CO ČTU JÁ? - Knihovna duší

Minulý týden jsem konečně dočetla Knihovnu duší, třetí díl ze série o „podivných“ dětech od Ransoma Riggse. Musím se přiznat, že na rozdíl od prvního dílu, který jsem dychtivě hltala stránku za stránkou, do Knihovny duší jsem se dlouho nedokázala začíst. Nakonec jsem ale ráda, že jsem si ji přečetla a celou sérii tak uzavřela.

Knihovna duší je mnohem temnější příběh, než byl Sirotčinec, a řekla bych, že dokonce i než Podivné město. Tentokrát se víceméně pohybujeme jen v jedné časové smyčce (Zákonitosti fungování smyček mě popravdě trochu mátly. Ale přesto mám ráda příběhy s jakýmkoliv druhem cestování v čase.), a pokud bude i třetí díl zfilmovaný, jsem docela zvědavá, jak bude vyobrazená. Protože scény, které jsem si podle popisu v knížce vytvářela v hlavě, vůbec nebyly hezké. Navíc zjišťujeme, že v komunitě „podivných“ nejsou jen zázračné děti a zvířata, ochotné hlavním postavám kdykoliv pomoci, ale také zrádci a vrahové. I když víte, že příběh směřuje ke šťastnému konci, správně tušíte, že jako v podobných sériích dojde cestou k určitým ztrátám.

Photocredit: http://thepeculiarchildren.wikia.com/wiki/Library_of_Souls

Rozdílem oproti předchozím dvěma dílům je také to, že tentokrát za Jacobem nestojí parta nadaných kamarádů, ani nad ním nedrží ochrannou ruku slečna Peregrinová. Najednou se stává vůdčí osobností on sám, k čemuž je vlastně předurčen díky své „podivnosti“. Právě toto zvláštní nadání – schopnost vidět a ovládat netvory může být klíčem k vyřešení problémů „podivného“ světa a k záchraně nejen Jacobových kamarádů.

I přes veškerá dobrodružství, kterými si Jacob s Emmou projdou, včetně bitvy s monstry a dramatického závěru přímo v Knihovně duší, mi ale vlastně nejzajímavější připadal samotný konec knihy. Jacobova rozpolcenost, zda zůstat ve světě, ve kterém našel opravdové přátele, lásku a snad i sám sebe, nebo se vrátit ke své rodině a poklidnému životu bez netvorů a monster. A jak rodičům vysvětlit svoji nepřítomnost, aby nevypadal jako feťák, který utekl z domů, či ještě hůř jako blázen. Téma rozporu dvou naprosto odlišných světů, kterému je obyčejný patnáctiletý kluk vystaven, a které mě vlastně k Sirotčinci v první řadě přitáhlo, se opakuje, ale otočené naruby.

Schválně - dokázali byste se vrátit z magického světa, plného „podivných“ dětí do každodenního života? Ne? A dokázali byste navždy opustit svoje rodiče s vědomím, že neví, co se s vámi stalo a jestli jste vůbec naživu?

Jak se rozhodl Jacob si budete muset přečíst v Knihovně duší (no spoilers :-) ).

Z.

Hvězdy na parketu

Poznámka: Po delší době jsem zpět s novou povídkou. Tentokrát jsem se inspirovala svou oblíbenou televizní show Star dance :-)

Hezké čtení! Z.

Valčík

Zapnula jsem si svoje prošlapané taneční boty a pozdravila se s kameramanem a režisérem.

„Tak co, Klárko, kdo myslíš, že to bude letos?“ zamrkal na mě ten první z nich.

„Necháme se překvapit,“ usmívala jsem se sebevědomě.

Oni dva už samozřejmě věděli, jakou celebritu jsem dostala přidělenou do další řady taneční soutěže Hvězdy na parketu. A právě proto jsme se dnes všichni sešli ve filmovém studiu na několik měsíců proměněném ve studio taneční. Aby natočili moji reakci, až mi bude ten, koho se v daném časovém intervalu budu snažit naučit tančit, představen. Podle jejich potutelných úsměvů jsem očekávala někoho, kdo bude dřevo.

Byla to už moje třetí řada v téhle show. V první jsem tancovala se seriálovým hercem a dotáhli jsme to až na třetí místo. Na někoho, kdo si dřív k latině ani standardu nepřičichl, byl neuvěřitelně talentovaný. Loni jsem dostala přiděleného televizního kuchaře. Ten byl o něco tvrdší oříšek. Vypadli jsme sice už ve čtvrtém kole, ale humorem jsme si naprosto dokonale seděli. A jeho tendence nosit na tréninky svoje kulinářské výtvory mě málem stála moji vydřenou figuru. Ačkoliv se z nás stali opravdoví přátelé, byla jsem si jistá, že co se týče tance, nikdo horší už mě potkat nemůže. Takže jsem z dnešního setkání neměla ani nejmenší obavy.

„Tak jdeme na to,“ pokývnul na mě Standa, náš kameraman, a světýlko na kameře se rozsvítilo.

Do místnosti vstoupil vysoký, štíhlý muž a já jsem strnula. To, čeho jsem se už v první řadě obávala, se naplnilo. Moje celebrita mě při vstupu do studia nevyděsila tím, že bych ji odhadla na taneční dřevo. Netušila jsem, jak se bude umět pohybovat. Já jsem totiž vůbec netušila, kdo to je!

„Děkuju,“ s profesionálním úsměvem jsem převzala rudou růži na dlouhém stonku, kterou mi přinesl, zatímco mi to v hlavě šrotovalo.

Zpěvák kapely, kterou neposlouchám? Herec ze seriálu, který nesleduju? Moderátor pořadu, na který se nedívám? Byla jsem totálně mimo.

„Klára Baroňová, těší mě,“ snaživě jsem k němu napřáhla pravici.

„Pavel Rubecký,“ pevně mi stiskl ruku a mně zasvítily oči, protože to jméno jsem znala.

Bylo napsáno na hřbetech hned dvou detektivek na polici mé malé knihovničky. Spisovatel! A rázem mi docvaklo taky to pošklebování Standy i režiséra. Pavel Rubecký byl kromě autorství úžasných detektivek slavný také svou nechutí k novinářům, autogramiádám, setkáním s fanoušky a jakékoliv publicitě vůbec. Co ho tedy proboha vedlo k tomu, aby se nechal zlanařit do soutěže, v níž bude každý týden v přímém přenosu v televizi? Peníze asi těžko. Byl nejprodávanějším českým autorem. Třeba mi svou motivaci prozradí na některém z tréninků. Až se lépe poznáme a až na nás nebudou mířit kamery.

„Jestli můžu, ráda bych navrhla tykání,“ usmála jsem se na něj a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohl odmítnout. Jenomže přesně to udělal.

„Raději ne.“

Zamrkala jsem a režisér v odpovědi na kameramanův zmatený pohled zamumlal: „To vystřihneme.“

„Ehm, dobře,“ položila jsem růži na jedno z křesílek po obvodu tanečního parketu, abych měla záminku alespoň na chvíli se od něj odvrátit.

Zhluboka jsem se nadechla, abych našla ztracenou rovnováhu: „Co si vyzkoušet pár kroků? Máte nějaké zkušenosti s tancem?“

„Počítají se taneční na střední škole?“ zeptal se tónem, ze kterého jsem nedokázala vyčíst, jestli vtipkuje nebo to myslí vážně.

„Spíš ne,“ opáčila jsem. Moc dobře jsem si pamatovala svoje taneční. V té době jsem za sebou měla desítky soutěží a šlapání zelí se spolužáky mě neskutečně ubíjelo.

„V tom případě nemám,“ pousmál se.

„Začneme valčíkem. To bude náš první soutěžní tanec,“ přistoupila jsem k němu, vzala ho za ruce a zvedla mu je do správné pozice. Poté jsem se ho jednou rukou zachytila a druhou mu zlehka položila na paži.

