Lovebirds II

Bethany

Úsměv mi vydržel přesně tak dlouho, abych mohla podepsat několik svých fotek a zapózovat na selfie s fanoušky. Oni nemohli za to, jaký pitomec Greg Davis byl. Navíc to byli právě oni, mí loajální a milující fanoušci, díky nimž jsem žila svůj sen. Ještě jsem zamávala davu a všem těm, na které se bohužel nedostalo, a nasedla do velkého, černého auta. Za tmavými skly jsem si opřela hlavu o sedadlo a shodila svoje Louboutinky. Snažila jsem se zaplašit vzpomínky, které ve mně vyvolaly. Dnešek byl neuvěřitelně dlouhý den. Schůzka s renomovaným režisérem nešla vůbec tak dobře, jak jsem si představovala. Potom rozhovor pro časopis, k němuž jsme před týdnem fotili sérii snímků uprostřed pouště. Odpoledne strávené v pracovní společnosti Cary a Lilly, mé stylistky a make-up artistky. A nakonec Late show Grega Davise. Ta mě rozhodně vyčerpala nejvíc. A to přesto, že jsem od svých čtrnácti byla zvyklá na dlouhé pracovní hodiny a celonoční natáčení.

„V pohodě?“ otočila se na mě z předního sedadla Alex, moje agentka.

„Naprosto,“ ujistila jsem ji. Nebyl to první a určitě ani poslední nepříjemný rozhovor. A kam se hrabal Greg na nenávistné anonymní komentáře na internetu! I s tím jsem se musela naučit žít.

„Totální kretén,“ zamumlala si pro sebe Alex.

Usmála jsem se. Produkce talk show si od ní vyslechla pěknou řádku peprných slov. Proto byla ve své práci tak dobrá. Věděla, co pro své klienty chce, a pokud to nedostala, neváhala použít, co bylo třeba. Mohla dělat všechno to, co já v mé pozici ne. Občas jsem jí tu svobodu záviděla. Na mém místě by se jistě nespokojila s profesionálním úsměvem a zdvořilými odpověďmi. Pěkně by to Gregovi vytmavila. Jako někdo podobně temperamentní, koho jsem znala…

„Josh by ho pořádně setřel,“ vyletělo mi z pusy dřív, než jsem dokázala tu myšlenku zadržet.

Alex se ke mně znovu otočila a zírala na mě s vyvalenýma očima. Za ta léta, co pro mě pracovala, se z nás staly opravdové kamarádky. Mohla jsem s ní mluvit o čemkoliv. Po rozchodu s Joshem a dlouhé, proplakané noci, jsme měly tichou dohodu, že o něm se bavit nebudeme. Dost na tom, že se mě na něj ptali všichni ostatní.

„Na Joshe by si tohle nedovolil,“ řekla nakonec Alex. A protože se zdálo, že moje mlčení ohledně mého superslavného expřítele je prolomeno, dodala: „Vzpomínáš, jak tehdy odešel uprostřed rozhovoru s Candice?“

Rozesmála jsem se. Candice byla reportérka jedné bulvární televizní relace, která ráda překrucovala fakta. Video, v němž se Josh nekompromisně zvedl ze židle a opustil studio, mělo na youtube miliony zhlédnutí a on tak nechtěně přispěl k lepší propagaci jejího pořadu Got ya!

Přesto, jak moc se mně ani Alex dnešní chování Grega nelíbilo, věděla jsem, že produkční společnost bude nadšená. Lepší reklamu, než choulostivé interview, které se bude online šířit rychlostí blesku, jsem svému novému filmu nemohla zajistit. Zákonitosti fungování showbusinessu byly neúprosné.

„Slyšela jsem, že je v New Yorku,“ prohodila Alex jako by nic.

„Já vím,“ ujistila jsem ji. Nemělo cenu předstírat, že mi unikla ta informace, že Josh natáčí velkofilm ve stejném městě, které se mi právě míhalo za okny.

„Neozval se?“ vyzvídala Alex.

Podívala jsem se na svého bodyguarda Douga, sedícího tiše vedle mě. Ani nemrkl okem. Profesionál každým coulem. Vlastně se zdálo, že nás ani neposlouchá. Vyhlížel ven a kontroloval situaci před hotelem, k němuž jsme se blížili. Skupinka čekajících fotografů mě nijak nerozhodila. Byla jsem na ni zvyklá.

„Ne,“ vzala jsem si lodičky do ruky, počkala, až mi Doug otevře dveře a s Alex v patách proběhla uličkou, kterou mi mezi blesky fotoaparátů Doug razil, do vestibulu hotelu.

V mém pokoji si Cara nerušeně listovala lesklými stránkami módního časopisu.

„Jaké to bylo?“ zvedla ke mně oči.

„Ty ses nedívala?“ nevěřila jsem.

„Dívala. Musela jsem vidět svoje dílo v akci,“ sjela mě pohledem odshora dolů a potom nazpět, „Ptala jsem se na tvůj dojem.“

„Horší to snad ani být nemohlo,“ odpověděla Alex. Rozhlédla se po apartmánu, jestli v době naší nepřítomnosti neudělala pokojová služba něco, co neměla, a otočila se k odchodu: „Jestli už nic nepotřebuješ, tak se uvidíme ráno. V deset je tiskovka, ale předtím si tě přijdou vyfotit na oficiální portrét.“

„Ok,“ přikývla jsem.

