odpověděla mi Bára.
„Jedna z mnoha,“ dodal Hynek.
Aha. Víc vysvětlovat nemusel. Tyhle typy kluků jsem fakt nesnášela. Vděčně jsem se přivinula ke svému stálému a věrnému Tomášovi a on mě políbil do vlasů. Po chvíli se k nám ti dva připojili.
„Tohle je Edita,“ představil ji Martin a pokračoval kolem stolu, „Tomáš, Nikola, Veronica…“
„Niky,“ podala jí Niky přátelsky ruku a Edita s ní bez zájmu zatřásla. „Nikdo mi neříká Veronica.“
Na to Martin jen pokrčil rameny. Že by kromě mě neměl rád ani nikoho, s kým se přátelím?
„Taky Niky,“ zopakovala jsem Nikčino gesto.
I mně Edita potřásla rukou, ale tentokrát to nebylo bez zájmu, ale spíš pohrdavě. Pak se otočila na Martina a s upřeným pohledem stáhla zubama třešničku z párátka, které vytáhla ze svého koktejlu. Viděla jsem, jak Nikči vedle mě zacukaly koutky. Bára, která seděla přímo naproti mně, mírně zvedla oči v sloup, a pak se postavila.
„Pojďte tančit.“
Všimla jsem si, že když se protahovala kolem Edity, lehce do ní drcla a ta si vylila trochu koktejlu. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to nebylo omylem. Edita po ní hodila nepřátelským pohledem, ale před Martinem se zřejmě neodvážila Báře nic říct. Byla jsem ráda, že Martin s Editou zůstali sedět. Takhle byla atmosféra mnohem příjemnější. Na parketu jsem byla ve svém živlu. Možná jsem neměla postavu modelky, ale tančit jsem uměla. A Niky taky. I když se naše cesty po společném gymnastickém kroužku rozešly, obě nás přivedly k tanci. Zatímco já jsem skončila u street dance, ona u latinsko-amerických tanců, což přesně odpovídalo jejímu napůl jižanskému charakteru. Tomáš, Hynek a David s námi vydrželi přesně tři písničky, a pak to vzdali a šli se usadit k baru. My jsme se okamžitě staly středem pozornosti a pomalu se kolem nás začali rojit cizí kluci. Viděla jsem, jak nás ti naši majetnicky sledují, a o to víc jsem se při tanci snažila. Nemohla jsem si pomoct. Jak jsem slyšela hudbu a měla obecenstvo, přišlo to na mě samo.
Pak jsem si všimla, že se po nás dívá i Martin, ačkoliv mu Edita, s rukou položenou na jeho stehně, něco zaujatě vykládala. Taky hlídal Báru. Asi se stylizoval do role velkého bratra, který se stará o malou sestřičku. Při další písničce, mojí oblíbené, mi k němu pohled sklouzl znovu. Naše oči se setkaly. Tentokrát se nedíval na Báru. Pozoroval mě. A poprvé to nebylo nepřátelsky. Vteřinu mi zíral do očí, po zádech mi přeběhl mráz, a pak uhnul. Zmateně jsem se zaměřila zpátky směrem k Tomášovi. Usmíval se na mě. Zahřálo mě u srdce. Měl krásný úsměv. I po roce chození jsem z něj pořád byla celá pryč.
Protože jsme tam byli s majitelem klubu, zřejmě se předpokládalo, že vydržíme až do zavíračky. Byla jsem unavená jako kotě, ale protože už se hrály jen pomalé písničky, které přilákaly Toma zpět na parket, silou vůle jsem se držela na nohou. Tomáš mě pevně držel kolem pasu, zatímco jsme se otáčeli v pomalém rytmu, a s hlavou zabořenou do mých vlasů mi šeptal do ucha. Já jsem mu s hlavou opřenou o jeho rameno tichounce odpovídala a očima jsem líně přejížděla po okolí, aby se mi nezavřely a já neusnula.
Kousek od nás tančila Bára s Davidem. Ten obrázek ale nějak nebyl správný. Ona měla, stejně jako já, hlavu položenou na jeho rameni a se zavřenýma očima se blaženě usmívala. Vypadala zamilovaně. On zrovna moc ne. Držel ji za zadek a s hlavou vztyčenou se rozhlížel po holkách okolo. Vůbec se mi to nelíbilo. Pohledem jsem zabloudila k dalšímu páru.