„Loket výš,“ ukázala jsem bradou.

„To není moc pohodlné,“ poznamenal.

„Tanec nemá být pohodlný,“ ušklíbla jsem se.

Věděla jsem, že to byla jen a jen jeho volba, s kým se chce přátelit a s kým ne, ale to, že odmítl moji nabídku na tykání, mě stejně smrtelně urazilo. Obzvlášť před kamerou. Ale jestli si chce hrát na odtažitého, tak fajn. Třeba vypadneme hned v prvním vyřazovacím kole a už ho nikdy neuvidím. Až na to, že to by moje soutěživá povaha nesla ještě hůř než to drobné ponížení, kterému mě před chvílí vystavil.

S neuvadajícím úsměvem jsem mu ukázala základní krok a za přítomnosti kamery jsme několikrát obkroužili parket, dokud nám režisér neoznámil, že už mají dost natočeného materiálu.

„Příště vás přijdeme natočit až týden před prvním přímým přenosem.“

„Jako vždy,“ přikývla jsem.

Měla jsem zhruba měsíc na to, abych z pana strnulého spisovatele vykřesala alespoň trošku vášně.

Počkala jsem, až se kameraman s režisérem vypaří, a přitočila jsem se k přezouvajícímu se Pavlovi.

„Trénovat začneme pozítří. Musíme se domluvit, na které dny si zamluvíme studio. Chtělo by to alespoň třikrát týdně dvě hodiny. Vezmi…měte si taneční boty, co jste dostal od produkce a něco pohodlného na oblečení.“

„Myslel jsem, že tanec nemá být pohodlný,“ zvedl ke mně oči od zavazování tkaniček.

„První lekci jste úspěšně zvládl,“ s úsměvem jsem pohodila hlavou a odkráčela do šatny.

Věř mi, že následující měsíc pro tebe bude všechno, jen ne pohodlný!

„Stranou, zpátky, otoč a stop. Ne!“ rozhodila jsem rukama, „Jestli tady neudržíte rovnováhu, spadneme oba.“

Frustrovaně jsem se napila z láhve s vodou od jednoho ze sponzorů pořadu.

„Kláro, nepřeháníte to trochu? Včera jsem viděl trénink Petry a Lubomíra a jejich choreografie není ani z poloviny tak náročná jako ta naše.“

„Lubomír je šedesátiletý hokejista,“ podívala jsem se na něj nevěřícně.

„A já jsem třicetiletý spisovatel,“ pokrčil rameny, „Co to s tím má společného?“

„To, že vy máte na rozdíl od něj talent,“ vymáčkla jsem ze sebe, ač nerada.

I přes hodiny, které jsme trávili dotýkáním se jeden druhého, mě k sobě ve skutečnosti vůbec nepustil, a já jsem se cítila čím dál víc dotčená jeho odtažitostí. Proto jsem ho ani přes jeho rychlé pokroky a neskutečnou pohybovou paměť téměř nechválila.

„Talent?“ podivil se tedy naprosto oprávněně.

„Ano. A já chci, aby to bylo před porotou vidět.“

„Máte nějaké sourozence?“ zaskočil mě.

Za dva týdny trénování jsme o sobě navzájem nezjistili žádné osobní informace. Ne, to bych lhala. Já jsem o něm věděla všechno. Alespoň všechno, co dokáže najít Google. Svobodný, bezdětný, občas byl spatřen s nějakou dívkou, ale nikdy nepotvrdil, jestli byla některá z nich přítelkyně. Jednu dobu se spekulovalo, jestli není gay, ale z těch několika týdnů, co jsem s ním trávila čas, jsem si byla na sto procent jistá, že tomu tak není. Svou první knihu napsal už na střední škole a od té doby posbíral několik literárních cen. Rozsáhlý fanklub a malá rodina. Jedináček, na rozdíl ode mě.

„Tři,“ odpověděla jsem mu, nechápajíc, kam tou otázkou míří.

Pokýval si, jako by najednou rozluštil celou moji osobnost: „To vysvětluje tu soutěživost.“

„A vy máte sourozence?“ založila jsem si ruce v bok. Odpověď jsem samozřejmě znala už předem.

„Ne.“

„To vysvětluje, proč jste tak hrozně nespolečenský.“

Lhala bych, kdybych se tvářila, že nezávidím Soně, která tančila se známým moderátorem, a která s ním chodila na kafíčko, smáli se spolu po tréninku na parkovišti a dokonce se za ním byla podívat do rádia. Moje a Pavlova komunikace se striktně omezovala jen na diskuze ohledně tréninků, hudby a choreografií. V tom posledním jsem vládla pevnou rukou. Co se týče hudby, nechala jsem si ale poradit. Přes všechno, co mě na něm štvalo, měl Pavel skvělý hudební vkus a opravdu jedinečný cit na její výběr pro jednotlivé tance.

Ačkoliv jsem čekala, že ho moje poznámka urazí, k mému překvapení se zasmál: „Jedna jedna.“

„A teď nám povězte, jaká je Klára trenérka?“

Nemohla jsem uvěřit, že první přímý přenos je už za týden, a že už zase náš trénink narušují kamery.

„Naprosto profesionální. Přesně ví, co chce a taky, jak to ze mě vymlátit,“ odpověděl Pavel, jako kdybych nestála asi dva metry od něj. Společný rozhovor nás čekal až poté, co nás vyzpovídají hezky jednotlivě.

„Vymlátí?“ podivil se dramaturg.

„Ne doslova, samozřejmě,“ podíval se na něj Pavel shovívavě.

„To pro dnešek stačí a teď Klára,“ nerozváděl to nijak dál dramaturg.

Zatímco jsem se usídlila na křesílku a do očí mi zasvítil reflektor, Pavel se odebral ke stolu s občerstvením.

„Takže jak jste si se svým partnerem sedli?“

„Řekla bych, že velmi dobře,“ usmála jsem se. Říct, že se z nás stali přátelé, mi tentokrát jaksi nešlo přes pusu. Nejspíš proto, že jsem nerada lhala.

„Prý jste jediný pár, kde si partneři vykají. Zajímalo by mě proč.“

Pohled mi utekl směrem ke cateringovému stolu, o který se Pavel právě opíral a upřeně mě pozoroval.

„To jste se měli zeptat v předchozím rozhovoru,“ zvesela jsem pokrčila rameny a doufala, že mi aspoň někdo zbaští, že mi to vůbec nevadí.

Dramaturg ale odmítal nechat tohle téma plavat, takže sotva jsme se před kamerou ocitli oba dva, přišlo znovu na přetřes.

„Pavle, vysvětlete nám ještě jednou to vykání. Vám snad není Klára sympatická?“

„O to přece vůbec nejde,“ zpražil ho Pavel, „Někdy je prostě lepší udržet si profesionální odstup.“

„Tanec ale o odstupu zrovna moc není, co Kláro? Spíš o blízkosti, důvěře…“

„V tanci je velmi důležitý talent, ale jenom ten samozřejmě nestačí,“ rozhodla jsem se téma hovoru úplně otočit, „Za úspěchem stojí spousta dřiny, pilování techniky…“

„Ale sama jsi v jedné z předchozích řad řekla, že tanec jsou především emoce…“

„My máme dostatek emocí!“ zvolala jsem vesele.

Zrovna teď ve mně bublala velmi silná emoce. Touha. Touha dramaturga praštit, že není ochotný soustředit se v rozhovoru na něco jiného. A vzápětí taky Pavla, že svou zarputilostí okolo vykání tohle vděčné téma vytvořil. Pevně jsem doufala, že se ho nebudou držet i moderátoři v přímém přenosu. To bych si pak asi vážně přála, abychom ze soutěže co nejdřív vypadli.

Když jsem ale ve večer prvního dílu stála v zákulisí, čekala, až na nás přijde řada, abychom se vydali na parket, a v těle mi nadšením pulzoval adrenalin, věděla jsem, že vykání, nevykání, trapas, netrapas, v téhle soutěži se chci udržet, jak dlouho to půjde.