Ještě ani nebyla pryč ze dveří a Cara už mi rozepínala zip smaragdově zelených šatů. Studu jsem se dávno zbavila. Svou první milostnou scénu jsem točila v šestnácti a ani bych nedokázala spočítat, kolik kostymérek mě vidělo nahou.

„Přehání,“ naklonila se mi Cara přes rameno, „Zase tak hrozné to nebylo. Zajímalo by mě, jestli to viděl Josh.“

Opatrně ze mě stáhla šaty a umístila je do cestovního vaku, v němž přišly z dílny mého oblíbeného designéra, kam se taky budou vzápětí vracet. Mlčela jsem, když mi odepínala diamantový náhrdelník, ale ta otázka ve mně hlodala. Viděl to Josh? Díval se? Já ano. Snažila jsem se chytnout každý jeho rozhovor. Dokázal tak poutavě vyprávět. Fascinovalo mě, jak byl jeho náhled na role úplně jiný než ten můj. Dokázal vidět drobné detaily příběhu a spojovat je do zajímavého celku. Před natáčením Lovebirds jsme strávili hodiny debatováním nad scénářem. Právě tehdy, týdny předtím, než se naše rty poprvé dotkly před objektivem kamery, jsem se do něj zamilovala.

„Lilly ti přijde udělat pleťovou masku,“ oznámila mi ještě Cara, když zaklapla drahý šperk do diskrétní krabičky.

„Dobře, děkuju,“ usmála jsem se na ni a zachumlala se do měkoučkého hotelového županu. Nemohla jsem se dočkat sprchy.

„Dobrou noc a žádné řádění,“ zamrkala na mě Cara a se šaty i náhrdelníkem zmizela o patro níž, kde spolu s Lilly bydlela, stejně jako Alex a Doug. Tentokrát se mnou byl celý můj tým.

Zasmála jsem se. Opravdu nevím, jak bych mohla v hotelovém pokoji vysoko nad New Yorkem řádit. Zatímco Cara a Lilly často vyrážely do víru velkoměsta, ať už jsme byli v L.A., v Paříži nebo v Tokyu, to, co se v mém případě nejvíc blížilo večírku, bylo ponocování u televize. Obvykle kvůli jet legu. Dnes jsem ale měla v plánu leda tak postel a dlouhý spánek.

Po horké sprše, v níž jsem si smyla poslední zbytky Lillyina make-upu, jsem se zastavila před nabídkou své garderoby. K pyžamovým kraťáskům Victoria’s secret jsem si navlékla seprané šedé tričko. Jednu z mála věcí, co mi po Joshovi zbyla. Už sice nevonělo jako on, ale stejně ve mně navozovalo pocit domova.

Rozčesala jsem si vlasy. Tahle zrzavá barva mi vůbec nesluší! Mračila jsem se na sebe do zrcadla, když Lilly zaklepala. Otevřela jsem a zarazila se, když jsem na prahu nenašla svoji vizážistku.

„Joshuo?“

„Beth,“ koutky se mu povytáhly.

Usmála jsem se. Neznala jsem nikoho jiného, kdo by mi říkal Beth. Stejně jako jsem já byla jediná, kdo Joshe oslovoval celým jménem.

Trošku se zamračil. Jako kdyby najednou nevěděl, proč je tady.

„Ehm. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“

„Takže jsi to viděl,“ úsměv mi pohasl.

„Samozřejmě,“ přikývl, „Můžu dál?“

Beze slova jsem poodstoupila a Josh se kolem mě protáhl. Krátce jsem zavřela oči. Tričko, co jsem měla na sobě, už sice možná nevonělo jako Josh, ale Josh rozhodně pořád voněl jako Josh.

Bezpečně jsem za sebou zavřela dveře, než jsem znovu promluvila: „Jak jsi věděl, že jsem tady?“

„Jako vážně?“ povytáhl obočí. „V tomhle hotelu bydlíš vždycky.“

„Myslela jsem v New Yorku.“

„Ah. No, co jsme se rozešli, tak tak trochu porušuju naši dohodu, že nebudeme jeden druhého sledovat na internetu,“ přiznal.

To jsme byli dva.

„Jak ses sem dostal?“ pokračovala jsem ve výslechu.

„Alex…“

„Cameron to ví?“

„Nic neřekl, ale nejspíš tuší, kam jsem šel.“

Jak komplikované to bylo pro nás dva sejít se.

„Jsem naprosto v pořádku. Nemusel jsi sem jezdit.“

„Nemusel,“ přistoupil ke mně blíž, „Ale chtěl.“

Zvedl ke mně ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Strnula jsem. Co to dělá?

„Joshi…“ uhnula jsem mu.

„Já vím. Byl to hloupý nápad. Zase půjdu,“ vydal se ke dveřím.

Když mě minul, znovu mě ovanula jeho vůně. Kolikrát jsem se do ní probouzela? A mohla bych zase, napadlo mě.

„Počkej,“ vyklouzlo mi, ačkoliv jsem věděla, že dělám příšernou chybu.

Joshua se po mně vyčkávavě podíval, s rukou už na klice.

„Zůstaň,“ zaprosila jsem, i když jsem netušila, proč to chci. Co chci, aby se v tomto pokoji stalo. Možná jsem chtěla ještě jednu noc s ním. Ještě jednou se probudit v jeho náručí. Ale opravdu jsem chtěla další loučení? Další přiznání si, že tohle prostě nemůže a nebude fungovat?

