Pozn.: Tenhle příběh je tak trochu hořko-sladký (asi, že se v něm na chvíli přesouváme ze školních lavic dál do dospělosti), ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Z.
„Ach
jo,“ přišlo mi interním chatem.
Potlačila
jsem úsměv a po očku se podívala na Hanku, sedící zhruba metr ode mě. Nebylo
zrovna běžné, abychom spolu v jedné kanceláři komunikovaly přes počítač.
Někdy to ale jinak nešlo. Už pětadvacet minut se u našich propojených stolů
vykecával Tonda, náš kolega těsně před důchodem. Obvykle za námi přišel
s tím, že něčemu nerozumí a potřebuje poradit. Hrozně mě to rozčilovalo,
protože jednak naši práci dělal déle než my s Hankou dohromady, a měl by
tak dávno všechno umět, a jednak proto, že když už přišel, byl schopný nás
zdržovat klidně hodinu. Podezřívala jsem ho, že si problémy s informačním
systémem vymýšlel, aby si mohl přijít popovídat za mladýma holkama.
Tentokrát
to slízla Hanka, protože já jsem v kanceláři zrovna nebyla, když ten den
už podruhé zaťukal na naše dveře. Unikl mi tedy jistě napínavý začátek příběhu
o tom, kterak v noci na dnešek vůbec nemohl spát, takže si musel vzít
prášek na spaní. Plynule v monologu přešel k tomu, jaké další prášky
bere, jak se vyvíjí jeho krevní tlak a kterou ze zdravotních komplikací
pravděpodobně zdědil po rodičích. Hanka se zdvořile usmívala, ale já jsem
využila toho, že Tonda stál v místě, kde mu monitor mého počítače zakrýval
výhled na mě.
„A
jak ty se dnes vyspala, Aničko?“ pokusil se mě vtáhnout do konverzace a Hanka
se uchichtla.
Mou
životní misí bylo odnaučit mé okolí používání různých zdrobnělin a zkomolenin
mého jména. Jen Tonda odmítal pochopit, že jsem prostě Anna.
Věnovala
jsem velkou snahu tomu, abych nezvedla oči v sloup a vykoukla zpoza
počítače.
„Skvěle,“
zalhala jsem a okamžitě začala datlovat na klávesnici, abych mu naznačila, jak
straaašlivě zaneprázdněná jsem.
Přece
mu nebudu vykládat, že jsem se probudila se slzami v očích a dřív, než
jsem si stihla vzpomenout, jaký sen mě rozplakal, mi bylo jasné, o kom se mi
zdálo. Zase. Možná za to mohl blížící se třídní sraz. Nebo fotky, které jsem si
nedávno prohlížela. Filip byl moje školní láska. Až na to, že nebyl. Nebyli
jsme jen nejlepší kamarádi. Vždycky tam bylo takové zvláštní napětí. Jako by
mezi námi visela nějaká nevyužitá možnost, nezodpovězená, a hlavně nepoložená
otázka. I když jsem si to uvědomila až dlouho potom, co jsme se přestali vídat,
celou dobu, co jsem ho znala, jsem si podvědomě myslela, že nakonec budeme
spolu. A nebyli jsme. Nějak jsme se v životě stále míjeli. Jeho první,
v podstatě ještě dětské pokusy získat moji pozornost jsem nebrala vážně.
Potom s někým chodil buď on, nebo já. Nebo se prostě ani jeden z nás
nerozhoupal udělat první krok. Zřejmě ze strachu, jak by ten druhý zareagoval a
co by se stalo s naším vzácným přátelstvím. A pak náhle skončilo všechno.
Škola, naše přátelství, a poté, co se Filip odstěhoval do zahraničí, postupně
utichla i naše komunikace.
Když
se na jeho facebookovém profilu objevilo, že je zadaný, zrušila jsem jeho
sledování. Nevím, co jsem čekala. Že bude navždycky single? Očividně existovaly
jiné holky, které nebyly tak hloupé jako já, aby si ho nechaly utéct. Jenomže
já jsem vždycky měla pocit, že je Filip můj.
Teprve
ve chvíli, kdy mi přišla pozvánka na třídní sraz, který organizovala malá
skupinka spolužáků, co se stále ještě scházeli, podívala jsem se téměř po dvou
letech na Filipův profil. S rušením sledování jsem se nemusela namáhat.
Filip svůj profil téměř vůbec neaktualizoval. Poslední jím přidané fotky byly
z loňské zimy. Před pár týdny ho někdo označil na dvou snímcích
z jakési oslavy. To bylo vše. Žádné informace ohledně aktuálního pobytu,
ani rodinného stavu. Nedělala jsem si iluze, že by byl sám. Spíš to jen
nevytruboval do světa. Klidně už mohl být ženatý, říkala jsem si s kapkou
hořkosti. Napadlo mě napsat mu a zeptat se, jak se má. Ale rozmyslela jsem si
to. On taky neměl potřebu mě jakkoliv kontaktovat. Alespoň jsem tedy pořádně
prozkoumala těch pár fotek, co se mi zobrazily. A od té doby přicházely sny,
které mi kazily klidný spánek. Zajímalo mě, jestli přijde na sraz, jehož
účastníci na facebooku postupně přibývali. Jeho fotečka se ale stále
nepřesunula z kategorie „pozvaní“ ani do kategorie „zúčastní se“, ani do
„nezúčastní se“. Věděla jsem, že by pro mě bylo lepší, kdyby nepřišel a
neotvíral tak staré rány. To ale mému podvědomí nezabránilo, aby se mi o něm
nezdálo.
Vlastně
jsem byla ráda za nabité pracovní dny, jako byl tento, které mi nedovolovaly
myslet na voloviny. Jakmile jsme se Tondy zbavily, udělaly jsme s Hankou
kus práce, než jsme se vydaly na polední pauzu. Venku bylo nádherně, takže jsme
daly košem bufetu v přízemí budovy, koupily si ve večerce přes ulici salát
a bagetu a usadily se na lavičce v parku. Kousek od nás na trávě posedávala
parta lidí, očividně cizinců, v našem věku. Tipovala jsem, že šlo o
zaměstnance velké IT firmy z vedlejší budovy. Natahovala jsem uši, ale
jakým jazykem mluví jsem nezaslechla.
Naše
vyměřená hodinka na čerstvém vzduchu utekla jako nic a my jsme se s Hankou
chystaly vrátit do klimatizované kanceláře. Zastavily jsme se na přechodu a já
jsem se s povzdechem protáhla. Nejraději bych zbytek dne strávila venku.
„Vidíš,
já jsem ti říkal, že je Česko plné hezkých holek,“ ozvalo se za námi španělsky.
„Jo,
ale nerozumí jinak než česky,“ odpověděl druhý hlas jiným přízvukem, ale
stejným jazykem.
S úsměvem
jsem se otočila a svou trochu zrezlou španělštinou od nedostatku používání
odpověděla: „Abyste se nedivili, kolik lidí vám ve skutečnosti rozumí.“
Jeden
z těch, které jsem před chvílí okukovala v parku, vypadal upřímně
v šoku. Druhý se rozzářil úsměvem od ucha k uchu.
„Kde
ses naučila španělsky?“ zeptal se mě rozhodně lepší češtinou, než byla moje
španělština.
„Ve
škole,“ pokrčila jsem rameny a dala se do kroku, protože na druhé straně ulice
se právě rozsvítil zelený panáček.
„Vy
tady pracujete?“ zeptal se ten, co nebyl v šoku.
„Ano,
přímo tady,“ ukázala jsem na budovu před námi.
„My
hned vedle,“ mluvil stále ten stejný a mně najednou došlo, že ten druhý neumí
česky.
„Tak
se mějte hezky,“ odpojily jsme se od nich s Hankou.
„Zítra
v parku?“ optal se Španěl.
„Možná,“
pokrčila jsem neurčitě rameny.
„Támhle
jsou!“ ukázala jsem na stejné místo, kde ajťáci obědvali v parku i včera.
Ten,
co s námi mluvil, si nás hned všimnul a zamával na nás, ať se k nim
přidáme. Trochu nejistě jsme se s Hankou usadily v kroužku pěti
cizích lidí.
