Pozn.: Včera jsem byla na plese a tohle mě napadlo. Tak jsem si říkala, že bych vám čekání na nový příběh mohla čas od času zkrátit one-shot příběhy. Snad se vám tenhle bude líbit :-) Z.
„Výběr
nic moc, co?“ zamručela Mary.
Očima
jsem přejela po policích místního baru. Na vesnický ples byla nabídka až
překvapivě široká.
„Stejně
jsi chtěla víno, ne?“ mávla jsem na obsluhu, kterou představoval můj bývalý
spolužák ze základní školy.
„Nemyslím
výběr baru,“ zvedla Mary oči v sloup, „ale osazenstvo.“
Rozhlédla
jsem se po narvané sokolovně. Kromě těch úplně nejmladších a úplně nejstarších
tady byla celá vesnice. A spousta dalších lidí z okolních vesnic.
V rytmu „Nonstop“ od Michala Davida, hraném dvojicí sestávající ze
zpěvačky a staršího chlapíka, hrajícího na elektronické klávesy, to na parketu
zrovna roztáčeli moji rodiče, Maryin starší brácha s přítelkyní i starosta
s manželkou. Mladší slečny v plesových šatech nesměle ochutnávaly
cukroví z dílny mé vzdálené tety, která věnovala taky překrásný dort do
tomboly, zatímco starší účastníci si nebrali servítky a ládovali se chlebíčky.
Puberťáci se odklidili nahoru na galerii a bůhví, co tam popíjeli. V našem
věku jsme tam byly v podstatě jen já a Mary.
Zasmála
jsem se: „A co jsi čekala?“
„Já
vlastně nevím,“ povzdechla si Mary, kopla do sebe panáka vodky a otřepala se.
Jako
duch se za námi náhle objevila moje babička: „Sandro, Maruško, obejděte stoly a
doplňte cukroví. Krabice jsou v šatně.“
Pomáhat
museli všichni a vzhledem k tomu, že jsme s Mary přijely večerním
autobusem teprve včera a nebyly jsme přítomny veškerým přípravám, neremcaly
jsme a zapojily se aspoň přímo na plese.
Odnesla
jsem naše sklenice s bílým vínem na stůl, který jsme sdílely s našimi
rodiči a mým bráchou, a zapadla jsem za Mary do šatny. Zpod věšáků
s uschovanými kabáty jsme vytáhly obrovské krabice, naplněné svatebními
koláčky, trubičkami, mini větrníky a dalšími sladkostmi. Odpočítala jsem 23
papírových talířů, na každý stůl jeden, a mezitím, co na ně Mary obratně
skládala pár kousků od každého druhu, jsem je opatrně roznášela po sále.
Pekelně jsem se soustředila, abych sebou na kluzkých parketách nešvihla.
Neprozřetelně jsem si vzala svoje lodičky na deseticentimetrovém podpatku,
takže jsem nebyla zrovna nejstabilnější. A to byla moje sklenice vína zatím téměř
netknutá.
„V
jedenáct proběhne tombola,“ oznamoval zrovna moderátor (jinak také
místostarosta), když jsme do sálu vnášely poslední talířky, „Jak vidíte, tak
cen máme opravdu požehnaně. Samozřejmě děkujeme všem našim sponzorům, jejichž
seznam najdete na svém stole. Hlavní cena je víkendový pobyt v horském
penzionu Chaloupka, což určitě stojí za to! Lístky do tomboly si můžete koupit
u našich krásných hostesek.“ Krásnými hosteskami byly dcery pana místostarosty,
které se tvářily, že by tady radši nebyly.
Odložil
mikrofon, ale poté, co na něj jeho žena pod pódiem divoce gestikulovala, se ho
opět chopil.
„Jo
aha! A o půlnoci nás čeká překvapení! Zatím nebudu prozrazovat, co to bude,
protože to by jinak nebylo překvapení,“ zasmál se svému vtipu, znovu zasadil
mikrofon zpět do stojanu a nemotorně slezl z pódia.
„Půlnoční
překvapení? Striptýz?“ zamrkala na mě Mary a já jsem se rozesmála.
„To
určitě!“
„Panebože,
prosím, sešli mi aspoň jednoho hezkýho kluka!“ zvedla Mary oči k nebi.