Lovebirds

Poznámka: Po delší době pro vás mám příběh na pokračování. Zatím sama nevím, jak bude dlouhý. Uvidíme... :-)

Zároveň je první, jehož děj se neodehrává v ČR. Snad se vám bude líbit. Z.

Josh

Rychle jsem zapnul televizi a oddechl si. Greg Davis ještě stále mluvil se svým prvním hostem. Ne, že bych jeho talk show tak miloval, že bych si ji nemohl nechat ujít. Spíš naopak. Dnes jsem se jí ale nemohl dočkat. Vzal jsem si z minibaru pivo, a aniž bych se obtěžoval se sklenicí, popíjel jsem ho na gauči před obří obrazovkou přímo z lahve.

„Naším dalším hostem je herečka, kterou znáte především z televizního seriálu Palms. Celosvětovou slávu jí přinesl film Lovebirds, který vydělal přes čtyři sta milionů dolarů. Nyní ji můžete vidět v jejím novém filmu Over the river. Dámy a pánové, prosím, přivítejte Bethany Williams!“

Vyčkávavě jsem se napřímil a tady byla. Její dlouhé vlasy, pro novou roli obarvené na zrzavo, vytvářely zvláštní kontrast se smaragdově zelenými šaty. V duchu jsem pochválil její stylistku Caru. Opět se překonala. Když si Bethany sedala na jedno z křesel vedle moderátora, zahlédl jsem červenou podrážku jejích černých lodiček. Louboutin. Tuhle značku jsem dokázal rozeznat, i přes moje velmi omezené znalosti v oblasti módy. Snažil jsem se ignorovat vzpomínky, které při tom pohledu vyplavaly na povrch.

Jekot fanoušků ve studiu konečně utichl a Greg se nadechl k první otázce. Instinktivně jsem zatnul zuby. Neměl pověst zrovna nejpříjemnějšího moderátora. Ostatně to jsem mohl sám potvrdit.

„Bethany, rád bych na začátek podotkl, že dnes vypadáš úchvatně,“ všiml si stejně jako já.

„Děkuju,“ usmála se Bethany a zamávala do publika, odkud se ozvalo několik uznalých hvízdnutí.

„Předpokládám, že tuhle ohnivou barvu vlasů máš kvůli nové roli. Pověz nám, co zrovna připravuješ.“

Trochu jsem se uklidnil. Tohle byla poměrně neškodná otázka a Bethany ji jako vždy zvládla zodpovědět na jedničku. Na veřejnosti dokázala vystupovat mnohem lépe než já. S médii komunikovala s naprostou přirozeností a profesionalitou zároveň. Svým způsobem jí to usnadňovalo to, že ji všichni zbožňovali. Byla miláčkem nejen celého státu, ale celého světa. Bylo tomu tak už od dob, kdy ztvárňovala jednu ze třech hlavních postav v teenagerovském seriálu Palms. Její management měl navíc velmi specifická pravidla ohledně pokládaných otázek během tiskových konferencí nebo jakýchkoliv interview, takže bylo obtížné najít na internetu nějaký rozhovor, při kterém by se divák šklebil nad jeho trapností. Pokud ale někdo dokázal pro své hosty vytvořit nepříjemnou atmosféru, tak to byl stoprocentně Greg Davis.

„Slyšel jsem, že se chystá druhý díl Lovebirds. Je to pravda, Bethany?“

„K tomu zatím, bohužel, nemůžu říct nic konkrétního.“

„Samozřejmě. Ale čistě hypoteticky. Nebylo by to divné? Stát znovu před kamerou s Joshem? Hrát milence?“

Dovedl jsem si přesně představit, jak v tuto chvíli Alex, agentce Bethany, šlehají z očí blesky. Cítil jsem se dost podobně. Osobní otázky rozhodně nebyly povoleny. Přímý přenos ovšem nebyl zrovna ideální pro to, aby tam mohla vběhnout a Grega přerušit. Na to také nejspíš sázel.

„Já a Josh jsme skvělí kamarádi,“ nenechala se Bethany rozhodit.

„Myslíš, že by řekl to stejné?“ tlačil na ni.

„Pokud tě zajímalo, co si myslí Josh, možná sis měl pozvat jeho, Gregu,“ zasmála se a část obecenstva s ní.

„Ale bývali jste víc, že ano?“ Na obrazovce za Gregem se objevila fotka, na níž jsme se s Bethany drželi za ruce a s hlavami skloněnými prchali před blesky papparazziů. Svaly v celém těle se mi napjaly. Tohle už bylo přes čáru.

„Vidím, že jsi o mém soukromém životě dokonale informovaný,“ neztrácela Beth úsměv.

