Pozn.: Krátká povídka z náhlého popudu inspirace. Lehounká, bezstarostná, letní... Z.
Ležela
jsem na dece, roztažené na čerstvě posečené trávě, a dívala se do nebe. Je to
vůbec možné, aby bylo tak dokonale modré, bez jediného mráčku? Jediné, co
narušovalo tu nekonečnou modř, byly vlaštovky, které mi co chvíli proletěly nad
hlavou.
Spokojeně
jsem vzdychla a natáhla se pro třešně v malované misce. Červen byl můj
nejoblíbenější měsíc. To proto, že už skoro byly prázdniny, ale ještě ne úplně.
Zatím se z nich nezačalo ukrajovat a já jsem se mohla těšit na to, co
všechno mě čeká. Někde jsem četla, že těšení se je polovina radosti z té
dané věci či události. Podle mě to je naprostá pravda. A že se letos mám na co
těšit! Tyhle prázdniny pro mě budou speciální a jeden z důvodů, proč tomu
tak je, je fakt, že mi začaly už téměř před měsícem, kdy jsem úspěšně zdolala
zkoušku dospělosti. A taky budou trvat až do poloviny září, kdy nastoupím na
vysokou školu. Přijetí mám v kapse dokonce o něco dýl, než maturitní
vysvědčení. No a do té doby, než začnu svoji hlavinku s dlouhými, tmavými
vlasy namáhat dalším učením, mě čeká několik sladkých týdnů. Dovolená
v Řecku s rodiči a mladší ségrou, tábor, na němž budu už potřetí
dělat vedoucí, sjíždění Vltavy s teď už bývalými spolužáky a mezitím
nekonečné válení na koupališti s mojí nejlepší kamarádkou. Co víc si přát?
Snad jen, aby se Radim, další z pravidelných táborových vedoucích, konečně
k něčemu rozhoupal. Nebo aby byl letos na koupališti ten stejný krásný
plavčík jako loni. Hmm…
Cvrnkla
jsem třešňovou pecku kamsi za sebe a zavřela oči. Děda bude nadávat, že dělám
na zahradě binec. Babička nic neřekne. Už léta k nim nejezdím na
prázdniny, a tak je nadšená, že jsem se tady rozhodla strávit pár dní.
„Oběd!“
zavolala na mě z malého okýnka, vedoucího z kuchyně na zahradu.
Zvedla
jsem se a přetáhla si přes plavky plátěné šaty. Ve starém hospodářském stavení
bylo i přesto, že se teploty šplhaly ke třicítce, příjemně chladno. Ve dveřích
jsem nasála vůni rozpuštěného másla, tvarohu a cukru. Babiččiny borůvkové
knedlíky, to nejlepší jídlo na světě! Co na tom, že si večer budu muset dát o
jedno kolečko navíc! Holky mi moji štíhlou postavu závidí. Obvykle se jen
usmívám a nevykládám jim, kolik dřiny mě to stojí. Ostatně když nejsou schopné
si odpustit ani margotku ke svačině a během hodiny fyziky sežvýkají celé balení
chipsů, těžko by pochopily můj tréninkový režim a přísné dodržování jídelníčku.
Ale dnes ne! Dnes jsou borůvkové knedlíky a já mám prázdniny a maturitu a
přijetí na vysokou a svět mi leží u nohou.
Nacpu
do sebe čtyři knedlíky (a nenechte se oklamat! Babiččiny knedlíky jsou
obrovské!) a ani si nepamatuju, kdy jsem toho naposledy tolik snědla. Ještě mi
ani nestačilo slehnout, když někdo zaklepal na okno pokojíku, který jsme o
prázdninách na střídačku obývaly se sestřenicemi. Nelekla jsem se. Domek byl
přízemní a od ulice ho nedělil plot, jen čtverec trávy. Sousedi běžně klepali
na okno, namísto aby zvonili u dveří. Tentokrát ale do pokoje nenakukovala
Andělka, babiččina devadesátiletá kamarádka. Tahle návštěva patřila mně. Vysoký,
opálený Čeněk, který vypadal snad ještě líp, než když jsem do něj byla ve
čtrnácti zamilovaná. S úsměvem jsem otevřela okno.
„Po
vsi se nesou drby, že jsi tady,“ zazubil se na mě, s lokty opřenými o
dřevěný parapet.
„Jak
vidíš, nejsou to jen drby.“
„Vidím,“
přikývl, „Tak jsem si říkal, jestli bys nezašla k rybníku.“
„Dá
se v něm koupat?“ nakrčila jsem nos.
„Jasně
že dá,“ prohlásil Čeněk sebejistě, jako kdyby na kvalitu vody ve zdejší nádrži
sám dohlížel.
Pokrčila
jsem rameny. Vlastně proč ne? Plavky už mám stejně na sobě, stačí si vzít osušku
z prádelníku vedle postele.
„Babi!
Jdu k rybníku s Čeňkem!“ křikla jsem do útrob domečku.
Neobtěžovala
jsem se s chozením ke dveřím. Vyhoupla jsem se do okna a z parapetu seskočila
na trávník. Najednou jsem se nemohla dočkat, až se ponořím do vody, z níž
u břehu čouhají dlouhé stonky rákosí. Možná budeme s Čeňkem zase závodit,
kdo dřív doplave na druhou stranu nebo kdo dýl vydrží pod vodou. V obou
disciplínách mě vždycky porazil, ale letos se to třeba změní. Anebo se budeme
líbat pod jabloní, jak když nám bylo čtrnáct. Myslela jsem si, že už se to
nikdy nebude opakovat, ale z jeho letmých doteků jsem dokázala vyčíst, že
by nebyl proti. A já vlastně taky ne, protože tyhle prázdniny se může stát
všechno. Naprosto všechno, co si zamanu. Tohle léto je totiž moje!