„Kdyby
tě slyšela babička,“ pokárala jsem ji.
Naše
babičky patřily ke generaci, která každou neděli chodila do kostela. Ačkoliv
jsem měla podezření, že to pro ně byla hlavně společenská událost, kdy se
potkaly se sousedkami. Ale Mary jsem chápala. Byla zmlsaná. Už rok a půl jsme
obě bydlely a studovaly v Praze, i když každá na jiné fakultě, a byly jsme
zvyklé být neustále obklopené mladými lidmi, ehm kluky. Obzvlášť kolem ní,
modrooké blondýnky, se neustále motali krásní zahraniční studenti. Přestože byl
každoroční ples největší událostí a nikdo si ho nenechal ujít, těžko jsme tady
mohly čekat nějaký výběr potencionálních partnerů. Protože nás kromě tatínků,
strýců a bratrů vlastně ani neměl kdo vyzvat k tanci, většinu večera jsme
jen usrkávaly víno a povídaly si o právě ukončeném zkouškovém období. Každá
jsme si koupily deset lístků do tomboly a úderem jedenácté jsme bedlivě
poslouchaly vyhlašování čísel, abychom po půl hodině zjistily, že Mary
nevyhrála nic a já sadu kuchyňských nožů.
„Na
byt se budou hodit,“ pokrčila jsem rameny.
„Nebo
do výbavy,“ zasmála se Mary.
„Nebo,“
usmála jsem se pobaveně, „Už jen toho ženicha.“
„Neblázni!
Ženicha ještě nehledáme,“ prohlásila Mary skoro vyděšeně.
„Ačkoliv…“
zahleděla se směrem ke vchodu.
Zvědavě
jsem se otočila a ve dveřích spatřila dva kluky, které jsem tady stoprocentně
nikdy předtím neviděla.
„Že
by se sem někdo nově přistěhoval?“ dumala jsem. To by mi mamka určitě řekla.
Ledaže by byli z nějaké okolní vesnice.
„Půlnoční
překvapení,“ tipovala naproti tomu Mary.
„To
je docela možný,“ sledovala jsem, jak se kluků ujal místostarosta a kamsi je
vedl.
Zvedla
jsem na Mary obočí a ta na mě zamrkala, najednou mnohem lépe naladěná.
„Stejně
jsem docela zvědavá. Loni byly ty mažoretky, ne?“ zamyslela se.
„Ne,
to bylo předloni. Loni byl přece kouzelník,“ vzpomněla jsem si na půlnoční
vystoupení.
„Ajo,
ježiši, to byl trapas!“
Mary
musela obtloustlému, plešatému kouzelníkovi nedobrovolně dělat dobrovolníka a
potom se zařekla, že na letošní ples už rozhodně nepůjde. Očividně se za rok
z toho traumatického zážitku stihla otřepat, protože teď už vyhlížela, co
se bude dít, když se na pódiu opět objevil místostarosta – moderátor spolu
s těmi dvěma kluky. Duo Los Dos dohrálo další píseň a místostarosta jim
uzmul mikrofon.
„Naši
hudebníci si teď dají malou pauzu a já bych vás chtěl poprosit, abyste
vyklidili parket.“
Počkal,
až se všichni usadili a utichl všeobecný šum a pokračoval: „Jak jistě víte,
každý rok se snažíme náš ples něčím ozvláštnit a zveme si umělce z různých
oborů. Loni jsme tady měli kouzelníka a myslím, že všichni ještě vzpomínáme na
jeho veselou scénku s Marií.“
V tu
chvíli se pohledy všech, včetně těch dvou cizích kluků, stočily k našemu
stolu. Mary si frustrovaně schovala obličej do dlaní a já jsem ji soustrastně
poplácala po rameni.
„Nicméně
letos jsme se rozhodli pro něco jiného. Přece jen plesy jsou především o tanci
a tak mi dovolte, abych tady dnes přivítal dva tanečníky z Brna, mistry
světa ve stylu, který se nazývá break dance.“
Zasmála
jsem se tomu úvodu a Mary už si nezakrývala oči rukama, ale měla je na stopkách
směrem k pódiu.
„Chlapci,
chtěli byste ke svému vystoupení něco říct?“ vrazil místostarosta mikrofon tomu
vyššímu z nich.