„Já
jsem Miguel,“ konečně jsem zjistila, jak se jmenuje.
„Anna,“
podala jsem mu ruku, totéž zopakovala i u ostatních a téměř okamžitě zapomněla
jejich jména.
Stejně
nebyla důležitá, protože zatímco se Hanka se zbytkem osazenstva bavila
anglicky, Miguel si v mixu češtiny a španělštiny zabíral veškerou moji
pozornost. Nestíhala jsem ani žvýkat svůj zapečený toast, jak jsem odpovídala
na jeho zvědavé otázky a neméně fascinovaně mu pokládala ty svoje. Miguela
zajímalo, jestli jsem někdy byla ve Španělsku, a když jsem mu řekla, že jen
dvakrát na Mallorce, tak se mi smál, že to není pravé Španělsko. A hned mě
pozval, abych se někdy přijela podívat k němu. Se smíchem jsem jeho
nabídku přijala. Připadala jsem si, jako bych byla uprostřed dovolené, a ne
pracovního týdne. Chvíli jsem vážně zvažovala, že bych se vydala do cizí země
za cizím chlapem. Potom jsem se ho ale zeptala, na jak dlouho je v České
republice. Prozradil mi, že na neurčito. Ve Španělsku není práce a místní IT
firma mu nabídla opravdu dobré podmínky. Naše polední pauza se nachýlila ke
konci a Miguel mě poprosil o telefonní číslo. Protože se mi opravdu líbil, a
protože jsem nemohla najít žádný důvod proti, dala jsem mu ho. Ještě tentýž
večer mi přišla zpráva z neznámého čísla.
-
Pojď se mnou zítra
na drink.
Usmála
jsem se.
-
Neuvidíme se v parku?
-
Mám home office.
-
Dobře, tak večer.
Kde?
-
Vinárna Za
kostelem. V sedm.
Tu
jsem znala. Dobrá vína a vynikající francouzské sýry.
-
Ok.
-
Těším se. Dobrou
noc a sladké sny.
-
Dobrou noc.
Miguela
nešlo v zaplněné vinárně přehlédnout. Na první pohled z něj
vyzařovalo, že není místní. Tmavá pleť, stylové oblečení a celkově jaksi jiná
aura. Sotva mě uviděl, vstal, jako správný gentleman mi sundal tmavě modré
sako, přehozené přes bílé krajkové šaty, a posadil se, až když jsem své místo
zaujala já. Před sebou měl jenom čistou vodu. S výběrem vína čekal na mě. Po
dlouhém dohadování jsme se rozhodli pro dvě odlišná vína. Sice jsem
pochybovala, že zvládnu sama celou láhev, ale Miguel trval na tom, ať si
objednám to, co mi chutná. Nakonec to vlastně docela sedělo. Dvě různá vína ke
dvěma rozdílným povahám. Miguel si poručil červené, temperamentní, syté víno.
Moje bylo bílé, lehké a svěží. Vzhledem k tomu, že na zobání jsme si
vystačili s praženými mandlemi a odmítli jsme zrající sýry, bylo mi jasné,
že oba očekáváme stejný závěr večera.
Miguel
byl neuvěřitelně zábavný společník. Se skutečným zájmem jsem poslouchala jeho
historky o životě ve Španělsku a sama jsem mu vyprávěla o svém dětství u
babičky na Vysočině. Miguel se rozhodl, že musí vidět rybník u lesa, kde naše
rodina kdysi vlastnila dřevěnou chatu, a bez okolků pro nás naplánoval výlet na
víkend. Dokonce mi nabídl, že můžeme po cestě navštívit moji babičku. Byla jsem
v šoku. Nezažila jsem, že by se nějaký chlap dobrovolně hrnul do poznávání
mé rodiny. Tím spíš ne někdo, koho jsem znala sotva pár dní. Babička pravidelně
vyzvídala, co já a vztahy. Jaké by to pro ni bylo překvapení, kdybych po svém
zarputilém tvrzení, že chlapi prostě nejsou, s jedním zničehonic přijela?
Přesto jsem jeho nápad nezavrhla. Lákalo mě podívat se do míst mých šťastných,
dětských vzpomínek. Miguel mi oznámil, že mě vyzvedne v sobotu
v devět ráno a dolil mi víno. Usrkávala jsem ze sklenice na vysoké stopce
a opatrně se vyptávala na jeho práci a rodinu. Nezdálo se, že by mu moje
zvědavost vadila. Ochotně se rozpovídal o svých dvou sestrách a jejich rodinách
a o tom, jak se mu stýská po neteřích a synovcích. Znovu zopakoval, že mě vezme
do Španělska na návštěvu, a že bych měla trénovat španělštinu. Díky tomu, že už
jsem byla v polovině láhve s etiketou znojemského vinařství, odvážně
jsem se s ním pustila do diskuze ve své chabé španělštině. Smál se, když
jsem vytvořila větu z kombinace českých, anglických a španělských
slovíček. Nevysmíval se mi, smál se se mnou.
„Jsi
roztomilá,“ podíval se na mě s úsměvem a chytil mě za ruku, položenou na
malém stolečku mezi námi.
„Děkuju,“
usmála jsem se a cítila horkost, která mi vehnala barvu do tváří.
„V
kolik vstáváš do práce?“ překvapil mě náhlou změnou tématu.
„O
půl sedmé,“ zamračila jsem se.
„Měli
bychom jít, aby ses vyspala,“ pokynul mladé servírce, která k němu víc než
ochotně přispěchala.
„Ty
zítra nejdeš do práce?“ zeptala jsem se, když zaplatil účet, nechal aktivní
servírce štědré spropitné a pomohl mi do saka.
„Pořád
home office,“ vysvětlil a jeho „ř“ bylo neuvěřitelně miloučké.
„Kterým
směrem?“ rozhlédl se po setmělé ulici.
Ukázala
jsem doprava a bok po boku jsme se vydali k mému domovu, nedaleko vinárny.
I po celém večeru jsme si stále měli co říct, takže jsme si povídali, dokud
jsme se nezastavili před mým domem. S tím, jak ze mě postupně vyprchával
alkohol, jsem ale zároveň vedla vnitřní debatu sama se sebou na téma, zda
Miguela pozvat k sobě nebo ne. Proč jsem nedokázala nechat věci jen tak
přirozeně plynout a pořád jsem musela mít všechno pod kontrolou? Můj život by
byl o tolik jednodušší!
Miguel
mě konečky prstů pohladil po tváři: „Děkuju za krásný večer.“ Bylo tohle
loučení?
„Já
děkuju za pozvání,“ měla jsem na mysli jak pozvání na rande, tak to, že za mě
bez váhání zaplatil. Ze svých bohatých randících zkušeností jsem věděla, že to není
norma.
„Věř
mi,“ (zase to roztomilé „ř“) „že potěšení bylo na mé straně.“
Nejistě
jsem zatěkala očima ke dveřím a nevěděla co říct. Pozvat? Nepozvat?
„Anno?“
vyžádal si Miguel moji pozornost.
„Hmm?“
podívala jsem se mu do očí.
„Smím
tě políbit?“
Roztála
jsem jako zbytky sněhu na prvním jarním sluníčku. Já tady spekuluju, jestli ho
mám vzít nahoru a on se ptá na svolení, jestli mě může políbit. Cítila jsem, že
se mi tváře už poněkolikáté za těch pár hodin strávených s ním zbarvují do
růžova. Přikývla jsem. Miguel mi opatrně položil dlaně na tváře, naklonil se ke
mně a slíbal mi úsměv ze rtů.
Jen
matně jsem si uvědomovala, jak dokonalý měl účes, než jsem mu vjela prsty do
vlasů. On naopak ovinul paži okolo mého pasu a přitáhl si mě k sobě blíž.
Byla jsem bez dechu. Španělé rozhodně umí líbat! Ačkoliv jsem samozřejmě neměla
k dispozici větší vzorek, na kterém bych tu teorii potvrdila. A momentálně
jsem o to ani neměla zájem.
Miguel
se ode mě pomalu odtáhl, a když viděl, že se mi úsměv na rty vrátil, i jeho
koutky se potěšeně zvedly.
