Referentka

Pozn.: Když jsme minule začali s těma kytkama... :-) Z.

Šla jsem pozdě. Strašlivě pozdě.

„No no! Kam ten spěch?“ zavolal za mnou vrátný, když jsem kolem něj proklapala ve svých černých semišových lodičkách, nasáklých dešťovou vodou. Byl tady nový a ještě nepostřehl, že nejsem zdejší studentka. Ostatně věkově bych jí ještě klidně mohla být.

Nezdržovala jsem se čekáním na výtah a schody do třetího patra vzala po dvou.

„Sakra!“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem uviděla frontu pěti lidí.

Omluvně jsem kolem nich proklouzla a udýchaně se zastavila přede dveřmi.

„Klid, nemusíš spěchat,“ podíval se na mě docela hezký kluk, stojící nejblíž ke mně, „Paní referentka si zřejmě dneska přispala. Neschopnost zdejších zaměstnanců je fakt zarážející.“

Beze slova jsem vylovila klíče a otevřela kancelář s cedulkou Bc. Jiřina Novotná, referentka pro Erasmus.

„Do háje!“ ozvalo se za mnou.

Potlačila jsem úsměv a otočila se na něj: „Pojďte dál.“

„Omlouvám se. Netušil jsem, že…“ spustil, sotva za sebou zabouchl a zkazil tak výhled pochechtávajícím se studentům v řadě za ním, kteří mě na rozdíl od něj už znali.

„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho rychle. Věděla jsem, jak moc jsem se zdržela. Být na jeho místě, tak bych byla naštvaná.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se. I když jsem byla jen o něco málo starší, stejně stará a v některých případech dokonce mladší než ti, kteří se na fakultě ekonomie snažili získat titul, vždycky jsem zachovávala profesionální vykání.

„Chtěl bych jet na Erasmus,“ oznámil mi.

Usmála jsem se: „Proto jste v téhle kanceláři. Co potřebujete konkrétně? V jaké fázi podání přihlášky jste?“

„No, vůbec v žádné. Rozhodl jsem se včera.“

Myslela jsem si, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Určitě bych si ho pamatovala. Pamatovala jsem si všechny, kterým jsem vyřizovala žádosti o studium v zahraničí.

„A který semestr byste chtěl odjet?“

„Ten příští.“

Překvapeně jsem zvedla obočí: „Podzimní? Tak to máme co dělat, abychom stihli všechno vyřídit.“

„Já vím. Proto jsem přišel hned ráno.“

„Dobře,“ sedla jsem si k počítači, který se konečně nastartoval. Už přes rok jsem škemrala o nový, ale bylo mi řečeno, že na nové počítače nejsou v rozpočtu peníze. O to víc mě točilo, když jsem zjistila, že učebna informatiky byla komplet nově vybavená před týdnem.

„Jaký jazyk?“ otevřela jsem příslušnou stránku v informačním systému a napadlo mě, co ho asi vedlo k takovému náhlému rozhodnutí. Rozchod? Utíkal před něčím?

„Cože?“

„V jakém jazyce byste chtěl studovat?“ podívala jsem se na něj. Vypadal trochu roztržitě.

„Kolik vám je let?“ odpověděl mi otázkou.

„Prosím?“

„Omlouvám se, ale vypadáte strašně mladě. Kdybych vás potkal na chodbě, tak bych si myslel, že jste spolužačka.“

Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „To bylo nevhodné. Samozřejmě mi to nemusíte říkat.“

Otočila jsem se zpátky k monitoru: „Dvacet šest. Takže jaký jazyk?“

„Angličtina.“

„A máte vybranou nějakou konkrétní školu?“

„Vlastně ani ne. Jak jsem říkal. Bylo to spíš takové spontánní rozhodnutí.“

Rozchod. Rozhodně to byl rozchod.

„Tak alespoň stát?“

„Jaké jsou možnosti?“

„V angličtině se vyučuje téměř všude. Záleží, jaké jsou vaše preference.“

Zadíval se z okna a já jsem v duchu tipovala. Švédsko? Ne ne, ten vypadá spíš na párty na pláži. Španělsko?

„Portugalsko…?“ zkusil váhavě a já jsem se usmála. Začínala jsem mít dobrý odhad.

„A chtěl bych na celý rok. Nejen na semestr,“ vyhrkl, jako by si najednou uvědomil, že čtyři měsíce jsou málo.

„Tím se nám výběr trochu zužuje…“ proklikávala jsem se informacemi, až jsem narazila na vyhovující položku. „Co třeba Porto?“

„Jasně!“ přikývl nadšeně.

„Nebo by ještě byla možnost…“

„Ne! Porto je perfektní. Porto beru,“ skočil mi do řeči, než jsem stihla navrhnout jinou variantu.

„Prima,“ usmála jsem se na něj a otevřela formulář, „Jméno?“

„Jan Rozkošný.“

Pobaveně jsem se na něj podívala: „Jako vážně?“

„Jo, já vím. Pitomý jméno,“ ušklíbl se.

„Naopak,“ ujistila jsem ho, „Taky bych chtěla být Rozkošná.“

Jeden koutek se mu zvedl v neúplném úsměvu: „Ale to vy přece jste.“

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, a pak popošel blíž ke mně: „Chtěl bych…“

Ozvalo se zaklepání a do dveří strčila hlavu Lenka, která se v příštím semestru chystala do Finska.

„Nerada ruším, ale za chvíli mi začíná přednáška. Můžu tady nechat tenhle formulář?“

„Jistě, Lenko,“ vstala jsem, protáhla se kolem Honzy a přeletěla očima po papíru.

„Máte to v pořádku. Pokud bysme se už neviděly, tak si to ve Finsku užijte.“

„Děkuju. Pošlu vám pohled,“ slíbila a zase zmizela na chodbě.

„To si pamatujete každého?“ podíval se za ní Honza a zavřel před frontou, která se k mému zděšení zdvojnásobila.

„Většinou ano,“ přikývla jsem a vrátila se zpátky za stůl. „Ale vás si asi taky každý pamatuje, ne?“

Tázavě se na mě podíval.

„Kvůli vašemu jménu,“ vysvětlila jsem. Ne kvůli vzhledu! Ačkoliv…

„Jo, to je pravda,“ přisvědčil.

„Takže,“ vrátila jsem se zpátky k práci, „Budu od vás potřebovat několik věcí…“

O dva dny později jsem Honzu našla před svou kanceláří znovu. Když mě pozdravil s úsměvem od ucha k uchu, podívala jsem se na hodinky.

„Jsem tady dřív,“ řekl v odpovědi na můj zmatený pohled.

„Máte všechno, co potřebuju?“ vpustila jsem ho dovnitř a s rachocením spustila počítač.

„Doufám v to…“

Vztáhla jsem ruku k formulářům, které držel, a zachytila jeho pohled, upřený na moje nohy v krátkých šatech.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

„Pardon,“ podal mi s úsměvem lejstra, ale jeho lišácký pohled prozradil, že mu to vůbec líto není.

S úsměvem jsem zakroutila hlavou a sklonila se k papírům.

„Tohle máte špatně,“ zabodla jsem prst do jedné z kolonek.

„Ukažte,“ obešel můj stůl, stoupl si těsně za mě a najednou byl jeho obličej těsně vedle mého.

„Aha, máte pravdu,“ pokýval hlavou a rozvířil kolem mě vůni své kolínské.

„Vytisknu vám to znovu.“

„To byste byla moc hodná.“

Otočila jsem na další stranu: „V pořádku. Ještě tady podepsat.“

„Můžu?“ ukázal na kelímek plný propisek s logem univerzity.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem.

Natáhl se přese mě a jeho hrudník se přitiskl na moje záda. Nadechla jsem se. Uvědomoval si vůbec, jak nevhodně se choval?

Honza vytáhl jednu z propisek, zapřel se pravou rukou vedle mého lokte o stůl a levou ukázal na vytečkovanou linku: „Tady?“

„Přesně tam,“ zamrkala jsem.

Byla jsem uvězněná v kleci, vytvořené jeho tělem. Uvědomoval si to moc dobře. Dělal to naschvál. Byla jsem si jistá.

Levák, blesklo mi hlavou, když načmáral klikyhák na místo podpisu a konečně se ode mě odtáhl.

„Posaďte se,“ ukázala jsem na volnou židli na opačném konci stolu, v bezpečné vzdálenosti ode mě.

Zmateně se zamračil. Už zase nedával pozor.

„Vytisknu vám ten první formulář, abyste ho mohl opravit,“ připomněla jsem mu.

„No jo, jasně,“ zakroutil s úsměvem hlavou.

Tiskárna se s hrkáním sepnula a my jsme oba současně sáhli po papíru, který se z ní pomalu sunul. Naše prsty se dotkly a na vteřinu se naše oči setkaly. Stáhla jsem ruku a nechala ho, ať si formulář vezme. Zatímco jej vyplňoval, odpovídala jsem na maily, abych se nějak zabavila.

„Tady. Snad už je to v pořádku,“ podal mi popsaný papír přes stůl.