„Dalším tanečním párem je Klára Baroňová a Pavel Rubecký. Klára je už stálicí naší soutěže. Pavel je vůbec první spisovatel, kterého jsme tu kdy měli. Ale pokud zvládne taneční kroky kombinovat stejně dobře, jako kombinuje slova ve svých románech, tak se rozhodně nebojím, že by se v této soutěži ztratil.“

Na obrazovce se spustil náš medailonek. Nejdříve Pavel a něco o jeho životě, psaní a vztahu k tanci, a poté já a moje taneční úspěchy, vyjmenované během zpomaleného záběru na mě při několikanásobné otočce, kdy kolem mě povlávaly třpytivé tyrkysové šaty i rozpuštěné vlasy. Následovala ukázka z našich tréninků. Zatnula jsem zuby.

„Přesně ví, co chce a taky, jak to ze mě vymlátit.“

Záběr jak počítám, zatímco Pavel krokuje jednu z tanečních vazeb.

„Ne doslova, samozřejmě.“

Smích.

„V tanci je velmi důležitý talent, ale jenom ten samozřejmě nestačí.“

Záběr na náš nácvik zvedačky. Moje vyjeknutí, ale Pavel mě zachytil dřív, než jsem mohla spadnout. Další záběr, kde Pavla diriguju ohledně správné techniky a ve chvíli, kdy se k němu otočím zády, abych mu předvedla, jak to má vypadat, on si povzdechne a zlehka zvedne oči v sloup. To jako vážně?? Moje vyprsknutí smíchy, když se Pavlovi zamotají nohy a málem oba vrazíme do kameramana.

„My máme dostatek emocí,“ pronese na závěr můj hlas ke zpomalenému záběru, kde mě Pavel s vážnýma očima hypnotizuje pohledem při jedné z otoček.

Překvapeně jsem se podívala na toho chladného muže, čekajícího ve fraku vedle mě, až nás vyzvou na parket. Někdo ve střižně by zasloužil přidáno. Podle toho, co jsem právě viděla, jsem měla dojem, že jsem asi celý měsíc chodila na naprosto jiné tréninky. V medailonku vypadaly naše hodiny ve studiu tak zábavně a lehce! Jakmile se dostanu domů, rozhodně si pustím záznam z dnešního večera, abych viděla, jak budeme působit na parketu. Alespoň na pohled. Jak se budeme cítit, zjistíme už za pár vteřin.

„Valčík nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“

Pavel mi beze slova nastavil rámě a já jsem se ho poslušně zachytila. Říkala jsem si, že ho třeba nervozita prvního přímého přenosu rozpovídá. Ze zkušenosti jsem věděla, jak takové společné zážitky dokážou tanečníky sblížit. A překvapení! Nestalo se tak. Šum zákulisí ani oslnivá scéna s ním absolutně nehnuly.

V rohu parketu jsme se postavili do začáteční pózy a potom už jsem se nechala unášet jemnými tóny hudby v Pavlově pevném sevření. Možná až moc pevném. To nám porota určitě vyčte.

Náročná zvedačka si vysloužila od diváků spontánní potlesk a než jsem se nadála, byl náš valčík u konce.

„Jsem velká fanynka vašich knih. Vždycky jste mi připadal stejně charismatický jako vaši hlavní hrdinové a upřímně jsem se trošku obávala, abyste mi ten dojem nezkazil. A ono to bylo přesně naopak! Jste skvělý tanečník a já se moc těším, co nám v dalších kolech předvedete,“ rozplývala se první z porotkyň.

„Musím se Štěpánkou naprosto souhlasit,“ přidala se druhá, „Na někoho, kdo s tancem začal před měsícem, máte opravdu obdivuhodnou techniku a cítila jsem tam i ty emoce, o kterých jste mluvili v medailonku.“

Tak znovu. To jako vážně?? Nevěřila jsem svým uším.

„Já bych jako vždy ještě rád vyzdvihl Klářinu choreografii. Pavle, buďte rád, že máte za partnerku tak fenomenální choreografku,“ vzpomněl si alespoň jeden z porotců na to, že na parketu netančil Pavel sám.

„To samozřejmě jsem,“ usmál se Pavel a zlehka mi prsty přejel po bedrech, jako by mě rád chytil okolo pasu. Pak si to ale zřejmě uvědomil a ruku rychle stáhl.

„A my jsme rádi, že vás tady oba máme,“ pokynul nám moderátor a zatímco jsme odcházeli na balkón za ostatními, pokračoval, „Víte, jak slavné hollywoodské páry dostávají společné jméno? Třeba Brad a Angelina bývají označováni jako Brangelina. Tak jsem si trochu pohrával se jmény Kláry a Pavla a z nich by nám vyšla Pára. No, tak doufejme, že dostanou od poroty vysoké známky, aby se nám ze soutěže nevypařili jako pára nad hrncem.“

Jeho obavy byly naprosto zbytečné.

„Osm,“ zvedla první porotkyně své číslo.

Obočí mi překvapeně poskočilo. Byl to teprve první večer. Hodně brzy na tak vysoké známky. A upřímně jsem musela přiznat, že jsme si je ani nezasloužili. Ještě bylo hodně co pilovat.

„Osm,“ přidala se druhá z nich a usmála se směrem k nám.

No, tak v prvním kole bychom nevypadli, ani kdybych chtěla. Podle toho koketního úsměvu nebylo těžké odhadnout, proč ta vysoká čísla. Porotkyně byly k mému údivu z Pavla celé pryč.

Však taky poté, co jsme na konci večera skončili v čele výsledkové tabulky, a reflektory na scéně zhasly, k nám ihned obě přicupitaly, aby nám pogratulovaly.

Potutelně jsem se usmála, když se k nim Pavel choval stejně odměřeně jako ke mně. Aspoň jsem věděla, že to není mnou. Já jsem ovšem měla alespoň tolik sebeúcty, abych se před ním snaživě nenatřásala. Raději jsem se klidila do šatny, abych tomu tokání nemusela přihlížet.

Šaty s peřím, které jsem opatrně vrátila kostymérce, jsem vyměnila za rifle a tričko, a taneční boty za barevné tenisky. Těšila jsem se, až si umyju vlasy, protože lokýnky mi držely díky silné vrstvě laku a třpytky mi opadávaly na ramena a holou šíji. Nemusela jsem se trápit tím, že jsem se s Pavlem nerozloučila, protože jsem na něj vzápětí narazila u východu ze studia.

„Hezký zbytek večera,“ usmála jsem se rozpačitě, „Uvidíme se zítra v jednu.“

„Kláro!“ zavolal na mě, než jsem stihla zmizet za rohem.

Zvědavě jsem se otočila.

„Nechcete svézt?“ překvapil mě.

„Ne, děkuju. Mám to celkem daleko,“ už jsem se zase otáčela k odchodu. Nechtěla jsem ho zdržovat, plýtvat mu benzínem a přiznejme si to, ani jsem po náročném večeru neměla náladu na nucený small talk.

„Tím spíš,“ trval na svém, „Neměla byste se takhle v noci toulat sama po Praze.“

„Tak dobře,“ svolila jsem nakonec, než abych se s ním dál dohadovala. Aspoň budu dřív ve sprše.

Tmavé auto na jednom z parkovacích míst u studia zablikalo a Pavel mi otevřel dveře spolujezdce.

„Děkuju,“ vklouzla jsem dovnitř a zabořila se do kožené sedačky.

Počkala jsem, až obešel auto a sednul si za volant, a dodala: „A děkuju za odvoz. To jste vážně nemusel.“

„Ale musel,“ nastartoval a hladce vycouval z parkovacího místa, „S kým bych tančil, kdyby se vám něco stalo?“

Pousmála jsem se: „Jistě by vám našli nějakou jinou tanečnici.“

„Já bych jinou nechtěl,“ zkontroloval provoz a vjel na silnici.

