Poznámka: Nápad na Niky jsem nosila v hlavě několik let. Napsala jsem několik různých úryvků a začátků. Říkala jsem si, že by bylo zajímavé, se s vámi o jeden podělit. Jak vidíte, tak se v průběhu příběh trošku změnil a taky některé postavy dostaly jiná jména. Pokud nechcete, aby se vám to pletlo, tak dál nečtěte. Pokud vás zajímá, jak to taky mohlo být, tak hurá do toho :-) Z.
Předmluva
Umírala
jsem vedrem, kytička v mojí ruce pomalu vadla a cítila jsem, jak se mi v nových
botách dělá puchýř. Podívala jsem se na
něj. Je moc hezký. Až příliš na můj vkus. Ne, že by někomu záleželo na mém
názoru. Znovu jsem se ošila. Z těch podpatků mi brzy upadnou nohy! Aspoň
že moje bílé šaty nepřitahují tolik sluníčka jako jeho černý oblek, napadlo mě.
To byl opravdu geniální plán, mami. Svatba uprostřed července, venku na
zahradě, otočené na jih. Snažila jsem se poslouchat monotónní přednes oddávajícího,
ale hlavou se mi honilo milion jiných věcí. Všechno bude jinak…
Konečně!
První novomanželský polibek, následovaný potleskem hostů. Ten určitě
vyprovokovala teta Denisa, blesklo mi hlavou. Z jeho konzervativní rodiny
by polibku zaručeně nikdo netleskal. Sklopila jsem oči. Už jen projít uličkou
zpátky a máme to z krku. Poslušně jsem se zavěsila do jeho nastaveného
rámě a znovu na něj po očku mrkla. Moc hezký. Rozhodně až příliš hezký na to,
aby byl můj bratr. Ovšem když se moje rozvedená máma a jeho ovdovělý táta
rozhodli vzít, moc jiných alternativ na výběr nám tím nedali. Vzdychla jsem. No
co, tak si jdeme hrát na šťastnou rodinku.
1. Kapitola
„Ahoj
tati,“ rychle jsem zvedla vyzvánějící mobil.
„Ahoj
Niky, tak jak bojuješ?“
„Ani
se neptej,“ zvedla jsem oči v sloup a se skleničkou sektu se vyplížila
z restaurace na terasu, abych unikla svatebnímu veselí.
„Však
jste mohli s holkama přijít. Máma by vás ráda viděla,“ připomněla jsem asi
po stopadesáté. Mým nevlastním sestrám, šestiletým dvojčatům, by se svatba
určitě moc líbila.
„Máma
možná, ale co Kája?“ zasmál se táta. Musela jsem se smát taky. Mému novému
nevlastnímu otci každý říkal „Karle“. Jen můj táta ho okamžitě začal familiárně
oslovovat „Kájo“. Prý když už jsme jedna velká rodina…
V tu
chvíli se ozvalo ťukání na prosklené dveře terasy a mamka na mě gestikulovala,
ať jdu okamžitě dovnitř. Ušklíbla jsem se. Odkdy je taková?
„Musím
jít, tati. Pozdravuj holky. Pa.“
„A
ty mámu. A hlídej ji, ať moc neblázní. Však ji znáš.“
Usmála
jsem se. Ano, nikdo mámu nezná tak, jako já a táta. Naši zůstali i po rozvodu
kamarádi. Vlastně nevím, jestli někdy byli něco víc. Sice se chvíli snažili
tvářit jako rodina, ale když jsem byla dost stará na to, abych to chápala, máma
mi řekla pravdu. Rodiče byli od mládí kamarádi. Bydleli kousek od sebe a
patřili do party, která jezdívala společně na hory, na vodu, chodila na
diskotéky anebo se scházela vždycky u toho v bytě, čí rodiče zrovna odjeli
na chalupu. Při mejdanu na oslavu maturity ale rodiče hranici přátelství
jedinkrát překročili a za pár týdnů máma zjistila, že je těhotná. Protože
v té době bylo nemyslitelné, aby byla svobodná matka, jednoduše se vzali.
Manželství jim vydrželo skoro přesně sedm let. Tedy do té doby, kdy si táta uvědomil,
že miluje Markétu.
Zhluboka
jsem se nadechla a vrátila se právě včas na krájení dortu. Přisedla jsem si
k Niky, mé nejlepší kamarádce. Správně, já a moje nejlepší kamarádka, Niky
a Niky. I když mě rodiče pojmenovali Nikola a ji Veronica, oběma se odmalička
říkalo Niky a podle nás to byl osud. Podle naší teorie jsme byly dvě poloviny
jednoho člověka, který se nějakým nedopatřením rozdělil, ale my jsme se
naštěstí hned v dětství zase našly, a od té doby jsme se nerozdělily.
Blbost, my víme, ale tak nějak to cítíme. Moje máma a teta Denisa, máma Niky,
by si samozřejmě veškeré zásluhy za naše přátelství přisvojily, protože to byly
ony, kdo nás přihlásil do stejného oddílu gymnastiky a kdo nás pošťuchoval, ať
si spolu hrajeme, když ony po tréninku zašly na kafíčko. Ale my s Niky
víme svoje. Byl to osud! A i když jsme se ve třetí třídě vydaly každá svojí
cestou, Niky na latinsko-americké tance a já do taneční skupiny, vydupaly jsme
si, abychom šly po páté třídě společně na gympl. A když nás při zápisu zařadili
každou do jiné třídy, teta Denisa zavolala do školy a nějakým způsobem
zařídila, ať jsme zase spolu. Tuhle zvláštní vlastnost ostatně měla i Niky.
Vždycky se jí podařilo dosáhnout svého. Možná za to mohly ty velké uhrančivé
zeleno-hnědé oči, které jako jediné ze třech dětí Niky po Denise zdědila. Nebo
možná Denisina neuvěřitelná pozitivní energie a italský temperament strejdy Alessandra,
které se v Niky dokonale namíchaly.
„Tvůj
novej brácha je sladkej. Má někoho?“ naklonila se ke mně Niky.
„Ty
jsi nemožná,“ uchichtla jsem se, „Co Petr?“
„Já
nevím, vždyť se chová divně,“ pokrčila rameny, ale hned se vrátila zpět
k tématu: „Proč jsi mi ho nikdy neukázala? Jsi hrozná, ani se nepodělíš!“
„No
promiň, měla jsem tě vzít na jednu ze třech rádoby rodinných večeří, co jsme
měli, než nám rodiče oznámili, že se berou?“
„Třeba,“
zasmála se Niky. „Nebo snad nejsem rodina?“
„Chudák
Karel ještě netuší, že kromě mě vyženil i celou vaši rodinu,“ chechtala jsem
se.
„Tss,
může být rád za takovou krásnou svatbu.“
Poznámka 2: Tak to je, co se týče Niky, vše. Přeju vám krásný Štědrý den a v novém roce se potkáme u nového příběhu! :-* Z.