„Takže je to pravda?“

„Jsem tady, abych mluvila o svém novém filmu.“

„Tohle by fanoušky určitě zajímalo mnohem víc. Obzvlášť, když je teď možnost, že se znovu potkáte před kamerou. Uvažuje se o přeobsazení?“

„O ničem takovém nevím.“

„Nevytratila se ta chemie, která mezi vámi fungovala? Po tom dramatickém rozchodu, který sledoval celý svět?“

Polštář vedle mě schytal ránu pěstí. Žádný dramatický rozchod se nekonal. Natočili jsme spolu film. Zamilovali jsme se. Nějakou dobu všechno fungovalo a potom už ne. Tečka. Žádná nevěra, žádný skandál. Bylo dost těžké udržovat náš vztah při oboustranně nabitém rozvrhu. A bylo téměř nemožné snažit se ho budovat pod neustálým dozorem bulváru. Nikdy jsme oficiálně nepotvrdili, že spolu jsme, ale to, že jsem Beth na červeném koberci při premiéře Lovebirds chytil ve slabé chvilce za ruku, veřejnosti jako potvrzení stačilo. Název našeho společného filmu se rázem stal označením nás dvou. Lovebirds Bethany a Josh. Plnili jsme titulky nespočtu časopisů a internet byl zaplavený miliony našich fotek. Fanoušci šíleli. Ten tlak byl nesnesitelný. Čekal jsem, že po rozchodu přijde úleva, ale nestalo se tak.

Dokud jsme spolu ještě chodili, měli jsme dohodu, že se nebudeme dívat na rozhovory s tím druhým. Předpokládal jsem, že toto pravidlo pozbylo platnosti spolu s koncem našeho vztahu. A tak jsem jako závislák sledoval každou talk show, tiskovku, každičkou zmínku o Beth. Svým způsobem to bylo mučení, vidět ji a vědět, že už není moje. Tím spíš v poslední době, kdy byla spojována se svým novým hereckým partnerem.

„Tak dobře, zapomeneme na Joshe,“ opustil Greg konečně toto téma. „Co je pravdy na tom, že ty a Jack…“ zamrkal na ni spiklenecky.

„Co na to říct, Gregu? Já a Jack jsme kamarádi,“ pokrčila Beth rameny.

Pevně jsem doufal, že v tomhle případě nelže. Jack Tyler byl pověstný svými románky a alkoholovými excesy. Nevěřil jsem, že tenhle frajírek by mohl být Bethanin typ.

„Zdá se, že máš hodně přátel, Bethany,“ zasmál se Greg.

„Za to ty jich asi moc mít nebudeš,“ pronesla Beth medovým hlasem.

He he!

„Ale ale, kočička vytahuje drápky,“ rozesmál se.

Bethany se nadále usmívala, ale tušil jsem, že je na pokraji své trpělivosti. I tak jsem ji obdivoval. Být na jejím místě, dávno bych ho uzemnil.

„Dáme si malou pauzu a po reklamě nás čeká dnešní poslední host. Velký potlesk pro Bethany Williams, protože všichni víme, jak jsou rozchody těžké.“

Znělka na obrazovce naskočila dřív, než jsem stihl zaregistrovat Bethanin výraz. Dodíval jsem se až do konce pořadu pro případ, že by ji kamera ještě zabrala, ale dočkal jsem se jen několika vteřinových záběrů, které ji ukázaly sedící s nohou přes nohu a zdvořile poslouchající posledního hosta. Když talk show skončila, vypnul jsem televizi a s nedopitou lahví piva jsem se přesunul k oknu. Noční New York pulzoval životem. Město, které nikdy nespí. Nedokázal jsem obdivovat neskutečný výhled. Před očima jsem viděl něco docela jiného. Bethany ve smaragdových šatech, se šálkem zeleného čaje v rukou, na terase střešního apartmánu na druhém konci města. Věděl jsem, že bydlí ve stejném hotelu jako vždycky. Přestože ona i celý její tým mohli obývat pokoje luxusní stavby zadarmo, hotelu se to stále vyplatilo. Nic pro ně nemohlo být lepší reklamou než fotky Beth, procházející okolo portýra k přistavenému autu, s jejich logem v pozadí, které se denně objevovali na internetu. Každý chtěl bydlet ve stejném hotelu jako Bethany Williams.

Bylo zvláštní vědět, že je tak blízko. Bůh ví, kdy naposledy jsme se ocitli ve stejném městě.  Občas, když jsem byl v L.A., uvažoval jsem, jestli je doma. V domě své ambiciózní matky, která ji už od dětství odhodlaně vozila z konkurzu na konkurz. Bethany se ale uměla skrývat. Často utekly dlouhé týdny, kdy se neobjevila žádná její fotka. Pokud zrovna nenatáčela, nemohl si nikdo být jistý, kde přesně je. Tentokrát jsem ale měl jistotu. Kvůli dnešní otřesné talk show a zřejmě dalším mediálním závazkům zůstávala jen několik bloků ode mě. A já jsem ji chtěl vidět. Bylo mi jedno, na čem jsme se domluvili při rozchodu. Chtěl jsem s ní mluvit a zeptat se, jak se cítí. Nemohl jsem si pomoct. Sáhl jsem po mobilu.

„Camerone? Potřebuju auto,“ oznámil jsem svému agentovi.

„Kam chceš jet?“ ucítil jsem v jeho hlase podezření.

„Prostě chci vypadnout.“ Nemohl jsem mu prozradit, kam se chystám. Určitě by se mi to snažil rozmluvit.

„Jsem tady zavřený už několik dní.“ Papparazzi téměř nepřetržitě okupovali vchod do hotelu ve snaze ukořistit moje snímky.

„Ať ho přistaví k zásobovacímu vchodu. Nechci, aby mě někdo viděl,“ napadlo mě ještě.

„Za deset minut tam bude. A Joshi?“

„Hmm?“

„Nezapomeň, že ráno natáčíš.“

„Budu tam včas a čilý jako rybička,“ slíbil jsem a zavěsil. Občas jsem si připadal jako malé dítě. Pod neustálým dohledem a bez svobodné vůle.