Krátce po mně mrknul a v odpovědi na moje překvapeně zdvižené obočí dodal: „Už jsem si na vás zvyknul.“

No to je tedy kompliment! Povzdechla jsem si.

Nemohla jsem se ubránit otázce, která ve mně hlodala už od našeho prvního setkání: „Proč jste do toho vůbec šel? Co vás přimělo vzít nabídku na účinkování v téhle soutěži?“

„Ani ne tak co, jako spíš kdo,“ zastavil na červené a podíval se na mě, „Podle Magdy je to skvělá příležitost, jak ukázat lidem svoji lidskou tvář. Píše se o mně kde co. I když o kom ne?“

„Podle Magdy?“ neudržela jsem svoji zvědavost na uzdě.

Že by přítelkyně? Nikdy se o žádné nezmínil. Na druhou stranu, s čím se mi taky svěřoval, že? Veškeré informace o něm jsem získala díky brouzdání na internetu.

„Moje nová PR manažerka. Mladá a aktivní. Možná až moc…“

Jestlipak je z něj stejně na větvi jako naše milé porotkyně.

Pavel hodil blinkr a zatočil do vedlejší ulice. Zarazila jsem se.

„Kam mě to vezete?“

„Domů,“ nechápavě se zamračil.

„Neřekla jsem vám, kde bydlím.“

Jeho galantnost s odvozem mě tak zaskočila, že mě vůbec nenapadlo dát mu instrukce, kam jet.

„Na generálce jste se o tom bavila se Soňou,“ pokrčil rameny.

Měl pravdu. Skutečně jsme si se Soňou povídaly, jak blízko od sebe bydlíme. Ale Pavel v tu chvíli seděl v rohu se svým všudypřítomným notebookem a zdálo se, že zatímco všemi deseti svižně ťuká do klávesnice, okolní svět nevnímá.

„Aha,“ přikývla jsem a zavládlo ticho, které se mezi námi úspěšně drželo, dokud jsme nevjeli do mé ulice.

Ten jeho zvláštní chlad jako by svazoval jazyk i mně. Jakmile jsme nebyli na tanečním sále, najednou jsem nevěděla, jak se k němu chovat, co si můžu dovolit.

„Který dům?“ prolomil konečně to mlčení.

„Ten druhý napravo,“ ukázala jsem a rozepnula si bezpečnostní pás, abych se po zastavení dál nezdržovala.

Pavel zaparkoval před vchodem a prohlédl si dům s typickými muškáty za okny.

„Kdybych věděl, do čeho jdu, asi bych si to líp rozmyslel,“ pronesl a vzhledem k tomu, že se mezitím moje mysl rozutekla všemi možnými směry, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že už zase mluví o své účasti v soutěži.

„Takže už toho začínáte litovat?“ pousmála jsem se. Většinou soutěžící začali naříkat až tak po třetím kole, kdy už jim z nepřetržitých tréninků a biflování choreografií docházely síly.

Vážně se mi podíval do očí: „Ne. To rozhodně ne.“

Polkla jsem a po vteřině uhnula pohledem.

„No, měla bych jít.“

Pavel přikývnul, aniž by se na mě znovu podíval: „Dobrou noc, Kláro.“

„Dobrou noc,“ vystoupila jsem z auta a teprve když jsem za sebou zabouchla domovní dveře, jeho motor se znovu probudil k životu.

Ve výtahu jsem se zahleděla do zrcadla. K civilnímu oblečení vypadal můj televizní make-up poněkud přehnaně. Zkoumavě jsem přivřela oči. Co to s ním sakra je? Proč nemůžeme být normální přátelé jako všechny ostatní páry?

Výtah s cuknutím zastavil a já jsem zakroutila hlavou, až se lokny mých vlasů rozhoupaly. Otočila jsem se zády k zrcadlu a silou strčila do dveří výtahu, abych ze sebe už konečně mohla smýt pozůstatky dnešního večera.

Cha-cha

„Dělám to správně?“ podíval se na mě Pavel, když jsem překvapivě mlčela a nekritizovala jeho držení těla ani nášlapy.

Naklonila jsem hlavu. Ne, rozhodně to nedělal správně. Přesto jsem se nedokázala donutit říct mu, že by měl víc zapojit boky. Ačkoliv by to bylo technicky správně, nemohla jsem se ubránit dojmu, že by při tanci vypadal komicky. Takhle by sice nevyhrál soutěž v latinskoamerických tancích, ale za to vyhlížel tak nějak mužně a… no… sexy.

„Vypadá to dobře,“ zamumlala jsem a přistoupila k němu, abychom si vazbu vyzkoušeli dohromady.

Pavel mě otočil a já jsem se přitiskla zády na jeho hrudník. Přejel mi prsty po paži, následovala další moje otočka a na závěr vazby mě efektně zaklonil. Zlehka mě zvedl zpátky do stoje a následovala kroková pasáž. Podívala jsem se na něj zpod řas, ale on se mi koukal kamsi přes rameno.

„Pohled do očí,“ napomenula jsem ho a on okamžitě poslechnul.

Standard minulý týden pro nás byl milosrdnější v tom, že nebyl tak intimní jako latina. Bylo to pro mě něco úplně nového, tančit tělo na tělo s někým, s kým jsem si během tréninků nevybudovala žádný vztah. Aspoň ne v tom tradičním slova smyslu.

Vedl mě po parketu a pevně držel můj pohled. Stejně tak pevně jako mě tiskl ke svému tělu. Nic jsem neřekla, když se v jednom kroku spletl. Soustředila jsem se jen na ten pocit, který mnou proudil. Protože jsem mlčela, poprvé jsme dotančili celou choreografii až do konce.

„Žádné námitky?“ nespouštěl ze mě oči, ani když jsme zastavili v závěrečné póze. Čokoládové oči.

„Dnes ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„V tom případě nevadí, když skončíme dřív? Potřeboval bych si něco zařídit.“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a Pavel mě konečně pustil ze svého objetí.

Bez ohledu na to, jak jsem předešlé taneční partnery držela na parketu do poslední vteřiny, s Pavlem to bylo jiné. Ta podivná atmosféra na trénincích mě zvláštně vyčerpávala i nabíjela energií. Bylo to matoucí.

„Děkuju,“ pousmál se a začal si sbírat svoje věci.

Už byl na odchodu, když jsem na něj křikla: „Proč nechcete, abychom si tykali?“

Ta maličkost mě sžírala víc, než by měla.

Chvíli si mě měřil pohledem a potom řekl: „Je to tak jednodušší.“

Nečekal na mou reakci a zmizel ve dveřích.

Jednodušší? Proboha v čem?

„Oči nahoru,“ ozvalo se za mnou.

Kupodivu to žádný tanečník nenapomínal svoji celebritu, aby se při tanci nekoukala do země, ale Pavel rádiového moderátora Ivana, aby mi nezíral na nohy.

„Promiň, kámo,“ zvedl Ivan se smíchem ruce v omluvném gestu a odebral se k jedné z maskérek.

„Ty šaty mohly být delší,“ konstatoval Pavel a kriticky přejel pohledem přes flitry a peří mých růžových šatů.

Zatočila jsem se před jedním z mnoha zrcadel kostymérny.

„Myslím, že to vypadá dost dobře,“ konstatovala Soňa, která si vedle mě právě zapínala taneční boty.

„To je právě ten problém,“ zamračil se Pavel a následoval Ivana za maskérkou, která ho už podruhé volala.

„Ten po tobě docela jede, co?“ zachichotala se Soňa.

„Co to plácáš?“ zakroutila jsem hlavou, „Já nevím, kdo tady flirtuje jako o závod.“

Soňa se podívala na Ivana a zasmála se: „Víš, co se říká. Pes, který štěká, nekouše.“

Doufala jsem, že mluví pravdu, vzhledem k tomu, že během charitativního večera, který proběhne za dva týdny, a v němž každý dostaneme jiného partnera, já budu tančit právě s užvaněným moderátorem.