„Snad
ani ne. Hlavně to, co budeme předvádět, nezkoušejte doma,“ zazubil se rošťácky.
„Dobrá
tedy,“ odkašlal si místostarosta, „Vojta a Petr z taneční skupiny Crew!“
Sálem
se rozduněl hip hop, kluci seskočili z pódia efektním saltem a uprostřed
naší vesnické sokolovny začali předvádět show jako z amerických tanečních
filmů. Já, Mary a ostatní mladší ročníky jsme nadšeně hvízdali, pokřikovali a
povzbuzovali je. Babičky a tetičky tleskali do rytmu trochu rozpačitě.
Přísahala bych, že v jednu chvíli ten o něco menší mrknul na Mary, která
vyskočila ze židle, aby líp viděla. Po deseti minutách bylo vystoupení za námi
a já bych se klidně vsadila, že to bylo nejlepších deset minut z celého
letošního plesu.
„Wow,“
dosedla Mary opět vedle mě.
„Zdálo
se mi to nebo na mě vážně mrkl?“ podívala se na mě rozjařeně.
„Nezdálo,“
potvrdila jsem jí s úsměvem.
„Hmm
a už jsou pryč,“ našpulila nespokojeně pusu.
„Rozveselil
by tě panák něčeho?“ podívala jsem se na ni.
„Ne,“
zakroutila rezolutně hlavou, „Ale stejně si dáme.“
Se
smíchem jsme se zvedly a namířily si to opět k baru. Jaké překvapení, když
před námi ve frontě stáli breakaři. Mary se na mě významně podívala, ale nic
neříkala. Po chvíli se ten menší otočil na vyššího.
„Tak
kdo bude řídit zpět?“
„Já
to odřídím, klidně si něco dej.“
„Super!
Chce to pivo,“ sáhl do zadní kapsy a žduchl přitom do Mary.
„Promiň…
Ahoj,“ otočil se, když si všiml, kdo stojí za ním.
„Ahoj,“
usmála se Mary neutrálně.
Potlačila
jsem úsměv. Hrála nezájem.
„Já
jsem Petr,“ představil se ten menší, co předtím na Mary mrknul.
„Mary,“
potřásla si s ním rukou.
„Mary,“
zopakoval Petr s úsměvem a otočil se na mě: „A?“
„Sandra,“
podala jsem mu ruku.
„Těší
mě,“ stiskl mi ji.
„Vojta,“
řekl ten vyšší a proběhlo další potřásání pravicí.
„Tak
dámy, nedáte si s náma něco?“ I když použil množné číslo, díval se Petr
jen na Mary.
„Vlastně
jsme zrovna šly na panáka,“ pokrčila Mary rameny.
„Bezva,
tak si dáme všichni!“ usmál se Petr a otočil se směrem k baru, aby si
prohlédl, z čeho může vybírat.
Zvedla
jsem na Vojtu obočí. Před chvílí snad říkal, že bude řídit, ne?
„Já
ne. Řídím,“ usmál se na mě Vojta.
„Už
odjíždíte?“ zeptala jsem se spíš ze zvědavosti, než že by mě to opravdu nějak
mrzelo.
„Tohle
je dnes večer už naše třetí vystoupení. S plesama se roztrhl pytel,“ řekl
Vojta na vysvětlenou.
„Ale
tak chvíli bysme ještě zůstat mohli, ne? Nikam nespěcháme,“ vložil se do toho
Petr.
„Co
to bude?“ přistoupil k nám barman, než stihl Vojta zareagovat.
„Dámy?“
otočil se na nás Petr.
„Vodku?“
odpověděla Mary otázkou.
Na
začátku večera jsme to zkoušely s tequilou, a přestože sůl by se
v sokolovně našla v kuchyni bufetu, citrony zřejmě koupit nikoho
nenapadlo. Tudíž náš první a doteď poslední panák byla vodka.
„Ok.
Tak třikrát,“ položil Petr dvoustovku na pult.
„A
jednu velkou kofolu,“ přidal se Vojta.
Barman
(někdo jiný než můj bývalý spolužák, který kdoví kam zmizel) nám podal naši
objednávku, zkasíroval kluky a odběhl na druhý konec baru, kde na něj zrovna
mával starosta.