Zkontrolovala jsem jednotlivé položky a zvedla oči. Zíral na mě. Pozvedla jsem obočí.

Omluvně pokrčil rameny: „Rozkošná.“

Polkla jsem. To si dělá srandu, ne?

„Tím máme všechno vyřízené,“ snažila jsem se ho vypakovat, „Informace vám brzy přijdou na školní mailovou adresu.“

„OK,“ přikývl, ale seděl dál.

„Potřebujete ještě něco?“ podívala jsem se na něj přísně.

Zasmál se, a přestože se zdálo, že má na jazyku něco jiného, řekl jen: „Ne, děkuju. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ otočila jsem se zpátky k počítači. Když za ním zabouchly dveře, zakroutila jsem pobaveně hlavou.

Tmavě fialové baleríny jsem měla pohozené pod stolem a na kancelářské židli jsem seděla v tureckém sedu. Do konce úředních hodin mi zbývalo ještě půl hodiny, ale veškerou práci už jsem pro dnešek měla hotovou. Nastavovala jsem obličej slunci, které mi do kanceláře dopadalo otevřeným oknem a jen odpočítávala minuty. Ve spodním šuplíku jsem měla pro dlouhé chvíle ukrytou knížku, ale nechtělo se mi ani číst. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím do teplého, jarního dne.

„A teď tady máme něco pro všechny, co v tomhle krásném dni ještě pracují,“ říkal zrovna moderátor v rádiu, „Písnička, která vznikla ve spolupráci třech zpěvaček, a která musí zvednout ze židle úplně každého. Takže navrhuju, abyste vy všichni, co sedíte někde v kanceláři, zesílili rádio, vstali a všichni společně si zatančíme.“

Usmála jsem se, když se rozezněly první tóny Bang bang. Otočila jsem knoflíkem hlasitosti doprava, zvedla se a bosky začala tancovat po kanceláři. Při piruetě se kolem mě světle růžová sukně efektně zavlnila a já jsem zvedla ruce nad hlavu. Přejela jsem si jimi po bocích a pohodila vlasy. V tu chvíli se za mnou ozvalo zakašlání. Zděšeně jsem se otočila a uviděla ve dveřích Honzu.

„Pardon. Minule jsem vám omylem ukradl propisku,“ podával mi ji se špatně skrývaným úsměvem.

Zdálo se mi to nebo vždycky, když jsme se viděli, tak se mi za něco omlouval?

„Děkuju,“ vzala jsem si od něj tužku, jejíž absence jsem si absolutně nevšimla.

„Mimochodem… Působivé,“ mrkl na mě Honza, a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zmizel mi z dohledu.

Celá červená jsem si zakryla obličej rukama, ztlumila rádio a rozesmála se.

V pátek odpoledne, kdy už jsem se viděla na víkendu, se u mě opět objevil Honza. Byla jsem přesvědčená, že ohledně jeho Erasmu už jsme měli všechno vyřízené.

„Dnes nejsou úřední hodiny,“ informovala jsem ho namísto pozdravu.

„Já vím,“ usmál se, bez dovolení vešel do kanceláře a položil přede mě barevný pásek.

„Co to je?“ zamračila jsem se.

„Vstupenka. Kamarád dnes pořádá párty,“ vysvětlil.

„A ta je pro mě?“ podívala jsem se na něj pochybovačně, když jsem si přečetla název klubu, ve kterém jsem byla naposledy za svých studentských let.

„Když jsem minule viděl, že tak ráda tančíte…“ usmíval se.

„No, děkuju, ale stejně dnes nemůžu,“ posunula jsem neonový pásek směrem k němu, „Sestra slaví narozeniny.“

Honza vytáhl ze zadní kapsy druhý, naprosto stejný pásek, a oba je posunul po stole zpět ke mně: „Super! Vezměte ji s sebou.“

„To můžete jen tak rozdávat volné vstupenky na cizí akci?“

„Pokud je vaše sestra tak hezká jako vy, tak mi kamarád jedině poděkuje,“ ujistil mě.

Přimhouřila jsem na něj oči: „Někdo by si tohle vaše chování mohl vyložit jako flirtování.“

„Pak by si to ten někdo vyložil správně,“ neuhnul pohledem.

Frustrovaně jsem vzdychla. Tohle bylo naprosto špatně. A nejhorší bylo, že se mi to líbilo. On se mi líbil.

„Slibte, že se aspoň pokusíte dorazit,“ zaprosil.

„Uvidíme,“ řekla jsem neurčitě.

„To mi stačí,“ přikývl spokojeně.

„Měly bysme se přesunout někam do klubu,“ prohlásila Klárka těsně před půlnocí, když v ní zmizel další hořící panák.

„Jasně,“ přizvukovaly jí její kamarádky.

Kdybychom byly hrdinky amerického filmu, moje sestra by byla včelí královna. Všechny holky se s ní chtěly kamarádit a všichni kluci s ní chtěli chodit. Nedokázala jsem říct, čím to bylo. Měla přirozené charisma. Asi jediný člověk, na kterého v životě dala, jsem byla paradoxně já.

„V Rose Bowl je dnes nějaká velká studentská párty,“ napila jsem se mojita, které jsem ucucávala od začátku večera.

Všechny se po mně překvapeně podívaly. Pro Klárčiny kamarádky jsem byla v podstatě důchodkyně, ke které její sestra chodila střízlivět, aby jí v nejhorším stavu neviděli rodiče.

„Vážně? No tak jdeme!“ zatleskala nadšeně Klárka a holky se okamžitě začaly zvedat.

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a zamávala na číšníka. Klárka si vzala svazek balónku, který se vznášel u stropu a já jsem jí pomohla pobrat kytky a dárkové taštičky. Byla jsem docela zvědavá, kam to všechno v klubu dáme.

„Počkej,“ zastavila jsem se před vchodem a vylovila z kabelky dva pásky.

„Narozeninový dárek od jednoho mého studenta,“ nalepila jsem jí jeden z nich kolem zápěstí.

„Tak studenta, jo?“ zamrkala na mě, „Tak s tím mě budeš muset seznámit.“

Usmála jsem se. Až Honza pozná Klárku, tak na mě si už ani nevzpomene.

Naše skupinka sedmi holek, obtěžkaných kyticemi a balónky, natolik poutala pozornost, že se k nám ihned přitočil nejen Honza, ale i jeho kamarád, o kterém jsem si byla jistá, že už jsem ho párkrát viděla ve škole na chodbě. Na Erasmus ale nejel, takže jeho jméno jsem neznala.

„Vy jste přišla!“ vydechl Honza šokovaně a ani se nesnažil skrývat své nadšení.

S úsměvem jsem pokrčila rameny.

„Takovou párty jsme si přece nemohly nechat ujít,“ vložila se do toho Klárka.

„Tohle je moje sestra,“ ukázala jsem na ni, kdyby to náhodou někomu ještě nebylo jasné.

„Klára,“ podala si s ním ruku.

„Honza, těší mě. A tohle je Robin, pořadatel.“

„Hezký jméno,“ usmála se Klárka koketně a pak se i s Robinem vyčkávavě zadívala na mě.

Vzdychla jsem: „Jiřina.“

„Robin,“ podal mi Robin ruku.

Zatřásla jsem s ní, nevyhnutelně se otočila na Honzu a natáhla ruku i k němu. Beze slova mi ji stiskl a vytáhl jeden koutek v náznaku úsměvu.

„Mohly bysme tohle někam odložit?“ ukázala jsem na dárky.

„Pojď se mnou,“ mávl na mě Honza. Bylo zvláštní, že mi najednou tykal.

„Zvládneš to?“ podívala se Klárka na tašky.

„Jasně,“ posbírala jsem jí všechno z rukou. Tedy až na balónky, u kterých trvala na tom, že si je nechá. Když jsem s Honzou odcházela, Robin jí je zrovna přivazoval k zápěstí.

Honza mě zavedl do místnosti, o níž jsem netušila, že v klubu existuje. Bylo to něco mezi skladem a šatnou pro personál.

„Sem se smí chodit?“ rozhlédla jsem se.

„Normálně ne,“ položil barevné dárkové tašky na krabice od různých druhů alkoholu.

„Ještě něco na kytky,“ připomněla jsem.

Kdesi našel kyblík na šampaňské, naplnil ho vodou z kohoutku nad popraskaným umyvadlem a opatrně jsme do něj naskládali směsici tulipánů, růží a gerber.

„Díky,“ usmála jsem se a měla se k odchodu, ale Honza stál jako přikovaný a díval se na mě.

Zvedl ruku a jemně mi přejel prsty po tváři: „Jsem rád, že jsi přišla.“

„Děkuju za vstupenku,“ strčila jsem mu před oči neonový náramek na mém zápěstí.

Honza mě za něj chytil a vedl směrem k baru: „Zvu tě na panáka.“

„Měla bych najít Klárku,“ zaostřila jsem do ztemnělého klubu.

„Myslím, že to sama docela zvládá,“ ukázal směrem k parketu, kde v hloučku tancovaly její kamarádky, zatímco Klárka opodál tančila s Robinem.