Martin měl po všech těch vodkách trochu nejistý krok, jak se tak otáčel, zavěšený do Edity. Rukama jí přejížděl přes zadek až na stehna a zpátky nahoru až do vlasů. Ona mu nehty jedné ruky přejížděla po zádech, a kdyby na sobě neměl tričko a košili, určitě by mu tam udělala škrábance. Druhou rukou ho držela pevně kolem krku a zrovna ve chvíli, kdy jsem se na ně podívala, mu s ní vyjela až do vlasů, mírně zatáhla, takže mu hlavu naklonila na stranu a kousla ho do odhaleného krku. Zamračila jsem se. Tenhle obrázek se mi líbil ještě míň.
Snažila jsem se najít Niky a Hynka. Ještě před chvíli seděli úplně v koutku u našeho stolu, ale najednou se někam ztratili. Asi jsou někde sami. To je dobře, usmála jsem se. Aspoň tohle mě potěšilo. Objevili se, až když jsme se chystali k odchodu. Drželi se za ruce a Niky se vítězoslavně usmívala.
Trošku jsem se obávala, když Martin, který vypadal, jako by k Editě snad už přirostl, s rozostřeným pohledem vydoloval z kapsy klíčky od auta. Na rozdíl od našeho řidiče rozhodně nemohl říct, že by nepil. Už jsem chtěla Báře navrhnout, ať jede s námi (s těmi lokýnkami a zamilovaným pohledem vypadala tak nevinně, že jsem kdoví proč cítila potřebu ji chránit), když se po klíčcích natáhla a vzala je Martinovi z rukou.
„Děkuju. Přijeď zítra brzy, má dorazit babička. A dnes už nepij“ pronesla autoritativně a mně bylo jasné, že žádnou ochranu nepotřebuje. Že se o sebe umí postarat sama.
Martin s Editou se s námi bez většího zaujetí rozloučili a potáceli se k čekajícímu taxíku. V tomhle stavu dokonce Martin zapomněl nasadit svůj nesnášenlivý výraz a než nastoupil, ještě se otočil a zamával zhruba naším směrem. Dřív, než se taxi rozjelo, jsem viděla, jak se na zadním sedadle začal s Editou vášnivě líbat. Brr!
Než jsme se my ostatní usadili, Bára vycouvala z vedlejšího parkovacího místa a jako střela vyrazila rozednívající se ulicí s Davidem na sedadle spolujezdce. Ohromeně jsem za ní zírala. Tahle princezna mě překvapovala. Já jsem měla řidičák teprve chvilku a řídila jsem… no… jako holka.

Odvezli jsme domů Tomáše i Niky, a pak už jsem se zavrtala do sedadla a přemáhala se, abych neusnula, než budeme doma. Na tváři se mi držel úsměv díky tomu, jak se dnešní večer (nebo vlastně včerejší večer a dnešní ráno) vydařil. Tedy až na některé malé nedostatky v podobě Martina a Edity. Ale to nejlepší přišlo na závěr. Poté, co mě Tomáš políbil na rozloučenou a já jsem mu mávala, než zmizel z dohledu a Hynek zastavil o pár ulic dál před domem Bonelliových. Cestu sem už měl hezky nacvičenou. Vystoupil spolu s Niky a šel ji doprovodit až ke dveřím. I když jsem věděla, jak moc je to neslušné, nemohla jsem se ovládnout a zvědavě je pozorovala. Hynek ji chytil za ruku a něco řekl, načež se Niky rozzářila jako sluníčko a cosi odpověděla. Štvalo mě, že neslyším co. Natolik neomalená, abych si otevřela okýnko, jsem ale nebyla. A stejně by elektronické otevírání nefungovalo bez nastartovaného motoru, takže i kdybych tak neomalená byla, nebylo by mi to nic platné. Protože Hynek byl teď ke mně zády, snažila jsem se alespoň odezírat z Nikčiných rtů. Okamžitě jsem ale pohledem uhnula, protože najednou byly ty rty zaměstnané něčím úplně jiným než mluvením. Když ke mně po chvíli Hynek zpátky nasedal, abychom se konečně vydali zpět k domovu, významně jsem se na něj usmívala. Trochu se začervenal, což mě rozradostnilo ještě víc a úsměv z mé tváře už pro dnešek nešlo vymazat.

úterý 9. září 2014

1 - Svatba

Seděla jsem na parapetu, nohy opřené o studený radiátor, a pozorovala, jak pode mnou na zahradě teta Andrea, nejlepší kamarádka mojí mámy a máma mojí nejlepší kamarádky, a její italský manžel Domenico chystají stoly pro hosty naší malé svatby.