Personál mě bez jakýchkoliv námitek nechal proklouznout skrz vrata u zásobovací plošiny.

„Do hotelu Starlet alley,“ řekl jsem čekajícímu řidiči.

„Samozřejmě, pane,“ bez mrknutí oka nastartoval.

Kolem malého hloučku fotografů jsme projeli bez povšimnutí. Přikrčil jsem se za zatmavenými skly a došlo mi, že ještě nemám vyhráno. S povzdechem jsem vytočil číslo na Alex a tušil, že tohle bude výzva.

„Joshi?“ ozvalo se ve sluchátku překvapeně.

„Můžeš mi zajistit nepozorovaný vstup k vám do hotelu?“ vybafl jsem na ni rovnou. Noční doprava byla celkem snadno průjezdná a na místě určení budeme dřív, než jsem čekal.

„To není dobrý nápad,“ namítla.

„Jen s ní chci mluvit.“

„Cam o tom ví?“

Ušklíbl jsem se. Alex a Cameron byli jako dva hlídací psi. Velmi efektivní a dobře vycvičení, ale pořád hlídači. A spolu v tandemu byli ještě schopnější než každý zvlášť.

„Podle tvého ticha usuzuju, že ne. Pokud jsi mu to neřekl, určitě k tomu máš dobrý důvod. Takže o co ti jde, Joshi?“ zaútočila.

Tisíce fanynek po celém světě mě zbožňovaly a udělaly by pro mě cokoliv. Proč jsem nemohl mít ten stejný efekt i na Alex? Proč to s ní vždycky muselo být tak těžké? No jistě, protože nebyla jen agentka Beth, ale taky její blízká přítelkyně. Chránila ji, jak jen mohla. Ale před vším ji uchránit nemohla.

„Viděl jsem to interview. Vážně si s ní jen chci promluvit. Zjistit, jestli je v pořádku.“

„Takový idiot jako Greg Davis ji nemůže rozhodit,“ pronesla Alex, ale cítil jsem, že její přesvědčení zakolísalo.

„Je to idiot,“ souhlasil jsem, „Vůbec tam neměla chodit.“

Alex si povzdechla a já jsem věděl, že se blíží moje vítězství.

„Za jak dlouho tady budeš?“

„Za deset minut,“ snažil jsem se krotit nadšení ve svém hlase.

„Budu na tebe čekat u vchodu pro zaměstnance. Odbočte o dva bloky dřív. Projedete takovou úzkou uličkou…“ pečlivě jsem poslouchal instrukce, abych je mohl přetlumočit svému řidiči a nemohl uvěřit svému štěstí. Alex se nade mnou ustrnula!

Když mě rychle provázela služebním vchodem, tvářila se téměř přátelsky. U výtahu mi do ruky vtiskla přístupovou kartu.

„Dělám to jen proto, že doufám, že se bude cítit líp. Jestli ji ráno najdu v takovém stavu jako po vašem rozchodu, zabiju tě,“ pronesla mrazivě a já jsem nepochyboval, že to myslí vážně.

Přiložil jsem kartu ke čtečce na stěně výtahu, a zatímco se tiše rozjel do posledního patra, mračil jsem se na svůj odraz v naleštěných dveřích. Dovedl jsem si naprosto dokonale představit, v jakém stavu byla Beth po našem rozchodu. Mnohem jednodušší by bylo rozcházet se ve vzteku. Nebo kdyby naše láska vyprchala. Ale opustit jeden druhého kvůli tomu, že to místně a časově nefunguje, přestože se stále milujeme, bylo asi to nejtěžší rozhodnutí, co jsem v životě udělal.

Dveře výtahu se rozevřely a já jsem vstoupil do chodby vystlané měkkým zeleným kobercem. Zaklepal jsem na dveře, vedle nichž na stole voněly čerstvé květiny naaranžované v obří keramické váze. Všechno vypadalo stejně, jak jsem si to pamatoval. Klika nad bezpečnostním zámkem klapla a najednou přede mnou stála drobná rusovláska. Oči mi překvapeně sjely k jejímu oděvu. V tomhle jsem se mýlil. Už na sobě neměla designové smaragdové šaty, ale jedno z mých triček, které jsem už měsíce hledal. Sama nevypadala o nic méně překvapeně.

„Joshuo?“ vydechla.

Podzimní

Pozn. Slíbila jsem, že vás budu informovat, jak se vyvíjí možné vydání Niky. Zatím nemůžu říct nic konkrétního, ale můžu prozradit, že vydání se blíží :-)

Prozatím pro vás mám novou povídku Podzimní, která není nutně pokračováním Letní.

Hezký začátek týdne! Z.

Překročila jsem bedýnku s jablky, kterou nám nachystala teta, a usadila se v kuchyni, kde spolu s mamkou a další jejich sestrou chystala sváteční oběd. Bratranci a sestřenice běhali okolo s papírovými draky, které vyráběli ve škole, ale neměly pořádnou konstrukci na to, aby opravdu vzlétly. Mikulovský strejda se jako každoročně dohadoval se strejdou z Čejkovic, čí burčák je lepší a kdo koho trumfne, až nastane čas na svatomartinské víno. Táta se debaty neúčastnil. Máma jako jediná ze třech sester sešla z cesty a namísto vinaře si vzala kluka z města. Tím pádem jediné období, kdy jsem si mohla přičichnout k životu mezi vinohrady, bylo vinobraní, na němž se scházela celá rodina z mamčiné strany.