S úsměvem jsem zvedla oči v sloup. Jak překvapivé.

„Zřejmě se učila od své starší sestry,“ poznamenal mi Honza do ucha.

„Tančit?“ zasmála jsem se.

„A balit kluky,“ dodal.

„No to nevím,“ ušklíbla jsem se.

„Ale já vím,“ podíval se na mě vědoucně.

„Tak co to bude?“ teprve teď pustil moji ruku a zlehka položil svoji dlaň na moje bedra.

„Mojito,“ nezaváhala jsem. Žádné míchání.

„Jedno mojito a jeden gin tonic,“ oznámil barmance.

„Přemluvil bych tě taky na jeden tanec?“ naklonil se ke mně, zatímco jsme čekali na naši objednávku.

„Ty tančíš?“ zeptala jsem se místo odpovědi.

Neurčitě pokrčil rameny: „Proč ne? S tebou…“

Úsměv jsem schovala za sklenici, kterou mi barmanka podávala. Připadala jsem si zase jako studentka.

„Nechám ti zahrát Bang bang,“ mrkl na mě.

Zasmála jsem se: „Ne, děkuju. Na tuhle písničku tancuju jenom v práci.“

„To je docela škoda,“ nespouštěl ze mě oči.

„Pročpak?“ naklonila jsem hlavu.

„Myslím, že nejsem jedinej, kdo by to rád viděl. I když… Dobře, že jsem to viděl jen já. Pokud by to mělo takovej vliv i na ostatní, tak bych měl docela velkou konkurenci.“

„Konkurenci v čem?“ hravě jsem pozvedla obočí.

Honza se ke mně přiblížil. Byli jsme jen centimetry od sebe.

„Ty víš v čem. Hrozne se mi líbíš.“

Polkla jsem. Takovou upřímnost jsem nečekala. Netušila jsem, co na to říct, a tak jsem byla vlastně ráda, když mezi nás vpadla Klárka.

„Tak ty prý jedeš na Erasmus,“ bez dovolení se napila z mojí sklenice a otočila se na Honzu.

„Jo, do Portugalska,“ přisvědčil.

„Jéé! Že bysme přijely na návštěvu?“ žduchla do mě.

„To klidně můžete,“ podíval se na mě Honza naprosto vážně.

„Nebo do Řecka,“ navrhl Robin.

„Do Řecka?“ zamračila jsem se.

„Tam budeme celé léto pracovat,“ ukázal Robin na sebe a na Honzu.

„Řecko miluju…“ začala se Klárka bavit s Robinem a nás si přestali všímat.

„Řecko, Portugalsko… Máš to nabitý,“ poznamenala jsem.

„Jo, přejíždím rovnou. Nebudu se mezitím vracet sem. Byl to super plán, ale teď se mi pryč vlastně ani nechce,“ podíval se na mě trochu nejistě.

„Určitě to bude skvělý. Plno krásných holek…“

„Nejhezčí holky jsou přece v Česku,“ vrátil se mu sebejistý úsměv.

„Vážně?“ bylo jednodušší s ním flirtovat, když jsem věděla, že bude tak dlouho pryč.

„Třeba která?“ rozhlédla jsem se po klubu.

„Tady se těžko vybírá.“

„Protože je tady tolik hezkých holek?“

„Protože jsi tady ty. A vedle tebe už žádná není tak hezká.“

Beze slova jsem se na něj usmála a on se usmál na mě. Ach bože! A to mám teprve druhý drink!

„Ale vážně. Dnes ti to moc sluší.“

Asi to byla změna oproti mým pracovním outfitům, ve kterých mě obvykle vídal. Černé lodičky, které kupodivu po nedávné bouřce neutrpěly žádnou újmu, jsem doplnila o tmavé rifle a černé tričko s holýma zádama. Před odchodem mi Klárka pomocí žehličky vytvořila ve vlasech měkké vlny, a přestože jsem namítala, že mi určitě do půl hodiny splihnou, nějak zázračně se jí podařilo moje jemné prameny zafixovat, že i po půlnoci vypadaly pořád docela obstojně.

„Děkuju,“ zazubila jsem se na Honzu, „Přítel mě taky dnes chválil.“

Sledovala jsem, jak mu zamrzl výraz ve tváři: „Ah…“

Spiklenecky jsem se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Dělám si srandu.“

Přimhouřil na mě oči: „To od tebe ale vůbec není hezký.“

„Takže žádný přítel?“ ujišťoval se.

Zakroutila jsem hlavou a dopila zbytek svého mojita.

„Jak je to možný?“ upřímně se divil Honza, ačkoliv se zdálo, že mu ta situace naprosto vyhovuje.

„Kdybych dostala korunu pokaždé, když se mě na tohle někdo zeptá, byla bych milionář.“

„Až tak?“ zasmál se.

Pokrčila jsem rameny. Zatímco Klárka byla zhruba od šestnácti schopná dotáhnout domů nového přítele každé dva měsíce, já jsem vlastně moc vztahů neprožila. Klárka mi vždycky říkala, že jsem moc kritická. Že čekám na prince na bílém koni, ale ten neexistuje. Nemyslela jsem si, že by měla pravdu, ale nedokázala jsem chodit s někým jen tak. Bez té pověstné jiskry.

„Ještě jedno mojito?“ ukázal Honza na sklenici, ve které se rozpouštěly poslední kousky ledu.

Podívala jsem se na hodinky.

„Snad už nechceš jít?“

„No vlastně…“ začala jsem.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se namísto toho, aby mě přemlouval, abych zůstala, jak jsem čekala.

„Můžeš,“ odložila jsem sklenici na bar, „Jen se rozloučím s Klárkou.“

Ta na mě významně vyvalila oči, když viděla, že Honza odchází se mnou.

„Tak to není,“ ujistila jsem ji.

„Jasně, že ne,“ zamrkala na mě, a pak mi zašeptala do ucha: „Zítra chci slyšet, jak to dopadlo.“

Zvedla jsem oči v sloup: „Nijak to nedopadne.“

Klárka jen vševědoucně pokývala hlavou, políbila mě na obě tváře a dál se věnovala Robinovi, čímž jsem byla ze své role sestry – ochranářky propuštěna. S Honzou jsme vyšli ze zakouřeného klubu do relativně čerstvého městského vzduchu a mě napadlo, že si pravděpodobně myslí to, co Klárka. Já jsem se chytla příležitosti, že nebudu muset jít po sídlišti, kde jsem si koupila svůj miniaturní byt, sama v noci, ale Honza asi očekával něco víc než jen noční procházku.

„Aby bylo jasno. Spát s tebou nebudu,“ vyhrkla jsem, když jsme došli na zastávku.

Parta děcek, co pokračovaly v nočním tahu, se po nás pobaveně ohlédla.

Honza se na mě překvapeně podíval: „Dobře.“

„Myslím to vážně,“ dodala jsem ještě.

„Proto jsem se nenabízel, že tě doprovodím.“

„Ne? Tak proč teda?“ čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že přesně to musel čekat.

„Abys nešla v noci sama,“ pokrčil rameny.

„Gentlemani ještě nevymřeli?“ nastoupila jsem do autobusu, který právě přijel, aniž bych čekala na jeho odpověď.

Jak nesnáším cesty nočními rozjezdy plnými opilců, musela jsem přiznat, že v Honzově přítomnosti se mi na zastávce kousek od mého domu ani nechtělo vystupovat. Celou cestu jsme se bavili hrou, při které jsme hádali, co je který z cestujících zač a kam asi jede. Musela jsem uznat, že Honza byl nečekaně vtipný a já jsem se smála, jako bych v sobě měla víc než jen dvě mojita.

„Kam teď?“ rozhlédl se poté, co jsem smíchy spíš vypadla, než vystoupila z autobusu.

„Rovně, pak za roh a jsme tam,“ ukázala jsem.

„Víš, že mě teď vlastně mrzí, že za tři týdny odjíždím?“ náhle zvážněl.

„Už za tři týdny?“ překvapilo mě.

Měla jsem pocit, že každý semestr utíkal rychleji než ten předchozí. Ani se nenaděju a bude začínat podzimní a „moji“ studenti se rozutečou studovat do celého světa. Třeba do Portugalska, že?

„Řecko, Portugalsko… Kdo mohl tušit, že nakonec je to nejlepší v Česku?“ ze strany se na mě podíval.

„Nepřeháněj,“ hravě jsem do něj žduchla.

Honza ale zachytil moji ruku a už ji nepustil. Zastavila jsem se.

„Co je?“ zeptal se zmateně.

„Jsme tady,“ ukázala jsem na dveře s číslem 24.

„Aha,“ pokýval nepřítomně, „Máš hrozně studené ruce.“

„To já mám vždycky. Jenom…“ zarazila jsem se.

„Jenom co?“

„Ale nic,“ zakroutila jsem hlavou.

„No tak! Nemůžeš takhle něco nakousnout a pak to nedokončit,“ pronesl káravě.