„Zašpiníš si šaty, “ konstatovala suše Niky, zatímco si před zrcadlem upravovala vlasy.
„Zašpiníš si šaty, “ ozvalo se jako ozvěnou, ovšem mnohem vyšším, hlasitějším a vystresovanějším hlasem. To jak máma vešla do pokoje mojí nejlepší kamarádky a uviděla mě.
„Teto, ty vypadáš úžasně, “ zatrylkovala Niky a já jsem byla docela ráda, že aspoň někdo dokáže projevit dostatečné nadšení.
Samozřejmě, Niky opravdu byla nadšená. Svatbu pomáhala plánovat spolu s oběma našimi mámami a tak taky vznikl nápad na svatební dar od našich přátel tak blízkých, že byli skoro rodina. Svatba bude v jejich domě, jehož přízemí a část zahrady zabírala rodinná italská restaurace. Ale možná byla Niky taky nadšená z toho, že se mě konečně zbaví. Nápad na místo svatby jsem totiž považovala za dokonalou výmluvu, jak oddálit moje stěhování do Karlova domu. V rodině Bonelliových jsem byla vždycky vítaná a v šestičlenné domácnosti, čítající tři děti, dva rodiče a jednu babičku, se jeden člověk navíc ztratil jako nic. Takže jsem většinu času před svatbou trávila tady, pouze s malými přestávkami, kdy si mě nárokovala babička nebo táta. Přestože jsem věděla, že se chovám jako malé děcko, zarputile jsem si stála na svém, že stěhovat se přece máme až po svatbě. I když všechno, včetně mámy, už bylo nastěhované v Karlově domě. Ach jo, asi bych měla přestat říkat „Karlův dům“ a začít používat „doma“.
Ze zamyšlení mě vytrhla až teta Andrea, která nakoukla do pokoje: „Tak co? Jdeme na to?“
Máma začala teatrálně zhluboka dýchat pusou a já jsem nevěděla, jestli se mám začít smát nebo obrátit oči v sloup. Tohle vůbec nebyla ona! Nebýt její nervozity, byla by to tak pohodová svatba. Žádný boj s časem a dopravou, protože obřad bude na zahradě a ne někde na úřadě, ani s hosty, mezi kterými byli opravdu jen ti nejbližší. Z naší strany babička, mamčin brácha s manželkou a mým bratrancem a Bonelliovi. Ze strany Karla jeho bratr a jeden kamarád s rodinami a druhý kamarád jen s manželkou. No a samozřejmě já a Hynek.
Obřad naštěstí proběhl rychle. Oddávající si uvědomoval, že zbytečné vykecávání není v červenci pod odpoledním sluníčkem zrovna vhodné. A ani potřebné, vzhledem k tomu, že šlo už o druhou svatbu obou zúčastněných. A tak se za chvíli všichni ládovali dobrotami z Domenicovy kuchyně a chladili se ve stínu obrovských slunečníků.
Se skleničkou sektu jsem se usadila kousek stranou, skopla boty na jehlových podpatcích (fajn nápad na zahradu…) a hodila jsem si nohy na protější židli. V tu chvíli zavibroval můj mobil.
„Tati?“
„Ahoj, tak jak to tam zvládáte?“ zdálo se, že tátovi skutečnost, že se jeho první manželka vdává, vůbec nevadila. Vlastně zněl spíš pobaveně. No jistě, taky si myslí, že se máma musela zbláznit. I když zrovna on by ji měl chápat.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jak to nejlépe popsat?
„Obřad byl krátký, jídlo je úžasný a je vedro.“
„Haha, to je tedy report,“ smál se táta. „Tak vyřiď, že gratuluju. Třeba teď budeme jezdit na rodinné dovolené spolu.“
„Vtipný,“ ušklíbla jsem se.
„No tak, užívej si párty. Nebudu rušit pa.“
„Čau,“ odložila jsem mobil a místo něj zvedla skleničku a naráz dopila zbytek bublinek.
„Můžu ti dolít?“ ozvalo se za mnou a já jsem trochu nadskočila úlekem.
Aniž bych se na něj podívala, natáhla jsem ruku se skleničkou. Hynek mi dolil a přesunul se přede mě. Ukázal na židli, na které jsem měla natažené nohy.
„Můžu?“
Kristepane! Ty jsi mi tady teda chyběl! S okatým povzdechem jsem sundala nohy dolů. Jestli si myslíš, že když jsou z nás teď nedobrovolně sourozenci, stanou se z nás i kamarádi, tak na to zapomeň!