„Tak
na vás,“ zvedl Petr svoji skleničku a přiťukl si s námi.
Kopla
jsem do sebe čirou tekutinu a otřepala se. Vojta mi s úsměvem podal svoji
kofolu.
„Děkuju,“
usmála jsem se na něj a napila se.
„Takže
vy jste odsud?“ zeptal se Petr.
„Původně
jo, ale teď studujeme v Praze,“ odpověděla jsem.
„A
vy jste z Brna?“ zajímala se Mary.
„Původem
z Brna, studujeme v Brně,“ přisvědčil Petr.
„A
tancujete v Brně,“ doplnila Mary.
„Přesně
tak,“ přitakal Vojta.
„To
vystoupení bylo super! Byli jste fakt dobří,“ řekla jsem upřímně.
„Díky,
na mistrovství světa si to taky mysleli,“ uchechtl se Petr a i když se Mary zasmála,
já jsem jen povytáhla obočí. Sebevědomí mu zřejmě nechybělo.
„Co
studujete?“ zeptal se Vojta, ale než kterákoliv z nás stihla něco říct,
přitočil se k nám místostarosta.
„Vidím,
že už se seznamujete s našimi děvčaty,“ zasmál se bodře. Bylo vidět, že už
v sobě má několik skleniček.
„Pánové,
pojďte se mnou. Máme pro vás ještě něco nachystané a musíme se taky vyrovnat.“
„Tak
zatím,“ mávli na nás kluci, když si je místostarosta odváděl.
My
jsme se vrátily k našemu stolu, kde zrovna naše maminky o něčem zapáleně
diskutovaly.
„Petr
není špatnej, že?“ šeptala mi Mary do ucha.
Nemusela
se namáhat. Přes řev hudby by nás stejně neslyšely.
„Není,“
přikývla jsem. I když mně byl sympatičtější Vojta.
Nicméně
ani jeden z nich už se v sále neukázal. Zřejmě odjeli dřív, než jsme
se s nimi stihly pořádně seznámit. Když začalo duo hrát „Jede, jede
mašinka“ a všichni v sále začali tvořit hada, Mary se rychle zvedla.
„Jdu
na záchod. Radši,“ pronesla s pohledem upřeným na křepčící dav.
Byla
pryč dostatečně dlouho na to, aby unikla nejen mašince, ale i dalším dvěma
písničkám, na které by stoprocentně taky nechtěla tančit.
„Půjdu
se podívat po Mary,“ použila jsem ji jako výmluvu, když se mě strýček snažil
vytáhnout na parket.
Už
jsem doopravdy začínala mít strach, že se jí udělalo špatně. Ostatně kdoví jaké
kvality byla vodka, co se tu prodávala.
Zarazila
jsem se, když jsem ji na toaletách nenašla. Napadlo mě, že šla třeba na vzduch
a zamířila jsem k zadnímu vchodu. Viděla jsem, že v chodbě se svítí a
zrychlila jsem krok. Ve dveřích jsem se srazila s Vojtou.
„Promiň,“
vyhrkli jsme oba zároveň.
Zasmál
se: „Kampak?“
„Hledám
Mary. Neviděl jsi ji náhodou?“
„Náhodou
jo. Zmizela někam s Petrem.“
Vydechla
jsem. To snad není pravda.
„No,
tak to už ji radši hledat nebudu,“ zasmála jsem se. Ačkoliv mi bylo celkem
jasné, kam spolu zamířili.
Vojta
pokrčil rameny skoro omluvně.
„To
je vaše běžná praxe? Vystupovat někde a pak tam balit holky?“ zeptala jsem se
škádlivě.
„Ani
ne. Ale to víš, kočka není doma, myši mají pré.“
„Jak
to myslíš?“ nechápala jsem.
„Obvykle
s námi jezdí i Petrova přítelkyně. Ona taky tančí,“ vysvětlil Vojta.
„Ajaj,“
sykla jsem. Snad Mary nedoufá, že z toho bude něco víc, než jen
jednorázový úlet.
„Jo,“
přikývl Vojta rozpačitě.
„A
ty jezdíš bez přítelkyně?“ optala jsem se se zvednutým obočím.