Nadechla jsem se: „Jeden můj bývalý přítel říkal, že mám teplé ruce jenom po sexu.“

Honza se upřímně zasmál: „To byl šťastlivec.“

Ušklíbla jsem se. Jemu to tak zřejmě nepřipadalo, když se se mnou pár dní na to rozešel.

Honza ke mně přistoupil blíž: „Já vím, že jak je to s teplotou tvých rukou nezjistím, ale…“

Pohladil mě po vlasech a naklonil se ke mně. Vteřinu mi zíral do očí a pak opatrně přitiskl svoje rty na moje. Zavřela jsem oči a rukama ho objala okolo krku. Zdálo se, že to ho povzbudilo. Pootevřel rty a jazykem mi přejel po spodním rtu. Vydechla jsem a dotkla se špičkou jazyka toho jeho. Honza mě chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Málem jsem nemohla popadnout dech. Ani jsem si nepamatovala, kdy mě naposledy někdo takhle líbal. Kdy mě naposledy někdo doprovázel domů po propařené noci a doufal v polibek na rozloučenou venku před domem. Když jsem na jeho jazyku ucítila chuť ginu s tonikem, blesklo mi hlavou, že bych ho možná nahoru pozvala. Honza se pomalu odtáhl a opřel svoje čelo o moje.

„Wow,“ vydechl.

Usmála jsem se. Zapomněla jsem, jaký to je opojný pocit, mít na někoho takový vliv.

„Asi bych měl jít, aby mi neujel další rozjezd,“ pomalu ode mě poodstoupil.

„Asi jo,“ přisvědčila jsem, i když uvnitř jsem stále debatovala, jestli ho vzít k sobě nebo ne.

„Dobrou noc, Jiřinko,“ usmál se.

„Dobrou noc,“ otočila jsem se k odchodu.

Když jsem se u dveří ohlédla, ještě pořád tam stál a pozoroval mě. Doma jsem ze svého zápěstí odstřihla neonový pásek a magnetem ho připevnila k lednici. Připadala jsem si, jako by mi bylo zase osmnáct.

„Dále,“ křikla jsem v odpovědi na zaklepání, aniž bych zvedla oči od hromady papírů na mém stole.

Vzhlédla jsem, když se dveře otevřely, ale nikdo nevstoupil. Ve škvíře se objevila jedna růžová květina. Jiřina. Usmála jsem se a vstala od počítače. Chytla jsem ruku, která kytku svírala a vtáhla ji i s jejím majitelem dovnitř. Ještě jsem za námi ani nezavřela dveře a už mě Honza líbal. Vjela jsem mu prsty do vlasů, a přestože on měl v jedné ruce ještě pořád růžovou kytičku, tou druhou mě k sobě tiskl vší silou. Vlastně držel v každé ruce jednu Jiřinu.

„Víš, že tohle není dobrý nápad,“ vydechla jsem, když se jeho rty přesunuly k mému uchu.

„Proč ne?“ zašeptal a mně přejel mráz po zádech.

„Jsem starší než ty…“

„Jen o pár let,“ sklouznul svými polibky na můj krk.

„Jsi můj student,“ řekla jsem, ale navzdory svým slovům jsem slastně zaklonila hlavu.

„Ale ty nejsi moje učitelka. I když by to bylo sexy,“ uličnicky se mi podíval do očí.

„Odjíždíš na rok pryč,“ odpočítala jsem poslední ze svých argumentů.

„Jen na jedenáct měsíců…“

Pozvedla jsem obočí: „Opravdu velký rozdíl.“

„To je,“ přikývl a znovu se vpil do mých rtů.

Vzpomněla jsem si na jeho první návštěvu mojí kanceláře.

„Proč vlastně odjíždíš?“

„Cože?“ otevřel oči.

„Co to náhlé rozhodnutí odjet na rok pryč? Ze dne na den?“

Pokrčil rameny. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali.

„Tipovala jsem rozchod.“

Uhnul pohledem. Bylo mi jasné, že jsem trefila do černého.

Povzdechla jsem a vypletla svoje ruce z jeho vlasů. Netoužila jsem být předodjezdový románek, kterým si po rozchodu něco dokazoval. Jeho ruka sjela z mých beder.

„Asi máš pravdu. Není to dobrý nápad,“ sklonil hlavu.

Dívala jsem se na něj a nevěděla co říct. Věděla jsem, že mám pravdu.

„Promiň,“ podal mi jiřinu, „Měj se hezky. Ahoj.“

„Ahoj,“ řekla jsem potichu a nechala ho odejít.

Zachumlala jsem se do kabátu, na hlavu narazila huňatou čepici a vyšla do mrazivého odpoledne. Ještě nebylo ani pět hodin, ale už dávno padla na zasněžené město tma. Bílá pokrývka se ve světle pouličních lamp třpytila jako žárovičky v oknech okolních domů. Rozhodovala jsem se, jestli mám ještě vyrazit na lov posledních vánočních dárků, když mi v kapse zapípal mobil. Zubama jsem si stáhla koženou rukavici a přejela prstem po displeji. Zarazila jsem se, když jsem uviděla Honzovo jméno. Neslyšela jsem o něm šest měsíců. Ani jsem to neočekávala. Předpokládala jsem, že se v zahraničí oklepal z rozchodu, možná si i někoho našel a na mě zapomněl. Nastavila jsem tvář padajícím vločkám a zhluboka se nadechla, než jsem si zprávu přečetla.

Nemůžu na tebe přestat myslet. Na svátky přijedu domů. Myslíš, že bych tě mohl vidět?

Nedokázala jsem překonat úsměv, který se mi rozlil po tváři. Kousla jsem se do rtu.

Myslím, že bys mohl.

Pampeliška

Pozn.: Sice později, než jsem chtěla, ale konečně mám pro vás novou povídku. Tentokrát trošku jinak :-) Z.

Poprvé jsem ji uviděl první den v práci. Bezva, napadlo mě, zrovna když se mám učit, co všechno tady budu dělat, tak je tu ona, aby mě rozptylovala. To jsem samozřejmě ještě netušil, že se v kempu mého strýce jednak nenaučím nic nového a jednak, že vlastně ani nebudu nic moc dělat.

„Tohle je Jakub, můj synovec. Bude mi tady pomáhat se vším, co bude potřeba,“ představil mě Milan.

„A tohle je Eliška. Bude hlídat děti.“

Proti své vůli jsem ji přejel pohledem od hlavy až k patě. Dlouhé tmavé vlasy, spletené do copu, ze kterého jí uteklo pár neposlušných pramenů, na nohou černé conversky, v puse žvýkačka a v očích nadšení. Jo, rozhodně silně rozptylující.

Povinné kolečko představování zbytku personálu jsme absolvovali spolu. Aspoň se ta trapnost mezi nás trochu rozložila. Byli jsme tady jediní dva nováčci. Někteří zaměstnanci byli v kempu nastálo po celý rok. Ale pak tady byla skupinka brigádníků, kteří stejně jako já s Eliškou přijížděli vypomáhat jen během hlavní sezóny. Většina z nich sem jezdila každé léto.

Eliška bydlela s dalšími dvěma hlídačkami dětí a já jsem dostal postel ve vedlejší chatce, kterou jsem sdílel spolu s barmanem. Veškerý personál bydlel na konci areálu, nejdál od hlavní budovy. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli ve střídací den, ztratili jsme se v davu lidí, pendlujících s taškami z parkoviště k chatkám a naopak. Nebylo těžké poznat, že začínají prázdniny. Klientů, kteří přijížděli, bylo asi dvakrát tolik, než co jich kemp opouštělo. Hodil jsem svou sportovní tašku pod postel, aniž bych se obtěžoval s vybalováním, a zamířil zpět k hlavní budově, ve které se nacházela jídelna a bar, abych zjistil, jestli je s něčím potřeba pomoct. Milan mě vyslal ke vstupní bráně, abych z cesty odházel spadané větve po nedávné bouřce. Měl strach, aby si někdo z klientů neodřel auto. Docela jsem jeho obavy chápal. Přestože jsem čekal, že dovolenou v kempu u řeky, tráví spíš rodiny s nižším příjmem, překvapilo mě, že většina aut na parkovišti patřila spíš do vyšší cenové kategorie.

Po deseti minutách práce, kdy mi pod letním sluníčkem začínaly na čele rašit kapky potu, se před jídelnou objevila Eliška. Vedla se za ruku s malou holčičkou a něco jí ukazovala. Stála zády ke mně, a když se v riflových kraťasech těsně pod zadek k malé ohnula, nevědomky jsem se naklonil, abych získal lepší výhled. V tu chvíli mě málem smetl sněhově bílý mercedes, který se jako střela prohnal vstupní bránou. Nakřivo zastavil na parkovišti, a než se jeho motor utišil, vyskákali z něj tři malí kluci a rozletěli se po areálu. Chvíli po nich vystoupila z auta udržovaná čtyřicátnice ve značkové teplákové soupravě, rozhlédla se kolem a zamířila ke mně.