Nicméně délku mých šatů měl potřebu okomentovat i jeden z porotců a dokonce tvrdil, že díky tomu krásnému pohledu dostaneme bod navíc. Mnohem víc mě ale zarazilo hodnocení zástupkyně ženské části poroty.

„Úplně se mi tajil dech. Mezi vámi funguje taková chemie! Když tančíte, jako by celý sál jiskřil elektrickým výbojem. Jste nádherný pár!“

Po očku jsem mrkla, co na to Pavel. Usmíval se.

„Tak to bylo krásné hodnocení. Snad budou i odpovídající známky,“ ujal se znovu slova moderátor.

Náš druhý soutěžní večer pro nás znamenal druhé místo v tabulce. Proto mě moc nepřekvapilo, když nás moderátor poslal do bezpečí.

„A budeme i nadále moci sledovat jiskření na parketu, protože do dalšího kola postupuje také pár Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“

I když jsem se nebála, že bychom vypadli, stejně jsem se nadšeně otočila k Pavlovi. Nakonec překvapením večera nebylo ani hodnocení poroty, ani to, že v soutěži pokračujeme, nýbrž jeho reakce. Zlehka mi položil ruku na bedra a políbil mě na obě tváře. Srdce mi v hrudníku udělalo kotrmelec a zkoumavě jsem se zahleděla do těch čokoládových očí. Ty ale zůstaly stejně nečitelné.

Tango

Myslela jsem si, že tango pro nás bude hračka. Nevyžadovalo od Pavla žádné nakrucování. Naopak jeho vážný výraz byl pro můj nejoblíbenější tanec naprosto ideální. Jenomže ani den před přímým přenosem to pořád jaksi nebylo ono.

„Ostřeji. Ostřeji!“ napomínala jsem ho snad posté.

Pavel zopakoval poslední figuru.

Dloubla jsem mu do zad: „Narovnat.“

„Kristepane!“ rozhodil rukama a přejel si dlaní přes obličej.

Odešel ke stolku, na němž byly vyskládané láhve s vodou, zády ke mně jednu otevřel a dlouze se napil. Zůstala jsem stát sama uprostřed parketu s rukama založenýma v bok.

„Sjedeme to ještě jednou celé od začátku,“ rozhodla jsem.

Pavel si frustrovaně povzdechl, ale pořád se ke mně neotočil.

„Haló!“ začínala mi docházet trpělivost.

Konečně odložil tu zatracenou vodu a podíval se na mě: „Nemůžeme aspoň na vteřinu zvolnit?“

„Nemůžeme. Přenos je už zítra a pořád to není dokonalé.“

„To ani nemá být,“ popošel o krok ke mně, „Někdy se mi zdá, že si vůbec neuvědomujete, že tohle je televizní show, ne soutěž profesionálních tanečníků.“

„To není důvod proto, aby náš tanec alespoň nevypadal profesionálně.“

Pak by si televize nenajímala nás, tanečníky. Klidně mohli na parketu šaškovat jen celebrity a pro mě za mě tančit třeba mazurku.

„K čertu s tím, jak tanec vypadá. Lidi se chtějí u televize bavit. Nečekají žádné vysoké umění. I pro nás by to měla být především zábava.“

Vyprskla jsem ironickým smíchem: „Jo, s váma se člověk opravdu přímo za břicho popadá.“

Přiblížil se o další krok: „Možná kdybyste mě pořád jen nebuzerovala…“

„Možná kdybyste se aspoň trochu snažil…“

„Snažil? A co tady asi celou dobu dělám?“

„Nemyslím v tanci,“ prskla jsem na něho, „Kdybyste se snažil být přátelštější. Ještě jsem nezažila, aby si v téhle soutěži někdo vykal.“

„A jsme zase u toho,“ zvedl oči v sloup.

„No tak pardon, ale odmítnutí tykání je to nejzákladnější znamení, že se s druhým člověkem nemám zájem přátelit.“

„Chápete to úplně špatně,“ s úšklebkem zakroutil hlavou.

„Tak mi vysvětlete, jak to mám chápat. Já vám do hlavy nevidím.“

„Máte pravdu. Nevidíte. Nevíte o mně a mých důvodech, proč dělám to, co dělám, vůbec nic.“

„Tak mi to osvětlete,“ založila jsem si ruce na prsou.

„Proč, když vy se stejně chcete jenom hádat?“ pokrčil rameny.

„Vidím, že zatímco já o vás nic nevím, vy mě znáte naprosto dokonale,“ odfrkla jsem.

„To jsem neřekl,“ odsekl.

Minutu jsme na sebe vztekle hleděli.

Naštvaně jsem zakroutila hlavou: „Na tohle vážně nemáme čas. Buď budeme trénovat, nebo můžeme jít domů.“

„Fajn!“ vykročil ke mně Pavel.

K mému naprostému překvapení mě ale nechytil do náruče pro naši začáteční pózu, ale obloukem mě obešel, posbíral si svoje věci a vypochodoval ze studia.

Zírala jsem za ním s otevřenou pusou. Tak tohle je vrchol!

„Problémy v ráji?“ přimotal se ke mně v kostymérně Ivan.

„Cože?“ podívala jsem se na něj v odrazu zrcadla, před kterým jsem si kontrolovala, jestli jsem si nerozmazala rudou rtěnku. Přímý přenos začínal za pár minut.

„Že jste se svým tanečním partnerem neprohodili ani slovo.“

„Ty nás tak sleduješ?“ zasmála jsem se.

„Jeho ne. Jen tebe,“ zamrkal na mě.

Pobaveně jsem zatřepala hlavou: „Však mě po pár trénincích budeš mít taky plné zuby.“

„Tebe? Nikdy!“ dušoval se.

„Jen nech na hlavě,“ pokývala jsem.

„Ani nevíš, jak se na ten společný týden těším,“ chytil mě a navedl mě do několika improvizovaných tanečních kroků.

Nedokázala jsem rozeznat, jaký tanec to měl být. Ivan nebyl ani z poloviny tak dobrý tanečník jako Pavel, ale byl mnohem známější a lidi ho měli rádi. Tudíž se i přes nižší známky od poroty v soutěži suverénně držel.

„Taky se těším,“ usmála jsem se na něj, když mě po dramatickém záklonu zvednul zpátky do stoje.

„S dovolením,“ ozvalo se za námi chladně a než jsem stačila něco říct, s kamenným výrazem se kolem nás prosmýknul Pavel v černé košili, ladící s mými černo-fialovými šaty.

Doběhla jsem ho až u vstupu do studia, kde se jednotlivé páry řadili za sebe předtím, než nás vyvolají na parket. Stoupla jsem si vedle něj a zvedla k němu oči, ale on se díval na obrazovku, na níž jsme v zákulisí sledovali, co se děje v hlavním sále.

Zatímco si ostatní páry povídaly, povzbuzovaly se a smály, my jsme mlčeli. Nechtěla jsem před ostatními nic řešit a hlavně jsem nevěděla, co bych měla říct. A vlastně ani, jestli se mnou chce mluvit.

Když jsme přišli na řadu, nastavil mi rámě, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Pár číslo tři: Klára Baroňová a Pavel Rubecký.“

Zachytila jsem se ho, nasadila zářivý úsměv a vstoupila do světel reflektorů.

„Tango nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“ ozvalo se ze sálu a já jsem si oddechla.

Snad nikdy jsem se na televizní parket netěšila tak, jako dnes. Tančili jsme jako poslední a s každým párem, který už měl svoje vystoupení za sebou, moje nervozita stoupala. Věděla jsem, že nemáme natrénováno tak, jak bychom měli. Nebo mohli, kdyby se na mě včera někdo na tréninku nevykašlal a potom se neobtěžoval dorazit ani na generálku. Ten někdo mě navíc celý večer ignoroval, což nemalou měrou přispělo k tomu, že jsem měla pocit, že je tohle ten nejdelší přímý přenos v historii televizního vysílání.