Ještě
jednou mě krátce políbil: „Dobrou noc.“
„Dobrou
noc,“ odlepila jsem se od něj a vylovila klíče z tmavě modrého psaníčka.
Sotva
za mnou bezpečně zaklaply dveře, kousla jsem se do rtu, abych radostně
nevypískla a nevzbudila celý dům.
V sobotu
jsem deset minut před devátou vykoukla z okna a uviděla na ulici velké
černé auto (z té dálky jsem si značku netroufala odhadnout) a na chodníku před
domem Miguela v tmavých riflích, světlém tričku a se slunečními brýlemi na
očích. Projela mnou vlna vzrušení a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to mělo
co dělat s vidinou výletu na jedno z mých nejoblíbenějších míst na
světě, nebo s tím, kdo mě na výletě měl provázet.
K pohodlným
květovaným šatům jsem si oblékla světlou riflovou bundičku, jelikož mi bylo
jasné, že na Vysočině bude teplota o několik stupňů nižší, než ve městě.
Miguel
se rozzářil, sotva mě uviděl. Brýle si zvedl do vlasů, aby mě mohl galantně
políbit na tvář. Nepřestával mě překvapovat, když mi otevřel dveře na místo
spolujezdce, měkce je za mnou přibouchl a potom oběhl auto, aby se sám usadil
za volant. Do navigace zadal cíl naší cesty a já jsem se opravdu bavila, když
mu příjemný ženský hlas dával pokyny ve španělštině.
„Mohli
bychom zastavit?“ všimla jsem si zhruba v polovině cesty odbočky
k benzince.
„Není
ti dobře?“ strachoval se ihned Miguel.
„Ne,“
zasmála jsem se, „Jen si potřebuju odskočit.“
„Ah,
nezlob se,“ zakroutil s úsměvem hlavou.
„Nic
se neděje,“ ujistila jsem ho a vyhopkla z auta, sotva ho Miguel elegantně
vmanévroval do úzkého parkovacího místa, kam já bych se nevlezla ani
s polovičním vozidlem.
Těch
pár minut, které jsem strávila na nepěkných toaletách, Miguel nelenil, protože
když jsem se vracela k autu, držel v každé ruce jeden nanuk.
„Čokoláda
nebo vanilka?“ zvedl je do úrovně mých očí.
„Čokoláda,“
nezaváhala jsem.
Miguel
na mě udělal zklamaný obličej, až jsem se musela smát.
„Tak
teda vanilka.“
Přesto
mi Miguel podal čokoládovou zmrzlinu: „Ale musíš mi dát ochutnat.“
„Dobře,“
slíbila jsem.
Nakonec
jsem ale skončila s oběma zmrzlinami v rukou, jelikož Miguel
potřeboval ty svoje k řízení. V pravidelných intervalech jsem mu
dávala líznout z jedné i druhé příchutě a zároveň jsem krmila i sama sebe.
Přestože jsme se už líbali, sdílení zmrzliny mi přišlo snad víc intimní. Jako
by to byla věc, kterou dělají páry, co jsou spolu už léta.
Zbytek
cesty jsme strávili hrou, při které jsme si pokládali náhodné otázky.
„Kdybys
mohla až do konce života jíst jen jedno jídlo, co by to bylo?“
„Hmm…“
zamyslela jsem se, „Čokoláda!“
„Do
konce života? To bys nevydržela,“ zasmál se Miguel.
„To
by ses divil!“ oponovala jsem mu. „Jakou příchuť zmrzliny máš nejraději?“
„Čokoládovou,“
podíval se na mě jako bych se ptala, jakou barvu má nebe.
„Vypadá
to, že čokoláda je odpověď na všechno.“
„Kdybys
mohla žít v jakémkoliv období, kdy bys chtěla žít?“ Miguel měl na otázky
rozhodně větší fantazii než já. Nebo už tuhle hru s někým hrál…
„Asi
bych zůstala v téhle době. Nemyslím, že v minulosti bylo nějaké
období, které by mě nějak zvlášť lákalo. A v budoucnosti nevím, jaké to
bude. Takže přítomnost. A ty?“
„Asi
taky tak,“ přikývl Miguel a podle pokynu z navigace, kterému jsem rozuměla
i já, zatočil na úzkou, vesnickou cestu.
„Kdybys
měl jedno přání, co by sis přál?“
„Milion
dalších přání?“ mrkl na mě.
„Ne
ne,“ zakroutila jsem hlavou, „Kdyby mohlo být jen jedno.“
„A
mohlo by být jen pro mě?“
„Jak
to myslíš?“
„Jestli
bych s ním mohl zachránit svět nebo by to muselo být něco, co bych si přál
jen pro sebe.“
„Tak
teď už vím, že kdybys mohl, tak zachráníš svět. Ale kdyby to mohlo být jen pro
tebe?“
„Tak
bych si přál, aby moje rodina byla šťastná a zdravá,“ nezaváhal ani na vteřinu.
„Ale
to by přece nebylo pro tebe,“ nesouhlasila jsem.
„Jak
to, že ne? Je snad něco víc, co bych si pro sebe mohl přát, než žít
s vědomím, že je moje rodina navždy šťastná a zdravá?“ zamračil se
s nechápavou upřímností.
Nemohla
jsem jinak. Musela jsem se naklonit a políbit ho alespoň na tvář, když jsem za
jízdy nic jiného nemohla. Miguel se na mě usmál a znovu zatočil a já už jsem
začínala poznávat okolí. Blížili jsme se k cíli. Poslední úsek cesty jsme
se kodrcali polňačkou skrz lán obilí a navazující jehličnatý les. Potom už se
stromy rozestoupily a nám se naskytl výhled na klidnou hladinu rybníka
s břehy porostlými rákosím. Oči mi zvlhly dojetím. Tohle místo jsem
nenavštívila už celá léta a kromě některých chatek, které dostaly nový nátěr,
se tady nic nezměnilo. Jako ve snu jsem vystoupila z auta a nadechla se
čerstvého vzduchu, provoněného jehličím. Miguel vypadal stejně ohromeně jako
já.
„Wow!
Tady jsi trávila dětství?“
Zkoušela
jsem se na místo podívat jeho očima. Očima někoho, kdo vyrostl v naprosto
odlišném prostředí v jiné zemi. Pro koho byla česká příroda skoro stejně
exotická jako pro mě moře a pláž.
„Ukážu
ti, která chata byla naše,“ vzala jsem ho za ruku a vydali jsme se okolo
rybníka.
Pomalým
krokem jsme došli až na druhý břeh, kde Miguela zklamalo, že se rybník nedá
obejít celý dokola a musíme se vrátit stejnou cestou. To by ale stejně trvalo
dlouho, a přestože se před chvílí zdálo, že je obloha dokonale modrá, najednou
se zpoza vysokých smrků objevila tmavá mračna. Předpokládala jsem, že máme jen
pár minut, než se objeví první kapky. Přidali jsme do kroku, ale i tak jsme
byli ještě kus od místa, kde jsme zaparkovali, když se spustil jemný, ale
vytrvalý déšť. Ruku v ruce jsme se rozeběhli a mně se kdoví proč strašně
chtělo smát. Sotva jsme naskočili do auta, Miguel nastartoval a zapnul topení,
abychom rychleji uschnuli. Třela jsem si studené ruce, když si mě k sobě
Miguel přitáhl a objal mě. Zřejmě mě chtěl jenom zahřát, ale stačilo, abych se
mu podívala do očí, projela mu prsty v mokrých vlasech a bylo jasné, že
hned tak neodjedeme. Nejdříve jsme se jenom vášnivě líbali na předním sedadle,
a pak jsme se se smíchem přesunuli na zadní. Bylo mi jedno, že nedodržíme ani
pravidlo třetího rande. Měla jsem pocit, že jsem ho za tu chvilku znala líp,
než některé kluky před ním za dva měsíce chození.
Miguel
ze mě pomalu stáhl mokré oblečení, a zatímco jsem se pokoušela o to stejné u
něj, mě líbal snad na každém kousku mého těla. I přes hučící topení mi
naskočila husí kůže a byla jsem ráda, když Miguel přikryl moje tělo svým.