Hynek si taky dolil a pak se natáhl, aby si se mnou přitukl: „Na nevěstu a na ženicha.“
Mírně se na mě usmál a pak bylo ticho. Pokud čeká, že mluvit začnu já, tak to se plete. On si přisedl, tak ať se snaží, jestli chce komunikovat. Jenže ticho se prodlužovalo. I když jsem si opět připadala jako paličaté malé děcko, v duchu jsem se vztekala jako čert. Fajn!
„Ty neumíš mluvit nebo nemluvíš jen se mnou?“ prskla jsem na něj a vzápětí si uvědomila, jak strašně trapné to bylo.
„Zkoušel jsem, jak dlouho to vydržíš,“ zasmál se Hynek, čímž mě vztekl ještě víc.
„Já vím, že z toho taky nejsi nadšená, ale podívej, jak jsou šťastní. A my už jsme dospělí… víceméně… nemůžeme trucovat jako v první třídě.“
Vzdychla jsem. Věděla jsem, že měl pravdu. To samé jsem si přece říkala taky. A taky jsem si moc dobře uvědomovala, že tenhle vzdor jen zakrýval mou nejistotu z toho, co bude dál.
„Já vím, že to není žádná tragédie, ale je těžký se najednou stěhovat.“
„Neříkala jsi, že chceš na vysokou do Prahy? To myslíš, že by ses stěhovat nemusela?“
Sakra, není nějak chytrej? Samozřejmě, že jsem vždycky vykládala, že chci na vysokou do nějakého jiného města, ale realita byla trošku jiný kafe.
„Hmm…,“ vyhnula jsem se odpovědi.
Naštěstí v tu chvíli dorazila Niky: „Pojďte se vyfotit!“
Když byla takhle rozjařená, slušelo jí to snad víc než obvykle. Niky byla zvláštní mix svojí české matky a italského otce. Pleť o odstín tmavší než ta moje, dlouhé tmavé vlasy, které se jí jemně vlnily, a zeleno-hnědé oči. Ale rysy ty zdědila výhradně po Andrey, a proto si byly ty dvě nezaměnitelně podobné. Mnohem víc než já s mámou. Tím spíš, že zatímco moje máma měla modré oči a vlasy obarvené na mahagonovo, já jsem zdědila po tátovi zvláštní hnědé oči s jemným žlutým a zeleným nádechem a už několik let jsem si na vlasech, sahajících kousek pod ramena, nechávala dělat blond melír.
Po focení se začalo tančit, což byla kupodivu zábava. Hlavně díky strejdovi Domenicovi a Niky, kteří na improvizovaném parketu předváděli neuvěřitelné kreace. Když se hudba zpomalila, Domenico vyzval k tanci svou manželku Andreu a Niky si kecla na židli vedle mě. Hynek došel pro mou mámu a já jsem se v duchu modlila, aby Karla nenapadlo přijít pro mě. Instinktivně jsem se trochu přikrčila. Jako ve škole, když doufáte, že vás učitel nevyvolá.
„Tak co, Niky, neměla bys jít taky tančit?“ drcla do mě Niky.
Správně, Niky a Niky. Já a moje nejlepší kamarádka jsme se jmenovaly stejně. Vlastně ne úplně. Zatímco já jsem byla Nikola, ona Veronica. Ale odmalička nám oběma rodiče říkali Niky. Rády jsme o tom používaly svoji teorii, že jsme byly dvě poloviny jednoho celku, který vesmír nedopatřením rozdělil. Ale my jsme se našly a znovu se daly dohromady. A od té doby, co jsme se poznaly, jsme opravdu všechno dělaly spolu.
Naše mamky by ale jistě namítly, že žádný osud, ale to ony nás skamarádily. A to když nás v dětství náhodou přihlásily do stejného kroužku. Zatímco my jsme nacvičovaly gymnastické sestavy, ony si chodily do blízké kavárny popovídat, a tak z nich byly nejlepší kamarádky mnohem dřív než z nás. Taky by určitě připomenuly, jak jsme se s Niky ze začátku vůbec rády neměly, ale ony nás svým kamarádstvím a neustálým trávením času spolu tak nějak ke kamarádství donutily. Ale my víme své. Osud.
„Ale jednu věc ti teda závidím,“ pokračovala Niky, když jsem nereagovala na předchozí otázku.
„Bratra máš moc hezkého,“ uchichtla se s pohledem upřeným na Hynka ve světlé košili a tmavých kalhotách, jak mámu při tanci nesměle držel kolem pasu.