Za potlesku diváků jsme se postavili do začáteční pózy. Kapela zahrála první takt naší skladby a Pavel odstrčil moji ruku s trochu větší razancí, než bylo nezbytně nutné. Zamračila jsem se. Popošla jsem blíž k němu a vztáhla k němu dlaň, ale on se prudce otočil. Zezadu jsem ho pevně objala a on mě chytil za zápěstí. Naučeným pohybem si mě přitáhl do náruče a pohledem, ze kterého šlehaly blesky, se mi vpil do očí. Ostrým krokem mě vedl po parketu a já jsem proplouvala choreografií, aniž bych si uvědomovala, co přesně dělám. Nevnímala jsem diváky, ani kameramana, který kolem nás kroužil. Byla jsem lapena v čokoládové temnotě Pavlových očí. Vydechla jsem, když mě zvedl z parketu a několikrát se se mnou otočil. Dolehl ke mně potlesk obecenstva. S pootevřenými rty jsem sklouzla zpátky do jeho náruče a s posledním tónem zvedla ruce v závěrečné póze, přičemž Pavel skončil na kolenou u mých nohou.

Publikum propuklo v nadšený potlesk. Sálem se rozléhalo povzbudivé hvízdání a několik lidí dokonce vstalo. Zadýchaně jsem se podívala na Pavla a zachytila jeho spalující pohled. Podala jsem mu ruku, když se zvedal, a několikrát jsme se uklonili divákům v sále i porotě. Tentokrát nebyla nadšená jen její ženská část.

„Tedy! To nejlepší na konec. Opravdu.“

„Naprosto profesionální výkon. Kdyby vás, Pavle, přestalo bavit psaní, můžete se směle vydat na dráhu tanečníka.“

„Úžasné! Napětím se mi tajil dech.“

„Celé to bylo tak skutečné. Věřila jsem vám každý pohled, každý krok. Jako byste opravdu byli rozhádaní milenci, které to přes všechny rozdíly k sobě pořád táhne. A nakonec muž skončí na kolenou, protože ví, že bez ní nemůže žít.“

Podle slovního hodnocení jsem čekala, že to bodové bude hodně vysoké, ale to, co následovalo, mi vyrazilo dech.

„Deset.“

„Deset.“

„Deset.“

Už v tuhle chvíli jsme se bezpečně vrátili do čela tabulky, a to ještě nehodnotil poslední porotce.

„Deset.“

Se zavýsknutím jsem vyskočila do vzduchu a Pavel vedle mě sebou trhnul. Až teď jsem si uvědomila, že se ještě pořád držíme za ruce.

Rumba

Týden trénování s Ivanem pro dobročinný večer, kdy nebude žádný z párů vypadávat, a kdy bude každý tančit s někým jiným, byl zvláštním mixem odpočinku a velké dřiny. Nemusela jsem zvládat to neustálé psychické vypětí, které pro mě představovalo trénování s Pavlem. S ním jsem totiž byla jaksi pořád ve střehu. Hlídala jsem si svoje reakce a kontrolovala ty jeho. Stále jsem nevěděla, co si k němu můžu dovolit a co od něj čekat. Na druhou stranu byl Pavel mnohem lepší tanečník a já jsem si zvykla, že naučit ho choreografii mě nestojí zdaleka takové úsilí, jaké jsem musela vynaložit, když jsem se snažila vtlouct Ivanovi do hlavy a do nohou rumbu.

Nakonec jsem se rozhodla choreografii postavit především na efektních pózách a zvedačkách a méně na skutečných rumbových krocích. Tušila jsem, že nám to porota vyčte, ale v tomto kole se stejně nedalo vypadnout, tak proč si neušetřit trochu námahy. V koutku duše jsem navíc věděla, že kdyby někdy nastala příležitost zatančit si rumbu s Pavlem, chtěla bych si svoje nejlepší choreografické nápady schovat pro něj.

Tedy pokud se mnou bude ještě někdy mluvit. Ani po fenomenálním čtyř desítkovém hodnocení se mu nálada nějak viditelně nezlepšila, a přestože jsem doufala, že během týdenního odloučení vychladne, nestalo se tak.

Na generálce se bavil jen se Soňou, kterou vyfasoval namísto mě, a kdoví, co vtipného ji povídal, že se neustále chichotala. Na druhou stranu já jsem se s Ivanem taky nenudila. Možná, že nás měli hned v začátku spárovat takto. Zamračila jsem se. Až na to, že i přes veškeré neshody bych po těch společně strávených týdnech už Pavla za Ivana nevyměnila. Ivan byl jeden z nejhorších tanečníků. Ale přesto jsem chápala, proč mu diváci posílali hlasy. Měl charisma, byl vtipný a dokázal si lidi získat. Kromě Pavla, který na něj po celou dobu, co jsme si zkoušeli náš tanec, vrhal nevraživé pohledy. Když jsem si odběhla do zákulisí pro mikinu, abych neprochladla, odchytil mě a poprvé za celý týden na mě promluvil.

„To jsi udělala naschvál?“ zatarasil mi cestu.

„Cože?“ nechápavě jsem se na něj podívala.

„Tohle,“ trhl hlavou směrem ke vchodu na taneční parket.

„Produkce rozhoduje, kdo bude s kým tančit. Ne já,“ pokrčila jsem rameny. O co mu šlo?

„O tom nemluvím,“ sykl Pavel.

Nedaleko od nás jsme zaslechli hlasy. Chytil mě za ruku a odtáhl kousek stranou. Překvapeně jsem k němu zvedla oči.

„Opravdu musel být váš tanec tak sexy?“

Založila jsem si ruce na prsou: „To je rumba. Ta má být sexy.“

„Ano, ale já moc dobře vím, že choreografii stavíš ty, takže kdybys nechtěla, nemusela by ses po něm tak plazit!“

Ohromeně jsem na něj zírala. Ne proto, co řekl, ale proto, že jsem si náhle uvědomila něco jiného.

„Takže my si najednou tykáme?“ pozvedla jsem obočí.

Pavel zatěkal očima: „Ne.“

Než jsem stihla něco říct, vpadla mezi nás Soňa.

„Jsme na řadě,“ bez okolků popadla Pavla za ruku a vlekla ho k tanečnímu parketu.

Nešla jsem se podívat na jejich tanec. Raději jsem se odevzdala do rukou maskérek a kostymérek. Ostatně jejich quickstep uvidím v plné parádě večer.

Dobročinný díl vynesl nečekaně vysokou sumu peněz, což jsme se s většinou účinkujících a několika členy štábu rozhodli oslavit v nedalekém baru. Nejdříve jsem se bála, že naše skupinka více či méně známých osobností bude budit pozornost, ale když jsme okolo půlnoci do baru dorazili, byl téměř prázdný. Vlastně jsem měla dojem, že se barmanka chystala zavřít, ale zřejmě v ní převládla vidina dalšího výdělku, když viděla tolik alkoholuchtivých lidí. A nejspíš taky poznala, kdo že to k ní přišel pít, protože na dveře diskrétně vyvěsila tabulku s nápisem „Dnes uzavřená společnost“.

Jaké bylo moje překvapení, když namísto z taxíku vystoupila Soňa z Pavlova auta. A vzápětí za ní majitel drahého vozu osobně. Nálada se mi rázem o stupínek zhoršila. Možná to bylo mnou. Možná, že Soňa byla ta pravá, kdo z něj dokázal vykřesat trochu lidskosti. Možná, že měl opravdu tančit s ní.

Bez námitek jsem do sebe kopla panáka, který přede mnou přistál bůhví odkud. Díky tomu, že jsem naposledy jedla víc než hodinu před přímým přenosem, mi téměř okamžitě ztěžkly nohy a myšlenky se mi zlehka zamlžily. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy byla opilá. Že by bylo načase si ten pocit připomenout?