Všechna okna se úspěšně zamlžila, takže když jsme v tom maličkém prostoru
leželi, trhaně oddechovali a pomalu se vraceli zpátky na zem, líně jsem zvedla
ruku a na jedno ze skel namalovala srdíčko. Vzápětí jsem se lekla, aby to
Miguel špatně nepochopil. Aby si nemyslel, že jsem nějaká zaláskovaná stíhačka,
zatímco já jsem srdíčko nakreslila jen tak z rozmaru, že mě to zrovna
napadlo. On se ale jen sladce usmál a ruku, která mi váhavě klesla zpátky,
něžně políbil.
„Kde
bydlí tvoje babička?“ zeptal se Miguel. Už jsme zase spořádaně seděli vedle
sebe v přední části auta.
„Babička?“
zamračila jsem se.
„Taková
ta starší paní, co obvykle v rodině bývá,“ vysvětlil mi a na rtech mu hrál
spokojený úsměv.
„Ještě
kousek odsud. Černá.“
„Co
Černá?“ podíval se po mně Miguel.
„Tak
se jmenuje ta vesnice,“ smála jsem se, ale vzápětí jsem se zarazila, když zadal
nový cíl do navigace. On tu návštěvu myslel vážně!
Nebyla
jsem si úplně jistá, co babičku vyšokovalo víc. Jestli to, že jsem se objevila
na jejím prahu bez ohlášení a navíc s cizím chlapem, nebo to, že ten chlap
nejen že vypadal exoticky a mluvil s cizím přízvukem, ale navíc se ještě
choval tak, že beze vší pochybnosti patřil ke mně. Z čeho jsem naopak byla
v šoku já bylo, když Miguel vytáhl z kufru auta drahou bonboniéru a
podával ji ohromené babičce. On s tou návštěvou opravdu počítal!
„Vždyť
jsem ti říkal, že sem zajedeme, když jsi říkala, jak jsi babičku dlouho
neviděla,“ upřímně nechápal můj údiv.
„To
jste moc hodný,“ pokývala babička, „Andulka mi ani neříkala, že má nějakého
chlapce.“
„Víš,
babi, ona je to vlastně docela novinka,“ představila jsem si, jak bude babička
pyšná, až zjistí, že to ví dřív, než mamka.
„Ale
sluší vám to,“ zhodnotila nás pochvalně, než se zvedla, aby zalila kávu.
„Odkud
že jste?“ podávala Miguelovi hrníček z růžového porcelánu. Usmála jsem se.
Ty používala jen při zvláštních příležitostech.
„Ze
Španělska. A klidně mi, prosím, tykejte.“
„To
je dobře, že nejste nějaký uprchlík. Jste taky takový snědý,“ nevzrušeně si
vhodila do kávy kostku cukru. Nedostatek jejího taktu omlouval snad jen její
vysoký věk.
Miguel
se naštěstí ale jen zasmál: „Nebojte se. Jsem tady pracovně.“
„Navždycky?“
zajímala se babička.
„Na
neurčito,“ řekl jí to stejné co mně.
Na
neurčito rozhodně nebylo navždy. Ale mně to prozatím stačilo.
Ten
večer už jsem se nerozmýšlela, jestli vzít Miguela k sobě do bytu. Bylo to
naprosto samozřejmé. Stejně jako to, když si vedle mě po promilované noci ráno
čistil zuby.
Potom
už to šlo ráz na ráz. Během následujících třech týdnů se z nás stal
opravdový pár. Miguel trávil víc času v mém bytě než v tom svém,
který sdílel se spolubydlícím, a proto jsem se tam moc nehrnula. Volný čas jsme
si plánovali spolu a většina našich přátel už to brala tak, že patříme
k sobě. Proto mě ani nepřekvapilo, když mě Miguel chtěl vzít na
narozeninovou oslavu jeho kamaráda ze Španělska, kterého jsem nikdy předtím
neviděla. Měla jsem trochu obavy, co budu dělat v partě lidí, kde se
všichni znají navzájem a já neznám nikoho. A taky jak se Miguelovu kamarádovi
bude líbit, že na jeho oslavu dotáhl cizí holku, kterou zná všeho všudy měsíc.
Miguel mě ale přesvědčil, že se mu určitě budu líbit, a tak jsem v pátek
večer vcházela do baru s dárkovou taškou v ruce po jeho boku.
Znáte
tu chvíli, kdy v davu uvidíte kamaráda a jako by kolem něj byla nějaká
záře? Ten známý obličej okamžitě přitáhne vaši pozornost, a i kdyby kolem vás
stálo tisíc lidí, váš zrak by padl právě na něj a jako by se všichni ostatní
rozestoupili. Přesně to se mi stalo. Tam, u zadního stolu, obklopený přáteli,
seděl Filip. Vypadal trošku jinak než na posledních fotkách, které jsem viděla.
Ale i kdyby se změnil v úplně jiného člověka, poznala bych ho stejně. Ten
smích, ty gesta. Filip. Jestli to bylo vůbec možné, s krátkými vlasy a
jednodenním strništěm mu to slušelo snad ještě víc, než jak jsem si ho
pamatovala. Jako z dálky jsem zaregistrovala Miguelův hlas.
„Támhle
je,“ ukázal přímo na Filipa, který se v tu chvíli podíval ke vchodu.
Naše
oči se střetly a já jsem měla pocit, jako by mi někdo dal přes obličej facku
mokrým hadrem. Můj anděl strážný (nebo můj osud, nebo co to nad námi drží
ochrannou ruku) měl vážně zvláštní smysl pro humor. Poté, co mi do cesty
přihrál úžasného přítele a po týdnech, kdy se mi Filip nezjevoval ve snech, a
kdy jsem na něj vlastně ani nemyslela, byl najednou přede mnou. A tentokrát to
nebyl jen nehmatatelný sen. Tentokrát byl z masa a kostí.
„Anno,“
zakroutil nevěřícně hlavou, když jsme se protlačili k jeho stolu, aniž by
věnoval jakoukoliv pozornost Miguelovi.
Ten
se díval střídavě na mě a na Filipa: „Vy se znáte?“
Přikývla
jsem.
„Chodili
jsme spolu do školy,“ konečně ode mě Filip odtrhl oči a zaregistroval i můj
doprovod.
A
protože jedna facka mokrým hadrem zřejmě byla málo, přistála mi na obličeji
další. Chodili jsme spolu do školy? Na to zredukoval naše léta kamarádství
nekamarádství?
„Vážně?“
zasmál se Miguel, „El mundo es el paňuelo!“*
Znovu
jsem našla svůj hlas a podala Filipovi ruku: „Všechno nejlepší
k narozeninám.“
„Děkuju,“
naklonil se k polibku, ale já jsem se rychle klidila za Miguela.
Jelikož
jsme dorazili mezi posledními, zbylo na nás místo na kraji stolu. Naprosto mi
to vyhovovalo, protože jsem alespoň byla v bezpečné vzdálenosti od Filipa,
usazeného uprostřed. Přesto pokaždé, když jsem se neudržela a zabloudila
k němu pohledem, načapala jsem ho, jak zírá zpátky na mě. Vždycky jsem oči
hned klopila a nedávala mu tak šanci, navázat jakýkoliv kontakt. Když už jsem
toho měla dost, vzala jsem svoji a Miguelovu prázdnou sklenici a přes jeho
protesty, že tam skočí on, jsem se vydala k baru. Než jsem stihla
odchytnout barmana, stál vedle mě Filip.
„To
je fakt neuvěřitelná náhoda,“ začal opatrně.
„Jo,
když Miguel říkal ‘kamarád ze Španělska‘, tak jsem předpokládala, že to bude
Španěl. Ne Čech.“
„Takže
ty a Miguel?“ tázavě pozvedl obočí.
„Jo,“
přikývla jsem a utekla pohledem k barmanovi. Ještě víc se plížit nemohl?
„Jak
jste spolu dlouho?“
„Chvíli.“
„Je
to fajn kluk.“
„Jo,
to je.“
„Anno,
mohla by ses na mě podívat?“
Neochotně
jsem ho poslechla.