Očima jsem zabloudila ke stolu nalevo od nás, kde se Nikčini bratříčci, osmiletý Alessandro a tříletý Mateo, ládovali zmrzlinou, zapatlaní od hlavy až k patě. Mateo zachytil můj pohled, zazubil se a zamával mi lžičkou, čím švihl zrovna nabranou zmrzlinu na sněhově bílý ubrus.
Zasmála jsem se: „Vyměním za Matýska.“
„Beru,“ plácla si se mnou Niky a vstala, aby šla brášky utřít ubrouskem.

První týden v novém domově jsem prožila jako v mlze. Jako když máte důležitou zkoušku a pak si z jejího průběhu nic nepamatujete, protože váš mozek prostě ve stresu vypne. Jelikož jsem měla prázdniny, vstávala jsem obvykle, až když máma s Karlem už byli v práci. Pro případ, že bych se potkala u snídaně s Hynkem, jsem se vždycky pečlivě nalíčila a učesala ještě předtím, než jsem vylezla z pokoje. Párkrát jsme se potkali v koupelně v patře, kterou jsme teď měli napůl. Chtěl mi dát přednost, ale já jsem vždycky odmítla. Když tam byl první, já počkám. Tahle přehnaná slušnost ve mně totiž ještě víc umocňovala pocit, že jsem někdo cizí, kdo je v jejich domě jen na návštěvě.
Hynek naštěstí doma moc času netrávil a já jsem nezkoumala, co pořád dělá. Byla jsem ráda, že se můžu s novým domem v klidu sžít. Většinou jsem seděla u počítače nebo televize, nebo si četla na zahradě. Kvůli složité dopravě se mi nikam nechtělo, až mi nakonec Niky vztekle volala, že už pomalu neví, jak vypadám, a ať koukám zvednout zadek a laskavě se dopravit do centra.
Zlom nastal jeden den, kdy jsem vstala malinko dřív než obvykle. Se zíváním jsem se vykulila z postele a otevřela okno, abych pustila dovnitř trochu vzduchu, než zase bude příliš velké vedro. Ze svého pokoje jsem měla výhled na zahradu a tam jsem uviděla Hynka. V bazénu. Polonahého. Jak dělal dlouhá tempa a svaly na zádech a rukou se mu napínaly… Zastavila jsem se v půlce zívnutí. Niky měla pravdu. Je moc hezký. Je to tvůj bratr, zakřičel můj vnitřní hlas. Ne, není! Ale bydlíte spolu! Ale je vážně hezký… Možná až moc. Není to vůbec můj typ! Mám Tomáše. Jasně! Mám přece Tomáše, který teď sice někde v Čechách sjíždí vodu, ale už brzy bude zpátky. Tomáše, moji už téměř roční lásku. A ten je přesně můj typ!
Musela jsem se usmát. Už jsem se na něj vážně těšila. S lehkou hlavou jsem hopskala dolů po schodech, abych si dala něco dobrého k snídani, když jsem se srazila s ještě mokrým Hynkem.
„Promiň,“ zadrmolil a oči mu rychle sjely z mého obličeje až k bosým nohám a zase zpět.
Jako první mě napadlo, že jsem se zapomněla namalovat. Ale vzápětí mi došlo, že ho asi spíš překvapil můj outfit. V tomhle vedru jsem totiž spávala v lehké noční košilce na ramínka, která byla více ušitá z krajky než z látky.
„Nevěděla jsem, že jsi tady,“ zalhala jsem, „Měla bych se obléct.“
Potlačovala jsem touhu zakrýt se rukama a vyběhnout zpátky do poschodí.
„V pohodě,“ řekl Hynek, ale viděla jsem, jakou snahu vynakládá, aby jeho pohled zůstal přišpendlený na mém obličeji. „Jsi tady doma, choď si oblečená, jak je ti to pohodlné.“
To je vlastně fakt, napadlo mě. Jsem tady doma. Copak jsem doma, myslím tím u nás doma, v bytě, kde jsme bydlely s mamkou, chodila pořád nalíčená a hezky oblečená? Vzpomněla jsem si na zimní víkendy, které jsme trávily u televize ve starých teplácích. No, jestli to tady chci začít považovat za domov, měla bych se tak začít chovat, ne?
S úsměvem jsem pokrčila rameny, vyhnula se mu a seběhla poslední schody do kuchyně. Nachystala jsem si velkou snídaní a usadila se s ní na zemi v obýváku před televizí. Bosá. Nenalíčená. V noční košili.