„Já
žádnou nemám,“ usmál se na mě.
„Aha,“
přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli mu věřím nebo ne.
Chvíli
jsme tam tak stáli a nevěděli co říct nebo kam s očima. Ve chvíli, kdy
jsem chtěla říct, že teda asi půjdu zpátky, Vojta se nadechl.
„Zatančíme
si?“
„Tady?“
rozhlédla jsem se po neútulné, vykachličkované chodbě.
„Ne,“
zasmál se Vojta a ukázal směrem k sálu.
„Ah,
ok,“ přikývla jsem a bok po boku jsme prošli chodbou zpět.
K mému
příjemnému překvapení zrovna hráli ploužák od Olympiků, což zmírnilo mou nechuť
na plese tancovat. Vojta si mě k sobě přivinul a opatrně mi položil ruku
kolem pasu. Usmála jsem se. Mary s Petrem už pravděpodobně měli tyhle
nesmělé doteky za sebou.
Chvíli
jsme se po parketu, jehož osazenstvo už po půlnoci notně prořídlo, otáčeli
mlčky.
„Co
teda vlastně studuješ?“ vrátil se Vojta k nezodpovězené otázce.
„Marketingovou
komunikaci.“
„Hmm,
to zní zajímavě. Baví tě to?“
„Jo,
hodně. A ty?“
„Matematiku
a statistiku.“
„Wow!
To bych netipovala.“
„Vážně?“
podíval se mi do očí, „A co bys tipovala?“
Pokrčila
jsem rameny: „Ani nevím.“
Zpěvačka
z dua Los Dos začala kvílet „Lásko má já stůňu“ a Vojta se zašklebil.
„Nedáš
si radši něco k pití?“
Přikývla
jsem: „Ne tvůj styl hudby?“
„Ne
můj styl podání,“ řekl, když jsme došli k baru.
Tatam
byla strkanice, kterou jsme tady zažili na začátku večera. U baru postávali jen
čtyři lidé.
„Co
si dáš?“ křikl na mě Vojta. Kdosi hudbu kdoví proč zesílil.
„Vodu!“
křikla jsem zpět.
„Ještě
jednu vodku?“ ujišťoval se Vojta.
„Ne!“
smála jsem se, „Bez K.“
„Cože?“
„Bez
K. Jenom vodu!“
„Aha,“
zasmál se a křikl něco na barmana.
Ten
se zamračil nejdřív na něj a potom směrem k sálu, odkud se ozývala hlasitá
hudba.
„Dvě
vody!“ zařval Vojta a barman kývl.
Donesl
dvě láhve, strčil do nich barevné slámky a vzal si od Vojty peníze.
„A
jak tebe baví studium?“ optala jsem se a srkala studenou vodu.
„Cože?“
„Jak
tě baví škola?“
„Promiň!
Cože?“
Zakroutila
jsem hlavou, vzala ho za ruku a přes dunící sál ho provedla do chodby směrem
k šatně. Místo tam jsem ale odbočila do místnosti nalevo, nahmatala
vypínač a zavřela za námi dveře. Ocitli jsme se v malé nářaďovně, kam bylo
pro potřeby plesu ze sokolovny odklizeno veškeré harampádí.
„Mám
to brát jako nabídku?“ zeptal se Vojta s pohledem zabodnutým na hromadu
žíněnek.
„Ah,“
zrozpačitěla jsem, „Ne, tak jsme to nemyslela.“
„Klid,“
zasmál se, „Nejsem Petr.“
Rozhlédl
se kolem a vyskočil na cvičební bednu, přiraženou ke stěně. Kousek si poposedl,
aby mi udělal místo. Shodila jsem lodičky (bože, to byla úleva), podala mu
svoji láhev vody a vyskočila za ním. Sukně krátkých šatů se mi přitom vysunula
po stehnech o kousek výš a Vojta jen mlčky povytáhl obočí, když mi podával moji
vodu.
„Na
co, že ses to ptala?“
„Jestli
tě baví škola.“
„Jo,
docela jo. Teda moc času tam netrávím,“ přiznal se smíchem.
„A
proč ty jsi šla do Prahy a ne do Brna? To bys přece měla blíž domů.“
„Já
ani nevím. Vždycky jsme o tom s Mary snily, že půjdeme do Prahy. To víš,
holky z vesnice ve velkoměstě,“ zakoulela jsem na něj očima.