„Ani
nevíš, jak jsem rád, že tě vidím.“
Přikývla
jsem.
„Chyběla
jsi mi.“
Mlčky
jsem na něj zírala.
„Půjdeš
na třídní sraz?“
„Ano,
zaškrtla jsem účast na facebooku.“
„Ten
já moc nepoužívám.“
Všimla
jsem si.
„Jsem
docela zvědavý, co všichni dělají. Nedávno jsem potkal Zbyška Doležala. Víš, že
si vzal Janu Neprašovou?“
Vyprskla
jsem smíchy: „Jako vážně?“
Filip
přikývl, zjevně potěšený, že se mu konečně podařilo uvolnit napjatou náladu: „Co
se škádlívá…“
„To
nebylo žádné škádlení. Vždyť se nesnášeli,“ nemohla jsem uvěřit, že ze
spolužáků, kteří byli neustále na nože, se stali manželé.
Zvláštní,
jak se můžou spárovat dva lidé, u kterých by to nikdo nečekal, zatímco ti, u
kterých to naopak všichni čekali…
„Že
prý k sobě láska a nenávist mají blízko,“ pokrčil Filip rameny.
Zasmála
jsem se: „To ti Zbyšek řekl?“
„Ne,
to ne,“ smál se se mnou, „Ale říká se to.“
„Já
jsem zase slyšela, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
Filipův
smích rázem zhasl: „Nechtěl jsem, abychom se přestali vídat, ale…“
„To
je jedno,“ přerušila jsem ho a myslela jsem to vážně. Teď už přece nezáleželo
na tom, kdo komu neodepsal a kdo zrušil schůzku. Stejně, kolik asi existuje
párů, kterým to vydrželo od školy až doteď? Tedy kromě Doležala a Neprašové.
Filip
se zamračeně nadechoval k odpovědi, ale Miguel, který mě objal kolem pasu,
ho předběhl: „Tak tady jste! Vzpomínáte na školu?“
„Tak
nějak,“ usmála jsem se na něho.
„Za
dva týdny máme školní sraz,“ vysvětlil mu Filip.
„To
se zase brzy uvidíte,“ řekl Miguel bezelstně.
„Určitě,“
přikývl Filip, jako by tím neodpovídal Miguelovi, ale sliboval to mně.
Čekala
jsem, až ke mně přijde Miguel, a proto mě překvapilo, když se místo domovního
zvonku bytem rozeznělo pípání mobilu.
-
Ahoj Anno, doufám,
že ještě pořád používáš tohle číslo. Filip
Nemusel
se podepisovat. Přesto, že už mezi námi dávno nependlovaly sms, ani jsme
netrávili hodiny telefonickými hovory, jeho číslo jsem nikdy nesmazala.
-
Ahoj, nevím, kdo
je Anna. Tady Ivan. Ale jestli máš zájem o erotické hrátky, tak jsem pro.
-
Milý Ivane, těší
mě tvůj zájem, ale nepíšu kvůli erotickým hrátkám (i když by to byl docela fajn
bonus). Hledám ztracenou kamarádku.
-
Ztracenou? Už od
narození mě můžeš najít ve stejném městě.
-
Ok, tak kamarádku,
které jsem se ztratil já.
-
A co bude teď,
když jsme se našli?
-
Anno, můžu ti
zavolat?
Zadívala
jsem se z okna a pak jsem vzdychla.
-
Můžeš
„Ahoj,“
doslova jsem slyšela jeho úsměv, když jsem přejela prstem po displeji
v půlce prvního zazvonění a přiložila si mobil k uchu.
„Ahoj,“
odpověděla jsem a čekala.
„Upřímně
nevím, co to dělám, že ti takhle zničehonic volám. A hlavně nechápu, co jsem
dělal posledních pár let, že jsem ti nevolal častěji.“
Filip
vždycky věděl, co říct. A já jsem vždycky věděla, co má na mysli. A přesto jsem
často nevěděla, co mám odpovědět.
„Anno,
jsi tam?“ zeptal se po chvíli.
„Jsem,“
pípla jsem.
„Zajímalo
by mě, na co myslíš.“
„Na
to, že mě mrzí, že jsi nevolal. Nebo že jsem já nezavolala tobě.“ Nebyl důvod
nebýt upřímná. Neměla jsem pocit, že to byla něčí vina. Prostě se to tak stalo.
„Nám
by to stejně neklapalo,“ poskočil náhle Filip od kamarádství o level výš.
„To
už se teď nedozvíme,“ pokrčila jsem rameny, i když to nemohl vidět.
„Ale
přesto mi chybí kamarádka.“
„Kamarádi
jsme pořád. Teď, když jsi v Česku, to bude jednodušší.“ Uprostřed věty se
rozdrnčel zvonek.
„Přišel
Miguel. Musím jít.“
„Pozdravuj
ho. Uvidíme se…“ čekala jsem, co řekne „brzy,“ doplnil nejistě.
Večer
s Miguelem byl úžasný jako vždycky. Když ale vedle mě usnul a bytem se
rozhostilo ticho, přemýšlela jsem nad tím, co Filip řekl. Nám by to stejně
neklapalo. Vážně ne?
„Anno?“
„Co
mám koupit Bezouškové?“
Ze
sluchátka se ozvalo o oktávu vyšším Filipovým hlasem: „Ahoj Filipe, tady Anna.
Jak se máš?“
„Tak
za prvé, takhle nemluvím, a za druhé, známe se myslím už dost dlouho, abychom
mohli tyhle zdvořilosti přeskočit.“
„Ok,“
zasmál se Filip, „Co jsi teda chtěla?“
„Co
mám koupit Bezouškové?“
„Komu?“
„Bezouškové!
Naší třídní,“ zakroutila jsem hlavou. Zase tak dlouho jsme ze školy snad
nebyli, ne?
„Jak
já to mám vědět?“ podivil se Filip.
„Byl
jsi přece její oblíbenec,“ nadhodila jsem.
„I
kdyby to byla pravda, což není, tak bych stejně netušil, co jí koupit. A proč
jí vůbec chceš něco kupovat?“
„Já
si moc dobře pamatuju, jak se k tobě lísala. Napadlo mě koupit jí nějakou
drobnost, když ji uvidíme po tak dlouhé době. Jenomže Peťa, co sraz organizuje,
má v práci nějakou uzávěrku a nemá čas, tak pověřila sháněním mě. A já
fakt netuším.“
„Lísala??
Vzpomeň si na Malýho, jak s tebou flirtoval!“ Filip naprosto ignoroval můj
problém.
„Ten
byl pěkně nechutnej. A smrděl! Nosil vždycky jedno tričko týden. V létě se
k němu už ve středu nedalo přiblížit na metr.“
Filip
se rozesmál: „Máš pravdu. Na to už jsem zapomněl.“
„Na
to se nedá zapomenout! I když ty sis nepamatoval ani jméno třídní. Což mě
přivádí zpátky k tématu.“
„Anno,
já fakt netuším, co koupit naší třídní v důchodovém věku. Ty jsi ženská.
Vy rády nakupujete.“
„To
je ale strašlivě stereotypní názor,“ naoko jsem ho pokárala.
„Vždyť
já ještě pořád nosím to tričko, co jsi mi vybrala před maturitou.“
„Vážně?“
usmála jsem se při vzpomínce, jak jsem na Filipa v obchodním domě natáhla
proužkované tričko s límečkem s tím, že nemůže pořád chodit oblékaný
jako puberťák.
„Vážně.
I když už asi nevypadá nic moc.“
„Přítelkyně
ti oblečení nekupuje?“ zkusila jsem.
„Až
nějakou potkám, tak ti dám vědět. Anno, promiň, ale něco tady mám. Vyhovuje ti
čtvrtek třeba v pět?“
„Na
co?“ nedošlo mi.
„Na
nákup toho dárku. Nebo už nechceš pomoct?“
„Jasně,
že chci. Čtvrtek je perfektní. Sejdeme se pod hodinama.“
„Páni,
pod hodinama jsem neměl sraz snad pět let,“ zasmál se Filip.