Jako malá jsem víkendy plné jídla, dobré nálady a vinařských historek milovala. V pubertě jsem tvrdě bojovala za to, abych se té trapnosti nemusela účastnit. A teď jsem je prožívala s určitou nostalgií v srdci. Možná proto, že mi sluncem zalitý vinohrad, který se za okny táhnul, kam jen oko dohlédlo, připomínal dědečka, který s námi letos poprvé vinobraní neslavil. Ať se strejdové předháněli sebevíc, jeho burčák byl vždycky nejlepší.

Všimla jsem si sousedky, procházející okolo v tradičním barevném kroji. Vyklonila jsem se z okna.

„Dobrý den! Je Míla doma?“

Svou kamarádku z dětství jsem neviděla přes rok. Na jižní Moravu už jsem nejezdila tak často jako dřív a ona studovala v Olomouci.

„Je na dvoře. Zajdi za ní,“ zamávala mi a zmizela mezi sloupky vinohradu, jímž si krátila cestu na náměstí.

Bez zaváhání jsem se pustila stejnou trasou, kterou jsme s Milenou používaly jako děti. Protáhla jsem se dírou v plotě a zahnula kolem chlívku, v němž kam až moje paměť sahá, nikdy žádné prasátko nebydlelo. Za rohem jsem se srazila s klukem také v kroji. Zamračeně si mě přeměřil a potom se mu obličej vyjasnil.

„Emo?“ usmál se na mě.

Jonáš. Milenin starší bratr. Neviděla jsem ho ještě déle než ji.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Staré zvyky nerezaví, co?“ ukázal na vyšlapanou cestičku podél zdi.

„Očividně,“ přejela jsem pohledem jeho úbor.

Zasmál se: „Rodinná tradice. Musím jít, ať na mě nečekají.“

Uhnula jsem mu z cesty, a když mi z dohledu zmizela poslední stuha jeho klobouku, vyhledala jsem na dřevěné lavičce Mílu, louskající vlašské ořechy.

„Emo!“ vyskočila a setřepala ze sebe kousíčky tvrdých skořápek.

„Ahoj,“ objala jsem ji, „Kde máš kroj?“

„Prosím tě,“ zvedla oči v sloup. Na sobě měla rifle, černé tričko a vestu.

Sundala z lavičky košík s ořechy a uvolnila mi místo vedle sebe.

„Jak se máš? Povídej, přeháněj.“

Ani celý den by nám nevystačil, abychom si pověděly všechno, co jsme zameškaly.

Stmívalo se, když se mě zeptala: „Půjdeš s námi na stezku odvahy?“

„Na stezku odvahy?“ nechápala jsem.

Míla zatřepala hlavou: „Tomu se jen tak říká. Brácha a jeho kamarádi se vždycky, když je vinobraní, schází o půlnoci ve vinohradu. Pije se burčák a… No vlastně se nedělá nic zvláštního.“

„To zní docela dobře,“ zasmála jsem se. Ostatně proč ne. Žádné jiné plány jsem stejně neměla.

Těsně před půlnocí prolezl dírou v plotě dřív Jonáš než Míla. Povytáhla jsem obočí. Nepamatovala jsem si, kdy jsem ho naposledy viděla „v civilu“. Tmavé rifle a šedá mikina mu vyloženě svědčily. Míla mě chytila za ruku, jako když jsme byly malé, a pomohla mi proplést se bludištěm sloupků a vína až na místo srazu. Tam už doutnal malý ohýnek a parta kluků sázela do popela velké brambory. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zřejmě jsem právě vpadla doprostřed scény z Ladovy pohlednice. Několik holek na nás zamávalo, naléval se burčák a já jsem byla všem postupně představena. Veškerá jména jsem samozřejmě vzápětí zapomněla, ale nijak jsem se tím netrápila.

„Je jedna hodina. Měli bychom vyrazit na stezku odvahy,“ rozhlédl se jeden z kluků po ostatních.

Podívala jsem se po Mileně: „Jako vážně? Myslela jsem si, že se tomu jen tak říká.“

„To já taky,“ pokrčila nechápavě rameny.

„Vidíte?“ ukázal na nás další z kluků. „To, že mladší generace neví, o co se jedná, jen dokazuje, jak jsme tuhle tradici v posledních letech zanedbávali.“

„Měli bychom víc dbát na její udržování,“ přikývl Jonáš rádoby vážně.

„Takže tady jsou pravidla. Vydáme se támhle ke kapličce,“ ukázal na kopeček, který se vzdušnou čarou zdál být docela blízko, ale dovedla jsem si představit, že pěšky to bude slušná procházka, „Každý samozřejmě na vlastní pěst. Nikoho nesmí být vidět. Kdo bude spatřen někým jiným, musí vypít celou láhev burčáku. Kdo nedorazí do cíle, musí vypít láhev burčáku. Bez ohledu na to, jestli se ztratil nebo to vzdal. Najdeme si ho tak jako tak.“

Zamotala se mi hlava. Ačkoliv jsem měla kořeny na jižní Moravě, celou flašku burčáku jsem v životě nevypila. Dokázala jsem si snadno představit ty následky.