„Mary
a Sandra,“ zakroutil Vojta pobaveně hlavou, „Skoro jak nějaká seriálová
dvojice.“
Pokrčila
jsem rameny: „Moje mamka se zhlédla v Pomádě. A Mary… Vlastně už ani
nevím, kdy se jí přestalo říkat Maruško a začalo se jí říkat Mary. Rozhodně to
na ni víc sedí.“
„To
určitě,“ přitakal Vojta, „Mimochodem moc hezký jméno.“
„Vyřídím
jí to.“
„Tvoje.“
„Ah,
děkuju,“ začervenala jsem se. To obvykle řekl každý, komu jsem se představila,
ale od něj mě to jaksi potěšilo dvojnásob.
„Není
zač. Jezdíš domů často?“
„Jak
kdy. Byla jsem tady celé Vánoce a pak až teď. Ale mám tady celou rodinu, takže
se snažím jezdit co nejčastěji.“
„A
přítele?“
„Ne,
toho ne,“ usmála jsem se.
„Ten
je v Praze?“ sondoval dál Vojta.
„Ne,
žádný přítel není.“
„Hmm…“
Čekala
jsem typickou otázku „A jak je to možný, že tak hezká holka jako ty nikoho
nemá?“, ale k mému údivu nepřišla. Beze slova jsme koukali na tmu za okny
nářaďovny a já jsem zamyšleně žmoulala brčko.
„Mohla
bys to, prosím, nedělat?“ zeptal se Vojta jemně s pohledem upřeným na
slámku v mojí puse.
Zrudla
jsem a přestala ji ohryzávat. Stejně už jsem měla dopito, tak jsem láhev
postavila na vedle stojící kozu.
„Jak
dlouho tancuješ?“ rychle jsem hledala, čím bych to zamluvila.
„Odmalička.
Prošel jsem si vším možným, ale street a break dance mě chytly nejvíc.“
„Byli
jste fakt dobří,“ zopakovala jsem.
„Díky,“
odpověděl jenom Vojta na rozdíl od Petra.
Rozhlédla
jsem se po všem možném nářadí okolo: „Nechtěl bys mi ještě něco předvést?“
„Chtěla
bys ještě něco vidět?“ podíval se na mě.
„Chtěla,“
přikývla jsem a můj pohled bezděky sklouzl k jeho rtům.
Nebyla
jsem sice tak do větru jako Mary, ale to neznamenalo, že se mi ten cizí kluk
nelíbil.
Seskočil
z bedny, v tom omezeném prostoru mezi vším, co bylo kolem nás
naskládáno, udělal dva přemety, salto, začal se točit na rukou a nakonec na
hlavě. Spontánně jsem začala tleskat. Vojta vyskočil zpátky na nohy a
s úsměvem od ucha k uchu se uklonil.
„A
teď ty.“
„Co
já?“ zděsila jsem se.
„Něco
mi předveď,“ řekl naprosto samozřejmě.
„Já
nic takovýho neumím.“
„Neděláš
žádný sport?“ zeptal se naprosto neutrálně. Ne nevěřícně nebo pohrdavě.
„Pár
let jsem dělala balet,“ přiznala jsem.
„Tak
prosím,“ ukázal na volný plac.
Vzdychla
jsem, ale pomalu se poposunula k okraji dřevěné bedny.
„Počkej,“
přiblížil se ke mně, chytil mě a pomohl mi dolů.
Jeho
ruce zůstaly na mých bocích a já jsem k němu zvedla oči. Teď, když jsem
neměla podpatky, byl o dobrých dvacet čísel vyšší než já. Chvíli se mi díval
přímo do očí, ale pak jeho pohled zatěkal směrem k mým rtům. Nestáli jsme
od sebe ani deset centimetrů. Jeho ruce mě obtočily a vytáhly na špičky a jeho
rty se přitiskly na moje. Nezaváhala jsem ani vteřinu. Rukama jsem ho objala
kolem krku a přitáhla se k němu ještě blíž. Už jsem stála málem na palcích
u nohou. Nikdy jsem nepolíbila někoho, koho bych vůbec neznala. Bylo na tom
něco vzrušujícího. Zřejmě ta chuť zakázaného ovoce. Líbilo se mi to. Hodně.