„Některé
věci se nemění.“
„Pravda.“
Na
sraz jsem přicházela o pár minut dřív, ale Filip tam už přesto čekal. Zíral na
mobil, takže jsem měla šanci si ho v tričku s límečkem pořádně
prohlédnout. Nebylo to to stejné, co jsme kdysi kupovali spolu, ale i tak mi na
tváři vykouzlilo úsměv, který Filip opětoval hned, jak zvedl oči a zmerčil mě
pár metrů od sebe.
„Ahoj.“
„Ahoj,“
zlehka mi položil ruku na rameno a políbil mě na obě tváře, „Tak kde začneme?“
„Kousek
odsud je obchod s různýma blbůstkama. Říkala jsem si, že tam třeba něco
najdeme.“
„Takže
ty už to máš vymyšlený! Věděl jsem, že by ses obešla i beze mě,“ prohodil, ale
jeho rozzářený výraz prozrazoval, že je ve skutečnosti rád, že jsem mu
zavolala.
„Aby
tě neubylo,“ zvedla jsem oči v sloup a vydala se zvoleným směrem, nicméně
stejně jako on jsem nedokázala potlačit úsměv.
Filip
mě dohonil: „Obětuju se. Ale jen kvůli tobě.“
„A
kvůli Bezouškové,“ připomněla jsem.
„Ta
je mi popravdě řečeno celkem ukradená.“
„Kdyby
to věděla, čeho se dočkala od svého oblíbence!“ zvolala jsem zděšeně.
Filip
se zasmál: „Nechápu, jak jsi přišla na to, že jsem byl její oblíbenec.“
„A
já zase nechápu, že si nepamatuješ, že jsi byl,“ pokrčila jsem rameny.
„Vídáš
se s někým ze školy?“ rozhodl se tohle téma opustit.
„Jenom
s Dančou. Ty čtyři roky sezení spolu nás sblížily.“
„No
jasně, Danča! Nikdy jsem úplně nechápal, že jste si tak rozuměly. Byly jste
každá úplně jiná.“
„Možná
právě proto. A mělo to svoje výhody. Ona byla zaměřená spíš humanitně, já spíš
na přírodní vědy. Hezky jsme si navzájem vylepšovaly průměr,“ usmívala jsem se
při vzpomínkách na naše vymakané způsoby razení a opisování.
„Co
vlastně dělá?“
„Pořád
ve školce. Vždycky milovala děti.“
„Jestli
si dobře vzpomínám tak ty taky. Vždycky jsi chtěla velkou rodinu,“ podotkl
Filip. Některé věci si tedy pamatoval úplně přesně.
„No
jo, to bývávalo,“ povzdechla jsem si.
„Miguel
nechce děti?“ testoval Filip terén.
„Spíš
už trochu nestíhám. V té době, kdy jsem chtěla tři děti, jsem si taky
myslela, že budu ve dvaadvaceti vdaná. S Miguelem jsme se k takovým
rozpravám zatím nedostali,“ vysvětlila jsem.
„Počkej,
myslel jsem, že spolu už nějakou dobu jste,“ podíval se po mně Filip.
„Vlastně
jen pár týdnů,“ ačkoliv mně už to taky připadalo mnohem déle.
„Hmm,“
zamručel Filip a mě docela zajímalo, co si myslel.
„Tady
to je,“ zatáhla jsem ho do prosklených dveří, za nimiž se skrývaly regály
s desítkami drobností.
„Hele!
Už jsem to pravé našel,“ zastavil se Filip hned u prvního, na němž byly
vyskládané knihy různých žánrů a kvality. V ruce držel Kámasútru.
„Nemyslím,
že by to ve svém věku kdoví jak využila,“ nekompromisně jsem mu knihu sebrala
z ruky a položila zpět na hromádku.
„A
pro sebe bys ji nechtěla?“ pozvedl hravě obočí.
„Ne,
díky. Já ji nepotřebuju,“ mrkla jsem na něho a otočila se k blokům a
barevným propiskám.
„Škoda,
že už neučí. To by se jí mohlo hodit.“
„Nuda,“
ušklíbl se Filip.
„Když
jsi začal s Kámasútrou, tak teď už bude nuda všechno,“ zasmála jsem se.
„Můžu
za to, že byla hned u vchodu?“ pokrčil rameny a začal se probírat hrníčky
s rádoby vtipnými nápisy.
„Absolutně
ne,“ zavrhla jsem to dřív, než mohl některý z nich chtít koupit.
„Ty
mě vezmeš do obchodu a pak se ti nezdá nic, co v něm vyberu,“ rozhodil
rukama.
„Protože
vybíráš ve špatných regálech,“ mašírovala jsem dál podél dlouhých výkladních
skříní a koutky mi cukaly. Tohle. Tohle jsme byli my. Těch několik let, co jsme
nebyli v kontaktu jako by neexistovalo.
Každý
z nás ukázal ještě na několik kousků vystaveného zboží, přičemž se od toho
druhého vždycky dočkal komentáře jako například „Trapný!“, „Nevkusný!“, „To
myslíš jako fakt vážně?“. Nakonec jsme se zastavili u malých, ozdobných košíků
se sadou kosmetiky uvnitř. Vytáhla jsem krásný hnědo-zlatý a prohlížela si ho
ze všech stran.
„To
vypadá dobře,“ pokýval Filip.
„Že?“
usmála jsem se na něho spokojeně, „Asi máme vítěze.“
Zaplatili
jsme náš malý, ale dlouze vybíraný nákup a s povídáním o všem a o ničem
jsme došli až k placenému parkovišti, kde stálo Filipovo auto.
„Hodím
tě domů,“ oznámil mi, a já jsem bez váhání nasedla.
Až
po chvíli mi došlo, kam jedeme.
„Já
už u našich nebydlím,“ podívala jsem se na něj pobaveně.
„Promiň,
vůbec mi to nedošlo. Jel jsem automaticky,“ zakroutil hlavou a odbočil podle
mých instrukcí.
Domů
k našim mě doprovázel snad milionkrát a pokaždé jsem před vchodem čekala,
jestli se konečně odváží a políbí mě.
„Tady
ten dům vpravo,“ ukázala jsem a Filip zajel k chodníku u domu, kde jsem
přebývala od té doby, co jsem opustila rodné hnízdo.
„Bylo
to fajn,“ otočil se ke mně. „Bylo to jako…“
„Za
starých časů?“ zeptala jsem se jen napůl žertem.
„Jo,“
zasmál se, „Ale taky ne. To jsme byli v podstatě ještě děti.“
„A
teď už jsme velcí,“ pokývala jsem důležitě hlavou.
„Hlavně
jsme tak nějak víc sami sebou. Nepřijde ti?“
Zamyslela
jsem se. Měl pravdu. Na střední škole člověk ještě tápe. Moc neví, co se sebou.
Nechá se snadno ovlivnit. A hlavně se strašně rychle mění. Když se dívám sama
na sebe na střední škole, dívám se shovívavě jako na mladší sestru, která snad
brzy dostane rozum.
Asi
bylo dobře, že jsme spolu s Filipem nezačali chodit. Pravděpodobně by to
nedopadlo dobře, a i když teď jsme si k sobě našli cestu až po několika
letech, tak bychom si ji nenašli třeba už vůbec.
„Asi
máš pravdu,“ přikývla jsem a potom dodala: „Tak v sobotu?“
„V
sobotu,“ usmál se na mě.
Na
setkání naší třídy se kupodivu dostavili téměř všichni. Seděli jsme kolem
několika sražených stolů v samostatném salónku krásné restaurace a někdo
dostal ten geniální nápad, že si postupně každý stoupne a něco o sobě řekne. Poslouchala
jsem bývalé spolužačky, jak se chlubí svatbami a dětmi (jedna se dokonce
dovalila s obrovským břichem a termínem porodu za necelý týden) a
fotky, které nechávaly kolovat, jsem posílala dál. Další spolužačky a spolužáci
povídali o svých závratných kariérách. Filip se s námi podělil o své
pracovní zkušenosti z Německa a Španělska. A já jsem začínala být čím dál
víc v depresi. O čem zajímavém budu vyprávět já? Dělala jsem práci, která
mě sice bavila, ale nevydělávala jsem hromady peněz, ani jsem neměla kdoví jaké
postavení. Neměla jsem děti a doma na mě nečekal dokonalý, milující manžel.