„Připraveni?“ optal se hlavní mluvčí, a aniž by čekal na naši odpověď, vykřikl: „Prohlašuji letošní stezku odvahy za zahájenou!“

Všichni se rozprchli mezi lány vinohradu a dupání i veselé pokřiky postupně slábly ve tmě. Nechtěla jsem kazit zábavu a už vůbec ne požívat kvanta kalného burčáku, takže jsem se s povzdechem vydala kupředu.

Nejdříve jsem prostě jen šla, ale jakmile jsem kousek od sebe zaslechla kroky, chvatně jsem uskočila za nejbližší sloupek a přikrčila se. Vetřelec mi brzy zmizel z doslechu a já jsem s bušícím srdcem pokračovala. Kluci se na rozdíl ode mě nesnažili schovávat, ale naopak nachytat někoho jiného. Díky svému kličkování jsem se odklonila od původní trasy a měla dojem, že se kaplička absolutně nepřibližuje. V těle mi stoupal adrenalin a proti mé vůli mě nečekaná bojovka vlastně bavila. Jen kdybych tak věděla, kam jdu…

Někdo mě čapnul za ruku a než jsem stačila vykřiknout, přikryl mi pusu dlaní.

„Pšš,“ díval se mi Jonáš do očí.

Zamračila jsem se a on spustil ruku, abych mohla promluvit.

„Takže teď musím vypít celou láhev burčáku?“

S tichým smíchem zakroutil hlavou: „Napadlo mě, že asi nebudeš vědět kudy jít. Dovedu tě ke kapličce a tam se rozdělíme. Nerad bych tě ještě za dvě hodiny hledal.“

„A co Míla?“ Neměl by dřív pomáhat své sestře?

„Ta se tady vyzná. Určitě tam bude dřív než my,“ mávl rukou.

„Tak pojď,“ vydal se naprosto jiným směrem, než jsem měla namířeno já.

„Tudy?“ ukázala jsem nejistě.

„Věř mi,“ podíval se na mě přesvědčivě.

Co jiného mi zbývalo? Poslušně jsem se zařadila po jeho boku a nechala se vést. Podle všeho se dalo ke kapličce dojít mnohem jednodušeji, než jsem tušila.

„Bavíš se?“ mrknul po mně Jonáš.

„Kupodivu jo,“ usmála jsem se.

„Opravdovou stezku odvahy jsme nedělali roky. Řekl bych, že k tomu Tondu navnadilo to, že jsme tě přivedli. Nováčci se obvykle ztratí. A když jsou to holky, Tonda je rád zachraňuje.“

„Který je Tonda?“

„Ou! Ještě že tě neslyší. Poranila bys jeho ego. Myslí si, že je místní Casanova.“

„Vážně?“ nevěřila jsem. Ať byl Tonda kterýkoliv z kluků, rozhodně mě nezaujal tak, abych ho mezi ostatními dokázala rozlišit. Nehledě na to, že nejhezčí z nich byl na sto procent Jonáš.

„Vážně, jede po něm půlka holek z okolí. Řekl bych, že i Míla.“

„Zvláštní… A mně ses přitom vždycky líbil ty. Když jsem byla malá.“

Jonáš se po mně překvapeně podíval: „Jak moc malá?“

„Příliš malá na to, aby se mi už líbili kluci,“ zasmála jsem se.

Jonáš se nadechoval k odpovědi, když kousek od nás zašustilo listí. Oba dva jsme ztuhli a já jsem se instinktivně přikrčila za něj. Zadržela jsem dech, zatímco se okolo prohnal blonďatý kluk, aniž by si nás ve stínu vína všimnul.

„Tohle byl Tonda,“ usmíval se Jonáš pobaveně, „Vsadil bych se, že tě hledal.“

„No, pozdě,“ podívala jsem se na něj. Já už jsem byla nalezena.

„Jdeme,“ chytil mě za ruku a pokračoval v cestě.

Překvapeně jsem zamrkala. Kus před námi přeběhla mezi dvěma řadami vinohradu jedna z holek. Naštěstí si nás ani ona nevšimla.

„Neměli by teď oba dva pít?“ otázala jsem se. Přece jsme je zahlédli.

„To bychom museli přiznat, že jsme tu spolu. A pak by nás čekal trest oba dva.“

„Jaký trest?“ zajímala jsem se.

Jonáš se na mě jen významně podíval.

„Nech mě hádat. Láhev burčáku.“

Zasmál se: „Učíš se rychle.“

Čím blíž jsme kapličce byli, tím častěji jsme se museli vyhýbat setkání s ostatními. Jonášovi se to ale vždycky nějak povedlo.

„Jsme tady první,“ zarazil se, když se před námi rozevřely větve nízkých keříků a naskytl se nám pohled na kapličku zalitou měsíční září.

„Tak super,“ vykročila jsem směrem k ní, ale Jonáš mě za ruku, kterou stále ještě svíral v dlani, stáhl zpátky.

„Nikdo by ti neuvěřil, že jsi sem tak rychle trefila sama. Budeme muset počkat.“

Usídlili jsme se za jeden z keřů, odkud jsme měli dokonalý výhled, ale sami jsme vidět nebyli, a čekali.

„Takže já jsem se ti dřív líbil…“ pronesl Jonáš zadumaně.

„Ty a Pepek námořník,“ přikývla jsem.