„Promiň, kdo letos hlídá děti?“

„Eliško!“ zavolal jsem směrem ke schodům, kde si jmenovaná ještě pořád povídala s blonďatou holčičkou.

Dáma přede mnou se na mě podívala přes brýle, které jí zakrývaly půlku obličeje: „A kdo hlídá maminky?“

Ozvalo se pobavené uchechtnutí a Eliška s blondýnkou v náručí najednou stála vedle mě.

„Jak je to letos s programem pro děti?“ zaměřila řidička mercedesu svou pozornost na Elišku.

„Veškeré aktivity jsou vypsané v jídelně na nástěnce. Ale hlídání se dá domluvit i individuálně,“ usmála se Eliška, aniž by se nechala rozhodit chladným tónem.

„To jsem ráda. Ubytuju se a přijdu se s tebou domluvit.“

Trochu mě zarazilo, jak samozřejmě jí ta dáma tykala. Odhadoval jsem, že Elišce bude přes dvacet jako mně. Ale ona jen s úsměvem přikývla, položila holčičku na zem a chytila ji za ruku.

„Vypadá to, že práce tady budu mít dost,“ mrkla na mě, když nám dáma ve slunečních brýlích zmizela z dohledu, a nechala se malou odtáhnout na pískoviště.

„Marková,“ přikývl Libor – kuchař, „Ta sem jezdí každej rok. Nic nežere a ti její fakani už zdemolovali půlku areálu.“

Opřel jsem se o pult, kde zrovna krájel zeleninu na litry polévky. Neměl jsem co na práci.

„Vypadá docela zazobaná.“

„Její manžel má soukromou plastickou kliniku. Ona je jen reprezentativní manželka. A zřejmě taky nejčastější klientka. Hele mladej, jestli mi tady chceš zavazet, tak aspoň přilož ruku k dílu,“ podal mi nůž a ukázal horu brambor. K mé úlevě už oškrábaných.

Pokrčil jsem rameny. Stejně jsem se nudil, tak aspoň v něčem pomůžu. Ještě jsem nebyl ani v polovině, když do kuchyně vpadla udýchaná Eliška.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pšt! Hrajeme s děckama na schovávanou,“ ohlédla se přes rameno.

„Děcka ať mi sem nelezou,“ zamával Libor varovně nožem.

„Jenom chviličku,“ zaprosila Eliška.

„Fajn, ale jestli se mi tady objeví jeden z těch malých Markových, tak ho vlastnoručně nakrájím do téhleté polívky,“ zahrozil Libor.

Výhružky od něj zněly asi tak výhružně jako od nemluvněte. Byl malý, podsaditý, při chůzi se srandovně kolíbal a i já jsem věděl, že měl sám čtyři děti.

„Díky,“ líbla ho Eliška na tvář a schovala se za roh.

V tu chvíli jsem si přál být na jeho místě, i kdyby to znamenalo, že bych měl jeho směšný knír.

Okolo kuchyně se s rozjíveným výskotem prohnalo několik dětí a Eliška se tiše zasmála.

„Musíš asi hodně mít ráda děti, co?“ poznamenal jsem.

„Studuju pajdák, tak bych asi měla,“ usmála se na mě a já jsem si všiml, že se jí ve tvářích dělají roztomilé dolíčky.

„Já studuju architekturu,“ pochlubil jsem se honem, aby si snad nemyslela, že pomáhání v kempu je moje stálé zaměstnání.

„Jo?“ vykoukla zpoza rohu do jídelny.

Potlačil jsem zklamání. Nevypadalo to, že by ji ten fakt nějak ohromil nebo snad imponoval.

„Tak já běžím,“ oznámila a tiše se vyplížila ze své schovky.

Než mi stihla zmizet z výhledu omezeného výdejním okýnkem, ještě se otočila.

„Budu se těšit na večeři,“ mrkla na mě a můj entusiasmus ohledně krájení brambor hned nabyl větších rozměrů.

Kdybych tvrdil, že jsem nečíhal, až Eliška půjde na večeři, tak bych pěkně kecal. Místo toho jsem rádoby nenuceně vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy míjela moji chatku.

„Taky na večeři?“ velmi inteligentně jsem zahájil konverzaci.

„To víš, musím zkusit, co jste tam odpoledne vytvořili,“ zastrčila si ruce do kapes a bok po boku jsme se vydali směrem k jídelně.

„Obzvlášť si všimni, jak esteticky jsou nakrájené brambory,“ zboku jsem se na ni podíval.

„Od architekta bych nic jiného ani nečekala,“ podívala se zpět na mě.

Vida! Takže moji poznámku přece jen vzala na vědomí.

„Budeš tady celé léto?“ vyslovil jsem otázku, co mě pálila na jazyku od první minuty.

„Jo. A ty?“ odhrnula si zatoulaný pramen vlasů z obličeje.

„Taky.“

„Prima,“ přikývla a já jsem v tom jednom slovíčku pravděpodobně slyšel větší význam, než ve skutečnosti mělo.

Do místnosti plné cinkání příborů, smíchu a povídání jsme vešli mlčky. Od zadního stolu na nás zamávala Katka, další z hlídaček dětí. Od Libora jsme si nechali na talíř vyrovnat řízek a brambory, přelité rozpuštěným máslem, a usadili jsme se k ostatním zaměstnancům.

„Ve střídací den jsou vždycky řízky,“ informovala nás Katka, „Mňam!“

„Copak řízky, ale ty brambory jak jsou krásně nakrájený!“ poznamenala Eliška, aniž by od svého talíře zvedla oči.

„Takhle to zvládne jen architekt,“ pokrčil jsem rameny a Eliška se na mě zpod řas podívala se šibalským úsměvem.

Ostatní se na nás dívali jako na dva blázny. Usmál jsem se. Byli jsme tady teprve první den a už jsme měli inside joke.

„Posekej trávu kolem bazénu,“ zněl můj první úkol druhého dne.

Pochybovačně jsem vyhlédl z okna Milanovy rádoby kanceláře. U bazénu se zrovna povalovala paní Marková se svými kamarádkami, zatímco opodál na trampolíně skákaly jejich ratolesti pod dohledem Elišky a Katky.

„Ok, během oběda se do toho pustím.“

„Udělej to hned. Po obědě tě budu potřebovat někde jinde,“ oznámil mi Milan a sklonil hlavu zpět k fakturám, což jsem bral jako narážku ke svému odchodu.

Pokrčil jsem rameny. Jestli chce, aby si paničky stěžovaly, že je hlukem sekačky ruším při opalování, tak fajn.

Zíral jsem, když si nejen nestěžovaly, ale ještě se ochotně přesouvaly i s osuškami, aby mi při sekání nezavazely. Možná jsem je podcenil. I tak mi ale oči neustále utíkaly směrem k trampolíně. Potěšilo mě, když jsem se párkrát pohledem setkal s Eliškou.

Když jsem po obědě nedostal žádný nový úkol, rozhodl jsem se Milana najít sám. Objevil jsem ho, jak jinak, na baru, s cigaretou v ruce a hrnkem černé kávy na stole. Zrovna koketoval s paní Markovou, která čekala, až jí barman Honza (můj spolubydlící), který se na směně zrovna vystřídal s barmankou Sylvou, nachystá její objednávku.

„Promiň,“ omluvil jsem se, když se po mně všichni tři otočili, „Jen jsem se chtěl zeptat, co jsi ode mě potřeboval.“

„Cože? Jo aha!“ rozsvítilo se Milanovi po chvíli zaváhání, „To už padlo.“

„Dobře,“ přikývl jsem, a když to nevypadalo, že dostanu nějakou jinou práci, otočil jsem se k odchodu.

„Vlastně,“ zarazil mě Milan, „Mohl bys pomoct tady paní Markové odnést pití k bazénu.“

„Jasně,“ chopil jsem se dvou dvojek bílého, aniž bych se pozastavoval nad jejím zvykem pít těsně po poledni ve třicetistupňovém horku.

„Děkuju,“ zamrkala na Milana, sebrala z pultu další dvě vína a vykročila ven.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ otočila se na mě.

„Jakub,“ zamračil jsem se do ostrého sluníčka.

„Já jsem Lýdie,“ usmála se na mě.

„Hmm,“ zamručel jsem trochu rozpačitě.

„My máme svého osobního číšníka?“ zaradovaly se její kamarádky, sotva můj stín dopadl na jejich osušky.

„Tady Jakub byl tak hodný, že se nabídl, že mi pomůže,“ prohodila nonšalantně paní Marková.

Nechal jsem tu lež bez komentáře a podal orosené sklenice dvěma dámám, jejichž jména jsem zatím neznal.

„Děkujeme.“

„Není zač. Kdybyste s něčím potřebovaly pomoc, stačí říct,“ řekl jsem automaticky.

„To si piš, že dáme,“ odpověděla jedna z nich a já jsem okamžitě své nabídky zalitoval.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a na lavičkách kolem ohniště jsem zahlédl bandu dětí s Eliškou a Hankou, třetí hlídačkou, ve středu. Automaticky jsem zamířil k nim.