Když si vedle mě stoupla Tamara a já jsem věděla, že jsem další na řadě, zoufale
jsem vymýšlela, co nevšedního bych o svém životě řekla.
„Na
posledním srazu jsem taky ukazovala fotky ze svatby a byla pyšná na svého
úspěšného manžela,“ začala Tamara.
„Pak
se ale ukázalo, že zase tak úžasný nebyl. Před rokem jsem se rozvedla. A
protože jsem pracovala v manželově firmě a bydlela v jeho domě,
musela jsem začínat úplně od nuly. Takže teď bydlím zpátky u rodičů a snažím se
postavit na vlastní nohy. Docela mi to jde,“ pousmála se, „I zlé je někdy pro
něco dobré.“
Posadila
se zpět vedle mě, aniž by se svěřila s dalšími detaily, a kolem stolu se
rozhostilo rozpačité ticho. Podívala jsem se na ni, jak seděla s hlavou
vztyčenou, a zakroutila jsem nad sebou hlavou. Co bych proboha ještě chtěla?
Odvážně
jsem vstala: „Na rozdíl od toho, co jsem říkala na minulém srazu, teď pracuju
na marketingovém oddělení jedné velké firmy. Tu práci miluju. Je zajímavá a
kreativní. Nemám děti a nejsem vdaná, ale mám skvělého přítele.“
Neuniklo
mi, jak se několik spolužáků podívalo na Filipa, který mě pozoroval
s neutrálním výrazem.
„Je
to Španěl,“ dodala jsem, než jsem si kecla zpátky na židli.
Přestože
jsem v práci běžně prezentovala před plnou zasedačkou lidí, tady těch pár
vět mě rozhodilo, jako kdybych před spolužáky skládala nějakou zkoušku.
Netušila jsem, co říkala Danča, která si stoupla vzápětí po mně. Hučelo mi
v uších a tep se mi zpomalil, až když jsme se přiblížili ke konci informativního
kolečka.
Školní
srazy byly vůbec zvláštní. Bez ohledu na to, jak dlouho člověk své spolužáky
neviděl, nakonec se stejně celý večer bavil s těmi, se kterými byl
v kontaktu pravidelně. Připadalo mi legrační, že se utvořily nachlup
stejné skupinky, jaké byly v naší třídě k vidění o přestávkách. Já
jsem si chvíli povídala s třídní, poté, co jsem ji za nás za všechny
předala kosmetický balíček, velkou část večera jsem si špitala v koutku
s Dančou a nakonec jsem skončila na baru s Filipem.
„Chceš
si taky vsadit, jestli Kamila během večera porodí?“ přistrčil mi panáka.
Podívala
jsem se na spolužačku, která přes blížící se termín porodu tancovala na parketu
v hlavní části restaurace.
„Radši
ne. Nerada prohrávám,“ přičichla jsem ke sklenici před sebou, identifikovala
skotskou a popostrčila ji zpátky k Filipovi.
„Ty
dnes nepiješ?“ podivil se.
„Jenom
víno.“
„Nejsi
taky těhotná?“ zeptal se škádlivě.
Ušklíbla
jsem se na něj.
„Takže
si se mnou zatančíš?“ mrkl na mě.
Tohle
bylo nebezpečné území. Restaurace, v níž jsme se nacházeli, nebyla žádná
diskotéka. Z kvalitních reprobeden hrálo pomalé blues. Lidé na parketu
tancovali v párech. Ale právě proto, že jsme nebyli na diskotéce a
tanečníci se po sobě neplazili, svolila jsem.
„Vzpomínáš,
jak jsme spolu tančili na maturiťáku?“ zasmál se Filip a já jsem cítila, jak mu
vibroval hrudník, když si mě k sobě přitáhl.
„Nebudeme
vzpomínat na střední,“ zaprosila jsem. Měla jsem toho za celý večer plné zuby.
Škola byla dávno za námi a já jsem chtěla žít teď a dívat se do budoucna, ne do
minulosti. Stejně jsem ji už nemohla změnit.
„Teď
je to stejně lepší,“ usmíval se na mě dolů. I když jsem měla podpatky, pořád mě
o hlavu převyšoval.
„Je?“
zírala jsem na něj s úsměvem.
„I
kdybych se mohl vrátit v čase, neudělal bych to.“
„Já
taky ne,“ byla jsem si jistá.
„Nezeptáš
se proč?“
„Proč?“
„Protože
to bych před sebou zase měl těch několik let, co jsme se nevídali.“
„Filipe…“
zakroutila jsem hlavou.
„Já
vím, řekli jsme, že nebudeme vzpomínat. Takže mi řekni, ale upřímně!“ zadržela
jsem dech, „Co si myslíš o Zbyškově novém účesu?“
Vyprskla
jsme smíchy: „Je… originální.“
„I
tak se to dá říct,“ přikývl Filip.
K vážným
rozpravám o nás už jsme se nevrátili. Proč taky?
Dvě
hodiny po půlnoci jsem si zavolala taxi a Filip se mnou vyšel ven před
restauraci. Vzduch už teď nechladnul ani v noci, takže jsem nepotřebovala lehoučké
sáčko, co jsem měla přehozené přes kabelku. Auto se svítícím žlutým nápisem už
stálo opodál a čekalo.
„Napiš
mi, že jsi v pořádku dorazila.“
„Napíšu.“
„Dobrou
noc,“ políbil mě na tvář, zarazil se centimetr ode mě, já jsem se natočila
k němu a on mě políbil na rty.
Nedokázala
bych spočítat, kolikrát jsem si představovala, jaké by to bylo políbit Filipa.
A stejně tolikrát jsem přesvědčovala samu sebe, že bylo lepší, že k tomu
nedošlo. Že by se to stejně nemohlo vyrovnat mým představám. Teď jsem je mohla
porovnat s realitou. A musela jsem si přiznat, že jsem měla pravdu.
Skutečný polibek byl od mých představ naprosto odlišný. Nebyl horší nebo lepší.
Nebylo to, jako když jsem se líbala s kýmkoliv jiným. Přestože jsem na
polibek tak dlouho čekala, země se nezachvěla. Nebe nad námi neozářily
ohňostroje ani se nocí nerozezněly zvony. Naopak se kolem mě rozhostil naprosto
dokonalý klid. Cítila jsem… úlevu. Všechno do sebe zapadalo. Bylo to, jako by
mě někdo dlouho držel pod hladinou a já jsem se poprvé mohla svobodně nadechnout.
Pevně
jsem mu omotala ruce kolem krku, a zatímco mě silou tiskl k sobě, hltala
jsem jeho polibky. Z transu mě vytrhlo krátké zatroubení. Podívala jsem se
na Filipa a snad poprvé v životě jsem mu nedokázala číst v očích.
„Dobrou
noc,“ vydechla jsem.
„Dobrou,“
zašeptal.
Nastoupila
jsem do taxíku a byla jsem tak mimo, že jsem řidiči ani nevynadala za tu
drzost, že na mě troubil, když jsem se líbala s Filipem. Líbala jsme se
s Filipem…
Probudilo
mě zvonění. Zamžourala jsem na hodiny a rozespalou myslí mi proletělo několik
myšlenek zaráz. Proč jsem si proboha nastavila budík na půl dvanáctou?
Kristepane! Půl dvanácté! Zaspala jsem půlku pracovní doby! Počkat! Není
náhodou neděle? A jak to, že ten budík přestal zvonit sám od sebe?
Nadzvedla
jsem hlavu a podívala se na mobil na nočním stolku, který byl nejen naprosto
ticho, ale displej byl tmavý, bez jakékoliv známky toho, že by byl
v posledních minutách v provozu. A pak mi to došlo. To bylo jiné
zvonění!