„Na náš dnešní výkon,“ podstrčil mi Ivan dalšího panáka. Snažil se mě snad opít?

Zvedla jsem druhou skleničku a přes hlavy několika zvesela se bavících tanečníků jsem zachytila Pavlův zamračený pohled. Jeho nesouhlasně přivřené oči mě na vteřinu zmrazily uprostřed pohybu, ale vzápětí jsem do sebe obrátila i druhou dávku alkoholu.

Bylo mi fajn. Neidentifikovatelné množství ginu otupilo moje smysly a v potemnělém baru jsem se usmívala na všechny okolo. Tedy téměř na všechny. Mělo to ovšem i svoje úskalí. Když jsem si chtěla odskočit, málem jsem z barové stoličky netrefila na zem.

„Hups,“ zakymácela jsem se a se smíchem se opřela Ivanovi o rameno.

Ten se mi sice nabízel, že mě na toalety doprovodí, ale já jsem mu před obličejem varovně zamávala ukazováčkem.

„Nene. Hned jsem zpět.“

I přes několik promile, které jsem teď pravděpodobně měla v krvi, jsem si dovedla živě představit, v čem by takový doprovod spočíval. A taková já nejsem. Obzvlášť, když jsem věděla, že Pavel sleduje každý můj krok. Přesto jsem se tvářila, že jsem si nevšimla, že mi je cestou zpátky k baru v patách.

Ivan už pro mě měl nachystaný další drink.

„Opravdu to hodláte ještě pít?“ ozvalo se za mnou.

Prudce jsem se otočila, až mě Pavel musel jednou rukou zachytit a stabilizovat. Podívala jsem se na jeho ruku, svírající moje rameno, a on ji ihned spustil.

„Ne.“

„Už jsem se lekl.“

„Nenene,“ zakroutila jsem hlavou, protože si mou odpověď špatně vyložil, „Jednou jsme si začali tykat, takže už žádné vykání.“

Pavel se zamračil: „Pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ zhoupla jsem se na patách.

„Necháš mě, ať tě odvezu domů.“

Podívala jsem se na Ivana, který naši diskuzi se zájmem sledoval. Můžu tady zůstat, dál pít a bavit se. Nebo si můžu sednout do auta s tím nejpodivněji se chovajícím chlapem na světe.

Otočila jsem se zpátky k Pavlovi: „Fajn.“

Zamířila jsem rovnou ke dveřím, aniž bych se obtěžovala vzít si kabát nebo kabelku. Pavel mě dohnal až na chodníku před barem s mými věcmi v rukou.

„Je zima,“ nastavil mi kabát a já jsem ochotně vklouzla do rukávů a přitáhla si teplou látku k tělu. Byla zima.

Vzala jsem si od něj kabelku a rozhlédla se okolo.

„Za rohem,“ ukázal Pavel a mlčky jsme se vydali daným směrem.

Pečlivě jsem kladla jednu nohu před druhou a soustředila se na to, abych na houpajícím se chodníku neupadla. Hlavou mi blesklo, jestli se stejně cítí naše celebrity, když je učíme komplikované choreografie. Zachichotala jsem se. Pavel se po mně zvědavě podíval, a i když to nijak nekomentoval, přísahala bych, že mu zacukaly koutky.

Za vzájemného ticha proběhlo naše naloďování do auta, i první část cesty.

„Proč?“ vzdychla jsem.

„Co proč?“ zamračil se Pavel.

„Proč jsi pořád takový tichý a tajemný?“ frustrovaně jsem zamručela.

Tentokrát se Pavel skutečně zasmál: „Tajemný?“

„Nic o tobě nevím. Vůbec nemluvíš. Unavuje mě to.“

„Co bys chtěla vědět?“

„Proč nemáš rád slávu?“

Samotnou mě překvapilo, že ze mě vypadla právě tahle otázka, když jsem se ve skutečnosti chtěla zeptat na milion jiných věcí.

„Nepíšu proto, abych byl slavný. Píšu, protože mě to baví. Protože se mi líbí ta představa, že někdo čte moji knížku a je napjatý, jak to dopadne.“

„Taky jsem zvědavá, jak to dopadne,“ usmála jsem se.

Pavel se po mně podíval, ale nic na to neřekl.

„Naštval jsi mě,“ utrousila jsem.

Dočkala jsem se dalšího pohledu, ale jinak Pavel zřejmě vyčkával, až to více rozvedu.

„Když Herrietta umřela,“ dodala jsem.

Pavel se znovu rozesmál: „Omlouvám se. To byl osud její postavy. Musela zemřít, aby mohl příběh pokračovat.“

„Omluva přijata,“ zavřela jsem oči.

„Nevěděl jsem, že čteš moje knihy,“ ozvalo se vedle mě po chvíli.

„Mmhmm,“ přikývla jsem.

„Klárko, nespi. Už jsme tady,“ ucítila jsem jemný dotek na rameni.

Zmateně jsem otevřela oči a opravdu. Přední světla Pavlova auta osvětlovala moji ulici.

Vzdychla jsem: „Děkuju za odvoz.“

Pavel vystoupil z auta spolu se mnou.

„Co to děláš?“ nechápala jsem.

„Ujišťuju se, že se dostaneš do postele v pořádku.“

Byla jsem si jistá, že kdyby byl na jeho místě Ivan, ujistil by se o tom, jestli jsem se dostala do postele, mnohem důkladněji. Pavel mi pouze přidržel vchodové dveře do domu, doprovodil mě po schodech a zastavil se před mým bytem.

Odemknula jsem, vešla do malé předsíňky a váhavě se otočila.

„Můžu ještě jednu otázku?“ opřela jsem se o zárubeň dveří.

„Jistě,“ přikývnul.

„Proč sis se mnou nechtěl tykat?“

Vteřinu se na mě beze slova díval, jako by zvažoval, jestli mi to má říct nebo ne.

„Tušil jsem, že jít do téhle soutěže nebude dobrý nápad. A pak jsem tě uviděl…,“ pousmál se, „To poslední, co bych potřeboval, by byl románek s televizní tanečnicí. Takže jsem si říkal, že bude nejlepší zachovat si určitý odstup.“

Polkla jsem: „Co v tom případě děláš tady?“

Pokrčil rameny: „Zachovat si od tebe odstup je těžší, než jsem si myslel.“

Chvíli jsem si myslela, doufala jsem, že mě políbí. Ale on mi jen popřál dobrou noc a otočil se k odchodu.

Jive

Probudila jsem se s hlavou jako střep a jen při představě fyzicky náročného jiveu se mi zvedal žaludek. Nicméně jako profesionálka jsem se vyhrabala z postele a zamířila do televizních studií na trénink. Navíc mě strašně zajímalo, co se teď bude dít. Prolomil včerejší večer ledy? Nebo se Pavel naopak ještě víc uzavře do sebe?

„Ahoj,“ usmál se na mě, když jsem vešla do studia.

Tak minimálně vykání bylo zřejmě nadobro zapomenuto.

„Pro tebe,“ podal mi kelímek, z něhož se linula vůně silné kávy.

„Děkuju,“ usmála jsem se a sáhla po lákavém nápoji. Naše prsty se o sebe otřely a já jsem zamrkala.

Usrkla jsem z kelímku, abych měla záminku se na něj dál nedívat. V duchu jsem nad sebou zvedla oči v sloup. Vždyť jsem se ho dotýkala v podstatě nepřetržitě už několik týdnů, proboha!

„Jak se cítíš?“ zeptal se opatrně.

„Jako že mě ten trénink dnes asi zabije,“ přiznala jsem popravdě.

„Těžká jsou rána opilcova,“ zasmál se.

„Od spisovatele bych očekávala něco originálnějšího,“ utrousila jsem.

„A já bych od tanečnice čekal větší výdrž,“ kontroval.