„Ahoj. Co chystáte?“ zastavil jsem se před Eliškou, která zrovna zaplétala naprosto stejný cop přes rameno, co měla z vlasů spletený ona sama, jedné z menších holčiček.

„Budeme mít superstar. Můžeš nám dělat porotu,“ vzhlédla ke mně Eliška.

„Superstar? To na programu nebylo, ne?“ téměř jsem přiznal, že jsem Eliščin program z nástěnky v jídelně znal nazpaměť.

„Ne, nebylo. Tenhle týden máme hodně hlídání na individuální žádosti,“ zabloudila pohledem k bazénu, jehož osazenstvo se od rána nezměnilo.

„Chápu,“ přisedl jsem si k ní, „A kdo bude soutěžit?“

„Všichni. My budeme zpívat Elsu,“ ukázala na sebe a holčičku, které zrovna dopletla cop.

„Jako tu lvici?“ zvedl jsem obočí.

Zasmála se: „Ne, princeznu. Z Ledového království.“

Konečně mi to docvaklo. Jasně, ta disneyovka, kterou si ségra pouštěla pořád dokola.

„Můžeš zpívat taky,“ přisedla si k nám Hanka.

„Elsu?“ zasmál jsem se.

„Cokoliv,“ pokrčila Eliška rameny.

„To radši budu dělat tu porotu,“ ujistil jsem je.

„Tak fajn,“ zvedla se zase Hanka, aby nahnala všechny děti dohromady.

„Doufám, že vyhrajeme,“ zašeptala mi Eliška do ucha, než se k ní přidala, a mně bylo jasný, že i kdyby zpívala sebehůř, ode mě dostane plný počet bodů.

Ačkoliv jsem čekal cokoliv, z toho, co jsem uslyšel, když Eliška jako poslední ze sedmi soutěžících přišla na řadu, mi spadla brada. Bylo zřejmé, že spolu s jednou z nejmladších holčiček zpívala proto, že se jednak malá opravdu hodně styděla, a jednak neuměla polovinu slov. Eliška nejen, že slova uměla bez jediného zádrhelu, ale zpívala tak, že by z fleku mohla titulní píseň pohádky zpívat ona. A rozhodně to nebylo jenom tím, že jsem vůči ní byl naprosto nekritický. Dokonce i další obyvatelé kempu, se začali kolem ohniště srocovat, aby se podívali, co se to tady děje.

Když Eliška dokončila druhou sloku, kterou už zpívala víceméně sama, protože holčička, která se jí držela za ruku, se čím dál víc ustrašeně rozhlížela po davu, který se kolem vytvořil, rozezněl se nadšený potlesk. Eliška se usmála, otočila se směrem k malé se zapleteným copem a začala tleskat taky, jako by ten potlesk patřil jí. Byla dokonalá.

Já i další tři porotci jsme zvedli ruce s nataženými všemi deseti prsty a dav se po chvíli zase rozptýlil. Vítěz byl jasný.

„Kde ses to naučila?“ ani jsem se nesnažil skrývat svoje ohromení.

„Mamka je učitelka hudby,“ pokrčila Eliška rameny, jako by o nic nešlo.

„Jakube!“ ozvalo se afektovaně od bazénu, než jsem stihl říct něco víc.

Omluvně jsem se na ni podíval.

„Jen běž,“ mávla se smíchem rukou.

S povzdechem jsem došel k vodě, páchnoucí chlórem.

„Potřebujete něco, paní Marková?“

„Lýdie,“ opravila mě, „Mohl bys nám přenést tuhle lavičku? Už je tady stín.“

„Není problém,“ posunul jsem lavičku o pár metrů, „Takhle?“

„Díky, jsi zlato,“ položila mi Lýdie ruku na paži.

„Není zač,“ poodstoupil jsem od ní, „Musím ještě něco udělat na hlavní budově, tak jestli už je to všechno…“

„Prozatím,“ zamrkala na mě Lýdie řasama s tlustým nánosem maskary a já jsem se zdekoval do kuchyně, pryč z jejího dohledu.

Zatímco klienti trávili večery v baru, personál se scházel v uklizené jídelně. Byl jsem rád, jak nás s Eliškou ostatní rychle vzali mezi sebe.

„Mě z těch pacošů letos asi klepne!“ stěžoval si zrovna údržbář, „Víte, že si Marková a ten její spolek slepic stěžovaly na čistotu bazénu? Hodil jsem tam jednu dávku chlóru navíc.“

„Co když se z toho osypou nebo něco?“ strachovala se Katka.

„Prosím tě, ty se stejně nekoupou. Jen se tam válí a chlastají,“ mávl rukou.

„No, s dětma asi půjdeme radši do řeky,“ poznamenala Eliška, sedící naproti mně.

Ostatní se začali bavit historkama, co kdy s klienty zažili, ale já jsem se otočil k ní.

„Jak ses k téhle práci vlastně dostala?“

„Loni tady byla kamarádka. Letos jet nemohla, ale když jí Milan volal, dala mu kontakt na mě. Byla jsem ráda. Něco si vydělám a navíc je to docela dobrá praxe.“

„Já popravdě moc nechápu, proč najal mě,“ zamračil jsem se. Zatím jsem nepřišel na to, jakou funkci bych měl v kempu zastávat.

„Vážně ne?“ zasmála se Eliška.

Nechápavě jsem na ni hleděl.

„Já myslím, že je celkem jasný, proč tě sem vzal,“ dívala se na mě, jako by mi unikalo něco naprosto zřejmého.

„Proč?“

Než se stihla nadechnout k odpovědi, plácl mě Libor po zádech.

„Tak mě napadá, že tady naši dva nováčci ještě nebyli pokřtěni.“

Kolem stolu se okamžitě strhl souhlasný nadšený křik. S Eliškou jsme se na sebe podívali.

„Pokřtěni?“ zeptala se podezřívavě.

„No jasně!“ vyskočila Hanka, „Každý kdo je tady poprvé, musí projít zasvěcovacím rituálem.“

„Což je?“ vlastně jsem si nebyl jistý, jestli to chci vědět.

„Musíte se o půlnoci vykoupat v řece,“ oznámila mi Hanka.

„Nazí!“ doplnila Katka s neskrývaným nadšením.

„Na to zapomeňte,“ zakroutil jsem hlavou ve chvíli, kdy Eliška vyhrkla: „Ani omylem!“

„Tradice je tradice,“ pokrčil Honza rameny, jako by to bylo něco, s čím nemůže nic udělat, přes co nejede vlak.

„Sylvu bude mrzet, že musí být za barem,“ mrkla Katka na Elišku.

Ta se na mě podívala: „Co myslíš?“

„Půlnoc je za půl hodiny…“ řekl jsem neurčitě.

„Tak fajn,“ nadechla se Eliška odhodlaně, „Ale budu potřebovat panáka.“

„Už se to nese!“ vyskočil Honza a zmizel v kuchyni, která byla průchozí do baru.

Za chvíli se objevil s podnosem plným skleniček a lahví slivovice.

„Mělas pravdu,“ otočil se na Katku, „Sylvu fakt mrzí, že o to přijde.“

Zmizel ve mně panák slivovice, pak další (do druhé nohy) a najednou se všichni zvedali, že už je půlnoc. V rozesmátém hloučku jsme došli až k břehu řeky. Podíval jsem se na Elišku. Noc byla sice teplá, ale bylo mi jasné, že voda bude pěkně studená. Přesto jsem se do jejích ledových spárů těšil. Zvláštně mě vzrušovala představa, že budeme s Eliškou nazí jen pár centimetrů od sebe. I když to samozřejmě v kontextu situace nic neznamenalo.

Eliška se zhluboka nadechla, přetáhla si přes hlavu tričko a shodila kraťasy. Do tmy zasvítilo její bílé spodní prádlo, ale za chvíli bylo i to pryč. Polkl jsem a následoval jejího příkladu. K mému překvapení mě vzala za ruku a vtáhla za sebou do řeky. Až když kolem nás hučela tekoucí voda, pustila mě.

„Kristepane!“ vykřikla a slyšel jsem, jak jí drkotají zuby.

„Tak dělejte nebo se nachladíte!“ ozvala se z břehu starostlivě Katka a já jsem si až teď uvědomil přítomnost ostatních, kteří se o nás očividně nijak nebáli a dobře se bavili.

„Honem!“ třepala se Eliška a sunula se z vody.

Než jsme na sebe ve spěchu naházeli svoje svršky, někdo zapálil táborák. Ve světle ohně jsem si všiml, že má Eliška úplně fialové rty. Beze slova jsem jí podal svoji mikinu. Mlčky se na mě usmála a přetáhla si ji přes hlavu. Na ní měla délku šatů. Připadal jsem si trochu pateticky, že se mi líbí představa, že má na sobě něco mého.

I když jsem čekal, že zábava bude kolem táboráku pokračovat, postupně se začali všichni trousit do svých chatek, popřípadě ti, co byli z okolních vesnic, tak domů. Přece jen ráno všichni vstávali do práce. Eliška se k odchodu neměla a já jsem zůstával v naději, že nakonec zůstaneme pod oblohou plnou hvězd sami. Naši spolubydlící – Honza, Katka a Hanka, ale vydrželi s námi a k chatkám na konci areálu jsme se nakonec vydali společně.