Jonáš se uchechtl: „Tak to mi lichotí. I když na těch svalech ještě budu muset zapracovat.“

Bez přemýšlení jsem mu přejela rukou po bicepsu, schovaném pod dlouhým rukávem sportovní mikiny: „Myslím, že tvoje svaly jsou poměrně uspokojivé.“

Vteřinu sledoval pohyb mých prstů na jeho paži, a pak se na mě podíval zpod řas: „A teď?“

„Co teď?“

„Teď už se ti nelíbím?“ na tváři mu hrál pobavený úsměv.

Proboha, vždyť jsem ho léta neviděla! Ačkoliv hezký byl pořád. To jsem mu musela přiznat. A dnešní noc měla zvláštní kouzlo. Nakonec jsem se rozhodla pro neutrální: „Teď už nejsem malá.“

„Škoda,“ prohodil a podíval se směrem ke kapličce, kde se právě ze tmy vyloupl jeden z kluků, „Teď se zase líbíš ty mně.“

Neobtěžovala jsem se zkoumat, kdo že na místo určení dorazil první. Byla jsem zaneprázdněná zíráním na Jonáše.

„Co se na mě tak díváš?“ pozvedl obočí.

„Nemůžeš holce jen tak říct, že se ti líbí, a nečekat žádnou reakci,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ale když se nelíbím já jí…“

„To jsem neřekla.“

Jonášovi zajiskřily oči.

„Na co myslíš?“

„Na to, že bych tě rád políbil.“

„Myslím na to samé,“ přiznala jsem.

Jonáš se pousmál a vjel mi rukou do vlasů. Zavřela jsem oči. Nejdříve mi jenom jemně přejel rty po mých. Voněl po sladkém burčáku a štiplavém kouři z táboráku. Rozlepila jsem víčka, ale viděla z něj jen rozmazanou šmouhu, když opravdu přitiskl svoje ústa na moje. Biceps, kterého jsem se ještě před chvílí nesměle dotýkala, jsem stiskla a s druhou rukou okolo jeho krku jsem se k němu přitáhla blíž. Oči se mi znovu zavřely v dokonalém synchronu s tím, jak se jeho rty pootevřely. Můj jazyk se vydal naproti tomu jeho, a když se setkaly, klesli jsme k zemi. Naše těla se dotýkala po celé délce, ale leželi jsme na trávě jen tak vedle sebe. Aniž bych mu dovolila, aby mě přestal líbat, zatahala jsem za látku jeho mikiny a převalila nás, takže jsem byla přikrytá celou jeho váhou. Opřel se dlaní vedle mojí hlavy a malinko se nadzvednul, ale já jsem ho přimáčkla zpátky k sobě. Ocenil to spokojeným zamručením, které se rozvibrovalo skrze mě celou. Naše polibky neustávaly. Naopak nabíraly na intenzitě. Vjela jsem mu rukou pod mikinu a nahmátla napjaté svaly jeho zad. Kam se hrabe Pepek! Usmála jsem se, když i jeho prsty zamířily pod moji bundu. Dostal se přesně k hranici mé krajkové podprsenky, když se kousek od nás ozvaly hlasy.

„Ha! Tady jste. Nejsem poslední. Super!“

S Jonášem jsme se na sebe podívali. Ta slova naštěstí nepatřila nám, ale těm, kteří už se stihli sejít u cíle a o jejichž přítomnosti jsme doteď neměli ani potuchy. Jonáš se otřásl tichým smíchem. Pobaveně jsem se usmála na měsíc nad sebou, který co chvíli zakryly mraky, líně plynoucí oblohou, a nořily tak vinohrad pod námi do střídavě menší a větší tmy.

„Myslím, že už můžeš. Já přijdu chvíli po tobě,“ zašeptal Jonáš, krátce mě líbl na rty a opatrně se zvedl.

Posadila jsem se, uhladila si vlasy, a poté, co mi Jonáš pomohl na nohy, jsem se sebevědomě vydala ke kapličce. Míla už tam postávala spolu s dalšími a já jsem byla vděčná za všudypřítomnou tmu, která milosrdně zakrývala ruměnec na mé tváři.

Předtím, než se k nám přidal Jonáš, se objevila ještě jedna z holek. Jako poslední dorazil Tonda. Jonáš se na mě významně podíval a já jsem pochopila, že se tak zdržel zřejmě proto, že doufal, že někde narazí na mě.

„Ty jsi jí pomáhal,“ okamžitě obvinil Tonda Jonáše.

Ten zvedl ruce v obranném gestu: „Mám svědky na to, že dorazila naprosto sama.“

Nevěděla jsem, nakolik mu ostatní skutečně věří, ale jeho verzi odkývali. Nakonec si nikdo nevysloužil trest v podobě litru burčáku.

Postupně se všichni vydali na cestu zpět a někteří se od skupinky oddělovali, využívajíc zkratky domů přes důvěrně prošlapané vinohrady.

„Jestli chceš, ukážu ti tu cestu za denního světla. Abys příští rok nebloudila,“ prohodil Jonáš, když jsme byli z doslechu.

„Ne, díky,“ podívala jsem se na něj, „Letos mě docela bavilo bloudit. Příští rok si to klidně zopakuju úplně stejně.“

Jonáš mě s úsměvem chytil za ruku.

„Ale můžeš mě za denního světla vzít třeba někam jinam,“ navrhla jsem, „ Odjíždím až za dva dny. To je ještě spousta času…“