Vyskočila
jsem z postele, saténová noční košile, která se mi během noci vyhrnula až
k pasu, mi sklouzla zpět přes zadek a hlava se mi zatočila. Kupodivu to
nebylo ani včera vypitým alkoholem, ani vzpomínkami, které mi zaplavily mysl. Díky
svému nízkému tlaku jsem byla na houpání podlahy a hvězdičky před očima zvyklá.
Naštěstí doby, kdy jsem v pubertě pravidelně omdlívala, sotva jsem si
nedala pozor a prudce vstala, byly nadobro za mnou. Závrať pominula, než jsem
došla k domovnímu telefonu.
„Hálo?“
„Anno?
Tady Filip…“ Zpátky do puberty mě vrátilo nejen motání hlavy, ale i hlas, který
se na rozdíl od vzhledu zase tolik nezměnil.
„…
Asi bychom si měli promluvit…“ Do háje! Čekala jsem, že tohle přijde, ale pevně
jsem doufala, že půjde o telefonický rozhovor. Nebo ideálně zprávy jakéhokoliv
typu. To bych měla aspoň nějaký manévrovací prostor pro promýšlení odpovědí a
kontrolování svých emocí.
„…
Takže jsem si říkal, že bych tě pozval na oběd.“
„Jako
teď?“ vyjekla jsem.
„No…jo,“
slyšela jsem jeho pobavený smích.
Zatěkala
jsem očima. Neměla jsem ani vyčištěné zuby. O oblečení, vlasech a make-upu ani
nemluvě. I když veškeré procedury zkrátím na minimum, budu potřebovat dvacet
minut. Ideálně třicet, a to za předpokladu, že mým vlasům zůstala ještě špetka
včerejšího stylingu. Snažila jsem se natáhnout k zrcadlu v předsíni,
ale šňůra od telefonu tak daleko nedosáhla.
„Ok,
ale potřebuju pár minut. Pojď nahoru,“ zabzučela jsem mu. Venku ho přece
takovou dobu čekat nenechám.
Než
se chodbou rozezvučely energické, rychlé kroky (jako by se snažil mít to co
nejdřív za sebou), přiskočila jsem k zrcadlu, projela si rukou vlasy a
promnula oči. Víc jsem nestihla. Ozvalo se zaklepání na pootevřené dveře.
S nádechem, jenž mě měl nejen uklidnit, ale taky mi dodat odvahu, jsem je
otevřela dokořán a ocitla se tváří v tvář na rozdíl ode mě kompletně
oblečenému a upravenému Filipovi. Obočí mu vyputovalo přes celé čelo, snad až
do vlasů. Pohled mu utekl k mým holým nohám a potom hezky celou cestou po
mém těle zpátky nahoru. Vteřinu jsme se bez hnutí dívali jeden druhému do očí a
najednou byl u mě a já jsem byla přitisknutá k jeho hrudníku. Moje ruce
cuchaly jeho vlasy a jeho rty splývaly s mými. Nevšimla jsem si, kdy
z mého těla zmizela noční košile, ale o to rychleji jsem se snažila
rozepnout ty pitomé malé knoflíčky na jeho košili. V půlce jsem to vzdala
a ještě pořád napůl zapnutou košili jsem mu přetáhla přes hlavu. Bez váhání
jsem ukázala na ložnici, když mě Filip zvedl ze země, protože nemělo cenu si
nalhávat, že se ještě dostaneme k rozebírání toho, co se stalo včera
večer. Ostatně v tuto chvíli už nás dopady nějakého líbání absolutně
nemusely stresovat.
„O
čem sis to chtěl promluvit?“ zachichotala jsem se, když jsem mu později ležela
v náručí.
„Už
asi o ničem,“ po tváři se mu rozlil líný úsměv.
„Chtěl
jsi jít na oběd,“ připomněla jsem.
„Teď
zrovna nechci jít vůbec nikam.“
Na
mě ale hlad nakonec dolehl, takže jsem se rozhodla prozkoumat útroby své
lednice. Zatímco jsem na pánvi restovala kuřecí maso, Filip se sám od sebe ujal
krájení zeleniny. Fascinovaně jsem pozorovala, jak po sobě umýval nádobí. Ne,
že by to moji bývalí nikdy nedělali, ale vidět Filipa v mé vlastní kuchyni
byla naprosto nová zkušenost. Vypadal, jako kdyby tam patřil. Jako kdyby patřil
do celého mého bytu, do celého mého života. Ke mně. Ani po obědě se neměl
k odchodu a já jsem se nedokázala přimět, abych se zeptala, co bude dál.
Uklidila jsem talíře a omluvila se, že opravdu potřebuju sprchu. Zrovna jsem si
v rukou napěnila sprchový gel, když se dveře sprchového kouta otevřely a
Filip se ke mně bez dovolení přidal. On ode mě povolení nikdy nepotřeboval.
Byla
půlnoc a přes veškeré své aktivity během dne (vlastně jen jednu aktivitu, ale
za to několikrát opakovanou) jsem byla čilá jako rybička.
„Mýlil
jsem se,“ ozvalo se vedle mě ze tmy.
„V
čem?“ nadzvedla jsem hlavu.
„Když
jsem říkal, že by nám to stejně neklapalo.“
„Což
znamená?“
„Že
bychom neměli dopředu odsuzovat něco, co jsme ještě nevyzkoušeli.“
„Musím
ti něco říct!“ vyhrkli jsme s Miguelem oba zaráz.
Miguel
se rozesmál, ale mně to moje výčitky svědomí nedovolily. Nervózně jsem
poklepávala podpatkem o nohu kavárenského stolku, a i když jsem si přála mít
tenhle rozhovor za sebou, zdvořile jsem mu pokynula, ať pokračuje.
„Anno,
hrozně mě to mrzí, ale vracím se do Španělska. Firma mi nabídla lepší plat a
budu blíž rodině. Nejde o to, že bych tě neměl rád. Budeš mi chybět,“ vysypal
ze sebe a s očividnými obavami čekal, co já na to.
Vydechla
jsem. Tak to podstatně mění situaci. Chvilku jsem zvažovala, že bych mu o sobě
a Filipovi neříkala, ale nakonec jsem ten nápad zavrhla. Miguel byl úžasný a ke
mně se vždycky choval jako dokonalý gentleman. Mohla bych ho milovat, kdybych
už roky nemilovala někoho jiného. Takže jsem šla s pravdou ven.
„To
je super!“ překvapil mě Miguel snad jedinou reakcí, kterou jsem nečekala.
„Super?“
zopakovala jsem a přemítala, jestli to slovo nemá ve španělštině nějaký jiný
význam.
„Filip
je skvělý chlap. Dobře se o tebe postará,“ chytil mě Miguel za ruku
v přátelském gestu.
Nemohla
jsem tomu uvěřit. Dojatě jsem mu dala pusu na tvář.
„Těch
pár měsíců s tebou bylo úžasných. Hodně štěstí a doufám, že se ještě někdy
uvidíme.“
„Až
přijedu na návštěvu, udělám babičce churros, co jsem jí slíbil,“ pronesl tu
naprosto nepodstatnou maličkost tak vážně, že jsem se musela smát.
Znovu
se mi zdálo o Filipovi. Cítila jsem, že to byl jen sen a nelíbilo se mi to. Přestože
jsem vždycky dřív věděla, že je to jediná možnost, jak ho vidět, chtěla jsem se
probudit. S cuknutím jsem otevřela oči a zírala na lustr, který visel na
nesprávném místě. Obvykle jsem ho vídala víc nalevo, a ne přímo nad postelí.
Z pro někoho nepochopitelného důvodu mě to zjištění, že je lustr někde
jinde, než by měl být, rozradostnilo. Věděla jsem totiž, co uvidím, když
natočím hlavu doprava. Mrkla jsem tím směrem a usmála se při pohledu na
strniště okolo mírně pootevřených rtů a zamračené obočí nad poklidně zavřenýma
očima. Zajímalo mě, co se mu asi zdá, že se tak mračí. Ale ať to bylo cokoliv,
sny jsou jen sny. Tohle je skutečnost a ta je mnohem lepší.
*Svět je malý!
Pozn. Když jsem psala o Miguelovi, tak jsem skoro chtěla, aby Anna zůstala s ním :-) Co vy? Kdo se vám líbil víc?