„Ještě, že tady nejsem jediný nováček. To bych sama nedala,“ drcla do mě Eliška hravě.

Trochu jsem zpomalil a ostatní před námi získali několikametrový náskok.

„Kdybys do toho nešla ty, tak já rozhodně taky ne,“ ubezpečil jsem ji.

„Příště to zkusíme v nějaké teplejší vodě,“ poznamenala.

Povytáhl jsem obočí. Příště?

„A možná bez obecenstva,“ zkusil jsem opatrně.

„To rozhodně!“ zasmála se.

„Dobrou noc!“ křikla na nás Katka a spolu s Hankou zapadla do chatky. Honza se taky vypařil.

„No… Tak dobrou noc,“ usmála se na mě Eliška rozpačitě.

„Dobrou,“ taky jsem se usmál, a i když mi pohled sklouzl k jejím rtům, o nic jsem se nepokusil.

„Počkej,“ zavolal jsem ještě, když se otočila k odchodu.

Zvědavě se po mně podívala.

„Jsem rád, že jsi tady taky,“ vypadlo ze mě a hned bych si nejradši nafackoval.

K mému překvapení si ale Eliška nezaťukala na čelo, ale překvapeně se usmála: „Nápodobně.“

I přes tmu, místy rozbitou jen slabými žárovkami na verandách chatek, bych se vsadil, že se červenala.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře, ozvalo se zaklepání. Otevřel jsem s neskrývanou nadějí.

Eliška držela v ruce moji mikinu: „Zapomněla jsem. Děkuju.“

„Není zač,“ díval jsem se, jak odchází.

Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Co jsem čekal? Znovu jsem zavřel dveře a podíval se na mikinu ve svých rukou. Opatrně jsem k ní přičichl. Zavřel jsem oči a opřel se čelem o studenou zárubeň dveří.

Třetí den bylo mou jedinou prací natřít krátké zábradlí u schodiště k hlavní budově. Začalo mi docházet, že na téhle brigádě se zrovna nepředřu. Po Elišce a dětech nebylo ani vidu ani slechu, a i když jsem nástěnku s programem studoval horem spodem, nezjistil jsem, kde můžou být. Dlouhou chvíli jsem si krátil zdržováním ostatních, dokud mě Honza nevyhodil z baru a Libor z kuchyně.

Až odpoledne pro mě měl Milan konečně nějaký úkol. Měl jsem zajet do obchoďáku a nakoupit pár věcí, co začínali docházet, nebo co si objednali klienti.

Zapínal jsem si bezpečnostní pás, když se vedle mě ozvalo: „Čau!“

Nadskočil jsem leknutím, ale nadávat jsem nemohl. Vedle auta stála Eliška.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a spolkl otázku, kde sakra celý den byla.

„Můžu jet s tebou?“ zeptala se tak, jako by se bála, že ji odmítnu.

„Jasně,“ pokrčil jsem rameny.

Nasedla vedle mě, a když jsme se rozjeli, dodala na vysvětlenou: „Potřebuju si něco koupit.“

Počkal jsem, až jsme byli dostatečně daleko, aby už byla hloupost se vracet a řekl jsem: „Stačilo, kdybys mi řekla, co potřebuješ. Nemusela jsi jezdit taky. Dovezl bych ti to.“

„Některý věci si radši kupuju sama.“

„Jasně,“ přikývl jsem a bylo mi trochu trapně. Určitě nějaký ženský věci.

„Navíc se těším na změnu prostředí. Aspoň na chvilku.“

„To chápu. Uzavřenej kemp, pořád stejný lidi. Může to být trochu klaustrofobní.“

„Nosíš tu mikinu docela často, co?“ změnila náhle téma.

„Moje oblíbená,“ podíval jsem se do zpětného zrcátka, abych zkontroloval neexistující provoz za námi a nemusel se dívat na ni.

Nelhal jsem. Opravdu to byla moje oblíbená mikina. Ale až od té doby, co voněla jako ona.

„Nikdy nenosíš rozpuštěné vlasy?“ zeptal jsem se, když už jsme byli u těch postřehů ohledně toho druhého.

„Když něco dělám, tak ne. Mám je už hodně dlouhé a zavazí mi. Ale nějak se nemůžu odhodlat je zkrátit.“

Dnes jí seděl na temeni drdol, ze kterého jí už tradičně vypadávalo několik tmavých pramenů.

„Mimochodem, jak jsi to včera myslela?“ mrkl jsem na ni, než jsem obrátil pozornost zpět k nerovné silnici.

„Co myslíš?“ zčervenala a mně došlo, že si myslí, že se ptám na chvíli, kdy jsme se v noci loučili.

„Jak jsi říkala, že chápeš, proč mě Milan zaměstnal,“ připomněl jsem.

„Ale no tak,“ zasmála se.

„Co? Já to vážně nechápu. Zase tolik práce tam nemá, aby mě tam potřeboval.“

„Ty jsi tam hlavně…no…na koukání,“ pokrčila rameny.

Zamračil jsem se: „Můžeš mi to vysvětlit?“

„Nevšiml sis, kdo tam hlavně jezdí na dovolenou?“

„Rodiny s dětma?“ zkusil jsem.

„Maminky s dětma,“ opravila mě, „Děti mají spoustu programu, ale maminky se trošku nudí. A nikde nikdo mladý a hezký. Tak myslím, že jsi tam hlavně na koukání.“

Chvíli jsem si to přebíral v hlavě.

„Proč myslíš, že jsi musel sekat trávu kolem bazénu zrovna, když tam ležely? Copak sis nevšiml, jak ochotně ti uhýbaly? Na nás se sotva podívají a s tebou je to samý Jakube sem, Jakube tam.“

Vzpomněl jsem si, jak dnes Milan musel nutně mít natřené zábradlí zrovna v tu samou dobu, co na terase před barem seděla celá skupinka kolem Lýdie. A já pitomec jsem si ještě v tom vedru sundal tričko.

„Do háje!“ vydechl jsem, „Jsem zajíček pro zábavu paničkám.“

„To nic,“ zasmála se Eliška a pohladila mě po ruce.

Pak vykoukla z okna a poznamenala, že už tam budeme a neviděla tak, že jsem málem rozdrtil řadící páku, jak se mi po jejím doteku všechny svaly v těle napjaly.

Po cestě zpátky jsme si povídali o všem a o ničem, a když jsme v kempu celí rozesmátí vystupovali z auta, bylo mi jasné, že jsem v tom až po uši.

Maloval jsem si, jak další den budeme v konverzaci pokračovat, vzhledem k tomu, že měla Eliška volnější program, ale Milan mě hned u snídaně vyvedl z omylu. Zavolal si mě ke stolu, kde se bavil s Lýdií.

„Pokud ho to nebude obtěžovat,“ říkala zrovna.

„Jistě, že ne. Bude rád, že si trochu zasportuje. Že, Jakube?“ chytil mě Milan kolem ramen, jako že jsme strašní kamarádi.

„Promiň, cože?“ nechápal jsem.

„Tady paní Marková s paní Brzobohatou by si chtěly vyjet na lodi, ale samy dvě se bojí. Tak jsem si říkal, že bys mohl jet s nima. Co myslíš?“ podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, že to není otázka, ale příkaz.

Oči mi zabloudily k našemu stolu, kde mimo jiné snídala i Eliška. Stiskla rty, aby potlačila úsměv a sklonila hlavu k míchaným vajíčkům.

„Jasně, pojedu rád,“ zahrál jsem nadšení.

Lýdie s kamarádkou se odebraly do chatek, aby se převlékly do plavek, a já jsem se otočil na Milana: „Je ti jasný, že řeka teče jen jedním směrem? Jak se dostaneme zpátky?“

„Honza pojede do města na poštu. Počká na vás u hráze,“ oznámil mi Milan, a aby mi dokázal, že diskuze je u konce, odešel rozdávat další pokyny ostatním zaměstnancům.

Nafukovací loď mi na řeku pomohl dostat údržbář a pak se za vydatného pištění nalodily i Lýdie a paní Brzobohatá.

„Už jsme se trochu nudily,“ vysvětlila mi spiklenecky druhá z nich.

Zdvořile jsem se usmál a chopil se vesla. Brzy mi došlo, proč jsem byl na výletě potřeba. Dámy se sice rádoby střídaly u veslování, ale vlastně jsem jedinou práci odváděl já. Brzy to vzdaly úplně a s obličejem nastaveným slunci si začaly povídat.

Byla to stoprocentně ta nejhorší část prázdnin, co jsem kdy zažil. A to jsem v osmi letech strávil celé léto s nohou v sádře! Ty dvě si celou dobu stěžovaly. Na všechno a na všechny. Bazén byl špinavý. Řeka studená. Jídlo málo dietní. Nabídka baru neuspokojující. Naprosto všechno bylo špatně. Nebylo mi jasné, proč tedy do kempu rok co rok jezdí. Za těch několik hodin jsem jich měl plné zuby. Vidět proto po příjezdu Elišku, jak si s pampeliškou za uchem čte před chatkou a usmívá se nad stránkami knihy, jejíž název jsem nezahlédl, bylo jako balzám na duši.