Ale
Vojta se ode mě odtrhl a já jsem klesla zpět na chodidla.
„Promiň,
to jsem neměl,“ podíval se na mě omluvně.
Neměl
jsi přestávat, blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem nic neřekla a znovu se
k němu přitáhla. Rozhodně neprotestoval, když mě jednou rukou zdvihl ze
země, druhou mi vjel do vlasů a znovu mě začal líbat. Hluboce, bez zábran.
Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a on udělal pár kroků vzad, až jsme oba spadli
na hromadu žíněnek, já na něj. Okamžitě nás zahalila zástěna z mých
rozpuštěných vlasů. Vojta mi je oběma rukama odhrnul a chytil je v jedné
dlani, jako by mi právě udělal culík. Vzdychla jsem, když zatáhl, odlepil tak
moje rty od jeho a zaklonil mi hlavu. Pochopila jsem vzápětí, když nadzvedl
hlavu z měkké hnědé koženky a políbil mě na krk. Se zavřenýma očima jsem
ochotně držela a jen matně mi docházelo, že sem může kdykoliv kdokoliv vejít.
Třeba moji rodiče. Pak mě ale Vojta pustil a já jsem se přisála zpět na jeho
rty. Proč by sem někdo chodil? Vojta nás převalil, takže teď byl nahoře on.
Líbilo se mi cítit na sobě jeho váhu. Ať si klidně někdo přijde, třeba klidně
babička. Tohle stojí za to! Vjela jsem mu rukou pod tričko a líbilo se mi cítit
na dotek ty svaly, které jsem obdivovala, když se točil na hlavě a tričko se mu
shrnulo k ramenům. S tím, jak naše polibky nabíraly na intenzitě, mě
napadalo, kam až tohle nechám zajít. Dřív, než jsem se ale mohla nějak
rozhodnout, Vojta zpomalil, až mě přestal líbat úplně. Dívala jsem se na něj
nade mnou a on se nevinně usmál.
„Tohle
jsem fakt neměl v plánu.“
„Já
taky ne,“ ujistila jsem ho.
Ještě
jednou mě líbnul, jen krátký nevinný polibek, a svalil se vedle mě. Zvědavě
jsem k němu otočila hlavu. S povzdechem si přejel rukou přes obličej.
„Vrátíme
se zpátky?“ zeptala jsem se.
„Dej
mi minutu.“
Pozorovala
jsem, jak vedle mě leží se zavřenýma očima, a byla jsem na jednu stranu ráda,
že to sám utnul a na druhou mě to docela mrzelo. Vojta otevřel oči, posadil se
a podíval se na mě. Povytáhla jsem obočí a on s úsměvem zavrtěl hlavou.
Vstal a pomohl na nohy i mně.
„Uvidím
tě ještě někdy?“ zeptal se, zatímco jsem si obouvala boty.
„Někdy
třeba jo,“ pokrčila jsem rameny.
Vidět
se sice můžeme, ale moc jsem nevěřila, že z toho bude něco víc. Každý
studujeme někde jinde, on navíc tančí, já dojíždím za rodinou. Jak by to asi
fungovalo?
„Dáš
mi svoje číslo?“
„Jasně,“
usmála jsem se a nadiktovala mu devět cifer.
„Ozvu
se,“ slíbil, než jsme vešli do sálu.
U
našeho stolu seděla Mary s Petrem. Vypadalo to, že naši rodiče odešli domů
a celkově už v sokolovně nezbývalo moc lidí.
„Kde
jste byli?“ vyvalila na nás Mary oči.
„My?
Spíš vy, ne?“ zasmála jsem se.
„Pojedem?“
zvedl se Petr.
Hlavou
mi blesklo, že jeho přítelkyně už na něj určitě čeká. Budu si muset rozmyslet,
jestli to mám Mary říct.
Vojta
přikývl: „Rádi jsme vás poznali. Snad se zase uvidíme.“
„Snad
jo.“
„Nejlepší
ples ze všech?“ otočila se na mě Mary, když kluci zmizeli za starými dřevěnými
dveřmi.
„Rozhodně!“