„Děkuju, že ses o mě postaral,“ podívala jsem se mu do očí.

„Nemohl jsem tě nechat napospas Ivanovi. Ten chlastá první ligu. Kdo ví, jak bys skončila.“

Ten slovní obrat mě pobavil, ale oba jsme věděli, že má pravdu. Stejně jako jsme oba věděli, že přemíra alkoholu nebyla jediný důvod, proč mě Pavel nechtěl nechat s Ivanem samotnou.

„Tak konec flákání. Je čas trénovat,“ vzal mi Pavel z rukou kelímek, ze kterého jsem sotva upila.

„To je moje replika,“ zasmála jsem se.

K mému nemalému překvapení jsem víc než polovinu tréninku zvládla fungovat zcela normálně. Poté mě ale přepadnul obrovský (kocovinový) hlad. Pavel objednal pizzu, a zatímco jsme ji jedli rukama přímo z krabice, usazení na zemi vedle tanečního parketu, povídali jsme si. Úplně obyčejně jsme si povídali. A poznávali se. Tak, jak jsem si to představovala hned zkraje našeho seznámení. Krůček po krůčku jsem odkrývala to, co suchopárné údaje, vyčtené z internetu, nedokázaly o člověku vypovědět. Ačkoliv jsme toho z nové choreografie moc nenatrénovali, tak spokojená jsem z tréninku už dlouho neodcházela.

Nemohla jsem uvěřit, že už je zase sobota a já jsem opět v rukou maskérek před přímým přenosem. Poslední týden mi utekl jako voda. Nejspíš to bylo tím, že můj vztah s Pavlem se zásadně změnil. To ostatně bylo vidět i v sestřihu z našich tréninků, který ukazovali před naším vstupem na parket. Většina záběrů nás zachycovala s úsměvem na rtech a jen slepý by neviděl, jak po sobě pořád koukáme. Ovšem to bylo všechno. Ačkoliv jsem si myslela, že se po tom, co mi Pavel před týdnem řekl, když mě vezl domů, o něco pokusí, čekala jsem zbytečně. I proto se mi často vracela jeho slova: „To poslední, co bych potřeboval, by byl románek s televizní tanečnicí.“ Pokud to tak opravdu cítil, nedalo se nic dělat.

„Jive nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“ ozvalo se ze scény a my jsme za potlesku diváků vkročili na parket osvětlený zářivými reflektory.

Náš jive byl hodně veselý a já jsem byla ráda, že na něj v soutěži přišla řada až teď, kdy přesně takové byly i naše tréninky. Velmi těžko bych ho tančila s vážným Pavlem, se kterým jsem trénovala valčík.

„Opět skvělé,“ nešetřila porota chválou, „Úplně jiné, než všechny vaše předchozí tance. Nemůžu se dočkat, čím nás překvapíte příště.“

„Musím říct, že se mi trochu víc líbíte v té vážné, vášnivé poloze, než když jste takto rozjásaní. Ale přesto to byl nádherný výkon a já vám nemám co vytknout.“

Pavel mi stiskl prsty, za které mě zlehka držel.

„Ještě než se dozvíme bodové hodnocení poroty, měl bych jednu otázku,“ otočil se na nás moderátor, „Pavle o vás je známo, že se ve vašich knihách spousta lidí najde. Sám jste přiznal, že často píšete postavy podle lidí, které znáte. S Klárou už jste strávil nějaký čas, tak by mě zajímalo, jestli bude ve vaší nové knize některá postava inspirována právě vaší krásnou taneční partnerkou.“

„Zvláštní, že vás napadla zrovna taková otázka,“ pousmál se Pavel, „Ale vlastně ano. Jedna z mých postav je inspirovaná Klárou.“

Překvapeně jsem se po něm podívala.

„Tak na to budeme určitě všichni zvědaví,“ usmíval se moderátor.

Zvědaví? To je tedy hodně slabé slovo! Umírala jsem touhou vyptat se Pavla na detaily. Během frmolu přímého přenosu jsem k tomu ale neměla šanci. Teprve v průběhu komerční přestávky před rozhodnutím o dalším vypadnuvším páru, kdy si někteří nechávali poupravit make-up a jiní využili pauzy k občerstvení, jsem ho odchytla v šatně.

„Proč jsi mi o tom neřekl?“

Pavel pokrčil rameny: „Nejsem zvyklý mluvit o knihách, které ještě nejsou dokončené.“

„Jaký je její osud?“ dívala jsem se mu do očí.

„Promiň?“ zamračil se.

„Říkal jsi, že Herriettin osud byl, že musela zemřít, aby mohl příběh pokračovat,“ popošla jsem k němu blíž, „Jaký je můj osud?“

Pavel se usmál a já jsem si myslela, že jen zdržuje, aby mi nemusel povídat o své knize. Jenomže potom zvedl ruku a prsty mi jemně přejel po tváři. Zadržela jsem dech. Lehounkým dotekem putoval přes můj krk a holé rameno až po kanárkově žlutou látku mých šatů, která těsně obepínala moje boky. Potom mě pevně obejmul kolem pasu a přitáhl si mě k sobě o ten poslední krůček, který nás od sebe dělil. V jeho náručí jsem se ocitla už stokrát, ale nikdy se přitom na mě takhle nedíval.

„Tohle je její osud,“ zašeptal a sklonil se ke mně.

Prvotní jemný dotek rtů v nás probudil onu jiskru, na kterou porotci neustále poukazovali. Napodobila jsem jeho pevné objetí a jednou rukou mu vjela do vlasů, absolutně bez zájmu zachovat mu ten dokonalý styling, na kterém maskérky před přenosem tak urputně pracovaly.

Naše rty se pootevřely v téměř dokonalém synchronu a okolní svět pro mě přestal existovat. Snažila jsem si do paměti vrýt každý jeho dotek ze strachu, že už se tohle nikdy nebude opakovat. Jenomže moje mysl odmítala spolupracovat. Jako by můj mozek veškerou svou činnost přepnul do mých smyslů. Vnímala jsem každičký milimetr, kterým se naše těla dotýkala, ať už přímo nebo přes naše pestrobarevné kostýmy. Vdechovala jsem jeho vůni, na kterou jsem si za ty týdny tolik zvykla. Slyšela jsem jeho zrychlený dech, odpovídající tomu mému. Ochutnávala jsem jeho rty a nemohla se jich nabažit. Jen moje slastně zavřené oči viděly tmu. Ale byla to krásná tma.

Dřív, než bych si přála, do mého opojení Pavlem vpadl nepříjemný rozhlasový hlas: „Všichni účinkující zpátky na scénu.“

Jen s těžkým srdcem jsem se od Pavla odtrhla a tázavě k němu zvedla oči. Tohle bylo tedy nečekané. Díval se na mě jiskřivýma očima a na rtech mu hrál úsměv. Když jsem viděla jeho výraz, jako na povel jsem se taky rozzářila.

Chytil mě za ruku: „Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“

Stoupli jsme si na nenápadné značky, nalepené na parketu a jeden bodový reflektor ozářil každý pár. Vyřazování začalo. Pavel měl dlaně zlehka položené na mých bocích, a co kamery nemohly vidět, palcem jedné ruky mi po zádech jemně přejížděl nahoru a dolů. Ten miniaturní pohyb mi vysílal záchvěvy po celém těle, které neměly zhola nic společného s nervozitou z vypadnutí ze soutěže.

Mohla bych být nervózní. Podle bodového hodnocení poroty jsme skončili na druhém místě a při snižujícím se počtu tanečních párů mohl být vyřazený už opravdu kdokoliv. Moderátoři se po krátkém úvodu zahleděli do kartiček, na nichž měli napsány postupující páry. Pavlovy prsty na mých bocích se napjaly. A já jsem si uvědomila, že vůbec poprvé za celé trvání soutěže je mi to, jestli vypadneme nebo ne, úplně jedno.