„Nová ozdoba?“ ukázal jsem si na ucho, když ke mně zvedla oči.

Eliška si překvapeně vytáhla z vlasů žlutý květ: „Zapomněla jsem na ni. Dala mi ji Karolínka.“

„Karolínka?“ sedl jsem si vedle ní na schodek na verandu.

„Dcera Novotných,“ vysvětlila.

Pokrčil jsem rameny.

„Bydlí v chatce hned na začátku.“

„Očividně znáš místní klientelu líp než já.“

„Za to ty ses dnes určitě dobře poznal s paní Markovou, co?“ podívala se na mě.

„To teda! Díky bohu, že už budou odjíždět,“ zvedl jsem oči v sloup.

„Až tak hrozné to bylo?“ tvářila se pobaveně.

„Ještě horší. Co čteš?“ kývl jsem směrem ke knížce na jejím klíně.

Beze slova ke mně naklonila obálku. Nebe nezná vyvolených.

„Remarque?“ zatvářil jsem se uznale.

„Četl jsi to?“

„Jo, kdysi. Líbila se mi.“

„Taky se mi líbí,“ souhlasila Eliška.

Mně se líbíš ty, napadlo mě.

Stezka odvahy byla nejen jediným dětským programem, do kterého se zapojili i dospělí, ale navíc se na něj snad i víc těšili, než děti. Přípravy začínaly ještě před setměním a ve strašidla se proměnil téměř celý personál a dokonce i někteří rodiče. Ne všichni ale vypadali děsivě. Katka jako víla Amálka, tančící za zvuků mobilu, ukrytého ve křoví, byla krásná a kuchař Libor v kostýmu vodníka, kterého zřejmě hrál rok co rok, turnus co turnus, byl spíš roztomilý. Já jsem díky své výšce dostal roli smrtky. Byl jsem navlečený v černém hábitu, který už něco pamatoval, a mou hlavní rekvizitou se stala zrezlá kosa, která jinak doplňovala arzenál kůlny s nářadím.

Podezřívavě jsem ucuknul, když se ke mně přiblížila Eliška s rukama zapatlanýma čímsi bílým a hutným.

„Klid, to je divadelní make up,“ s rukama pořád vztaženýma směrem ke mně kývla bradou k lahvičce, položené na stole.

„Make up?“ zašklebil jsem se.

„Je naprosto neškodný a půjde dolů obyčejnýma odličovacíma ubrouskama,“ ujistila mě.

„Sakra, ty jsem si zapomněl doma,“ podíval jsem se na ni, když se dotkla mého obličeje.

„Nějaké ti půjčím,“ slíbila a pak už se soustředila na rozmazávání make upu.

Pozoroval jsem její soustředěný výraz a to, jak si vždycky odfoukla pramen vlasů, co jí padal do obličeje. Automaticky jsem zvedl ruku a pramen jí zasunul za ucho.

Podívala se mi do očí: „Děkuju.“

„Hmm,“ zamručel jsem, když mi prsty přejela přes rty.

„No,“ zhodnotila kriticky svoje dílo, „Příští týden to zvládneme líp.“

Při představě, že její drobné dlaně budou jemně klouzat po mém obličeji každý týden po následující dva měsíce, mi ani fakt, že mám na sobě make up, nevadil.

„První půjdou ty menší děti. Ty moc neděs,“ poučila mě ještě, než jsem odešel najít si místo ve křoví u příjezdové cesty.

„Co vlastně taková smrtka dělá?“ zarazil jsem se.

Eliška pokrčila rameny: „Myslím, že bude stačit, když se budeš zlověstně smát a natahovat po nich kosu. Ale hlavně nikoho nesekni.“

„Žádný dítě, co by tě nějak extra štvalo?“

„Ani ne,“ zasmála se.

S úsměvem jsem opustil jídelnu a ukryl se, dokud se děti, ty menší s rodiči a ty větší samy, nezačnou trousit po stezce. Docela mě mrzelo, že jsem Elišku neviděl v žádném kostýmu. Třeba jako vílu. Zůstávala na začátku stezky, aby v pravidelných intervalech vypouštěla odvážlivce do tmy. Smrtka byla hned první atrakce. Další byl oběšenec, kterého představoval Honza. Dál už jsem nevěděl, ale podle výkřiků jsem mohl alespoň tipovat, kolik dalších děsivých zastávek na děti čekalo.

Věděl jsem, že poslední půjde nejstarší syn Lýdie, a tak když jsem na něj udělal své „Muhehe“, odložil jsem kosu vedle sebe do trávy. Ani ne minutu potom jsem ale na cestě uviděl další drobnou postavu, která ve světlých šatech zářila ve tmě jako duch. Přikrčil jsem se. Eliška procházela stezku, aby posbírala všechna strašidla. Podle toho, jak si zkoumavě prohlížela každé křoví, nevěděla přesně, kde jsem.

„Muhehe,“ využil jsem toho a sápal se na ni, ne kosou, ale rukama.

„Já se tě nebojím!“ zasmála se Eliška a vrhla se na mě.

Protože útok jsem nečekal, spadli jsme na tvrdou zem. Já první a ona na mě. Se smíchem na rtech i v očích se na mě podívala, vyskočila na nohy a podala mi ruce. Vytáhl jsem se nahoru a tím švihem jsme si padli do náruče. Díval jsem se jí do očí a vjel jí rukou do vlasů. Chytil jsem černou gumičku, a když zavřela oči, pomalu jsem ji stáhl z jejího vysokého copu. Eliška se najednou schovala v záplavě dlouhých tmavých pramenů. Mrkla na mě zpod řas.

„Chtěl jsem vidět, jak by to vypadalo,“ vysvětlil jsem.

„A?“ zeptala se se zvednutými koutky.

„Sluší ti to.“

Její úsměv se zvětšil, a tak když jsme se vedle sebe dali do kroku, ještě jsem dodal: „Jako vždycky.“

K táboráku a opékání prasete na závěr turnusu dorazila Eliška s rozpuštěnými vlasy. Bylo to vůbec poprvé.

„Jak hodnotíš náš první týden?“ zeptal jsem se, když si přisedla vedle mě na dřevěnou lavici.

Zamyslela se: „Pozitivně. A jak ty sis zvykl na roli zajíčka?“

„Pokud sis nevšimla, tak teď už opravdu pracuju,“ důležitě jsem se na ni podíval a ona vážně přikývla, ale v očích jí hrál smích.

Poslední dva dny jsem pomáhal s vyvážením starého pískoviště a zasazením nového a taky jsem byl při drobných opravách k ruce údržbářovi. Nevěděl jsem, jestli to znamenalo, že jsem v roli zajíčka pohořel nebo jestli se Eliška v Milanově záměru pletla. Tak jako tak mi současný stav vyhovoval rozhodně víc.

„Jakube! Skoč pro další dřevo!“ křikl na mě Milan.

„Vidíš?“ vstal jsem a významně se na Elišku podíval.

„Aby ses nepředřel,“ zavolala za mnou se smíchem.

Čím víc jsem se vzdaloval od plápolajícího táboráku, tím víc jsem se nořil do tmy. Na konci areálu, kde na kraji lesa stála hromada vyrovnaných špalíků dřeva, nebylo vidět ani na krok. Vytáhl jsem mobil a jeho světlem přejel po okolí. Vzdychl jsem, dvoukolák jsem nechal u ohniště.

„Jdu ti pomoct,“ ozvalo se za mnou a já jsem se s úsměvem otočil za Eliščiným hlasem.

„V rukách toho moc neodneseš,“ došlo jí, na rozdíl ode mě, a popostrčila ke mně dvoukolák.

Mně ale zaujalo světýlko nad její hlavou, třepotající se ve větru. Otočila se po směru mého pohledu. Z místa, kde jsem tušil břeh řeky, se k nebi vznášelo několik lampionů štěstí.

Zakroutil jsem hlavou: „To musel být někdo z klientů. Milan by to nikdy nepovolil. Ještě podpálí les.“

„Ale je to krásný,“ zašeptala Eliška s hlavou zakloněnou k obloze, kropenaté hvězdami.

Podíval jsem se na ni: „Bylo by totální klišé říct, že to ty jsi krásná?“

Její oči se stočily ke mně a rty se jí roztáhly v potěšeném úsměvu, ale nic neřekla.

Chtěl jsem ji políbit. Strašně. Vlastně jsem nemyslel na nic jiného od chvíle, co jsem ji poprvé uviděl. Z jejího pohledu jsem vyčetl, že by nebyla proti. Ale neudělal jsem to. Nebylo kam spěchat. Léto teprve začínalo a nás čekaly celé dva měsíce spolu. Za tu dobu se může stát spousta věcí. Vlastně cokoliv.