Kniha Linda

Tak pečlivě jsem tajila informace ohledně třetího dílu Niky stories, až jsem dnes zjistila, že nakladatelství už má knihu uveřejněnou na svém webu :-) Tak tedy oficiálně. Třetí díl se jmenuje Linda a vyjde 28. ledna 2019 v nakladatelství Egmont.

Poté bude v prodeji jak v knihkupectvích, tak online, ale už teď můžete Lindu najít na některých e-shopech. Třeba TADY, TADY nebo TADY. I když zatím není v prodeji, můžete si nastavit upozornění, které vám oznámí, jakmile bude.

Možná teď marně přemýšlíte, kdo je Linda a kde se v sérii vzala. Ačkoliv je to úplně nová postava, kterou zatím neznáme, uvidíte, že s rodinou Linhartových/Valentových je určitým způsobem propojena. Jakým, to si budete muset ještě počkat :-) Protože je opět mezi předchozím a tímto dílem časový skok, dozvíte se zase něco víc o tom, jak to bylo dál s našimi oblíbenými postavami Niky, Martinem i Nelou.

Co se týče obálky, tak vám ihned po přečtení anotace bude jasné, k čemu odkazuje. Tentokrát jsem docela bojovala jak s hlavním motivem, tak s barvami (ačkoliv obálku pro čtvrtý díl mám paradoxně už vymyšlenou :-) ). Po několika úpravách jsme s grafičkou "zakotvily" u téhle červeno/bílo/černé varianty a musím říct, že se mi moc líbí. Až později jsem si uvědomila, že je hodně podobná úplně původnímu vzhledu blogu, který se nesl v podobných barvách. Pamatujete si na to ještě někdo?

Anotace:

Slavná a bohatá. Taková by chtěla být každá osmnáctiletá holka. Až na Lindu, které sláva i bohatství spadly do klína, aniž by o ně stála. Izolovaná od zážitků svých vrstevníků si Linda neustále dává pozor na to, co řekne nebo udělá, ze strachu, kdo by ji mohl vyfotit a co by se o sobě zase dočetla na internetu. Jako by žila v kleci. Sice zlaté, ale pořád kleci. Klíč od ní by mohl mít fotograf David, který se do Lindina života probojuje navzdory nenávisti, která mezi jejich rodinami panuje. Teprve s Davidem začíná Linda opravdu žít. Čím více se však otevírá světu, tím snazším a lákavějším úlovkem je pro všudypřítomné objektivy novinářů. Odolá její láska neustálým výmyslům a spekulacím? A co když fakt, že ji paparazzi sledují na každém kroku, není jen náhoda?

A pokud jste dočetli až sem, mám pro vás ještě jednu prémiovou informaci :-) Čtvrtý a zároveň předposlední díl ze série Niky stories se bude jmenovat Bea.

Z.

CO ČTU JÁ? - Dánská dívka

Malířka Greta Wegenerová potřebuje dokončit obraz operní pěvkyně Anny, která se však nemůže dostavit na sezení. Greta proto požádá svého manžela Einara, zda by si na chvíli neoblékl Anniny šaty a nepostál jí modelem. V tu chvíli ještě netuší, že tím vpouští do svého manželství někoho třetího. Lili, mladou a nesmělou dívku, která spolu s Einarem obývá jeho tělo. Od té doby se Lili začíná objevovat čím dál častěji a Einar i Greta si uvědomují, že je to ona, kdo se měl narodit, nikoliv Einar. Z bezpečí domova se jakožto smyšlená Einarova sestřenice vydává také do společnosti. Nejdříve za doprovodu Grety, později i sama. S ubíhajícím časem zjišťuje, že jí nestačí jen nosit ženské šaty a líčit se. Chtěla by být opravdovou ženou. Po sérii setkání s více či méně kontroverzními lékaři, doporučujícími rozličné procedury, kterými by dokázali Einara "vyléčit", konečně nachází toho pravého. Lili nastupuje na ženskou kliniku, kde podstoupí několik náročných zákroků, vedoucích ke změně pohlaví. Ačkoliv trpí neustálými bolestmi, nemůže se dočkat, až se bude moci vdát a mít děti. Infekce však stále neustupuje...

Photocredit: Nakladatelství Domino

Musím říct, že ještě víc než příběh Einara mě zaujala postava jeho ženy Grety. To, jak svého manžela podporovala a pomáhala mu, i když pro ni celá situace musela být stejně tak obtížná, je obdivuhodné. Sám autor David Ebershoff nicméně přiznává, že ačkoliv je kniha založena na skutečnosti, většina příběhu je smyšlená, a pravděpodobně se nikdy nedozvíme, jak to ve skutečnosti bylo. Ale i tak je neuvěřitelné, že se něco podobného odehrálo ve třicátých letech. Obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že změna pohlaví je i v dnešní době stále kontroverzním tématem. V jedné recenzi na internetu nějaká slečna napsala, že je kniha nechutná a že se jí u ní dělalo špatně. Což podle mě jen poukazuje na to, jak je důležité o podobných tématech mluvit. Já jsem tedy takové pocity neměla. Z mého pohledu byla kniha spíš smutná a dojemná. Musí to být hrozné, cítit se jako vězeň ve vlastním těle a přát si být někým úplně jiným. Proto Einara ani jemu podobné neodsuzuji, ale naopak chápu. Jak jsem psala ve své poslední povídce: Pokud člověk nikomu neubližuje, ať si dělá co chce. Život je krátký a není čas se podřizovat očekáváním druhých.

Z.

Rande naslepo

Pozn.: Po delší době pro vás mám novou povídku. Tentokrát úplně jinou než všechny předešlé. Tak snad se vám bude i přesto líbit :-) Z.

„Trinity,“ nahlásila jsem a cítila se u toho neuvěřitelně trapně, přestože jsem si přezdívku sama nevymyslela. Přišla mi z agentury spolu s potvrzením o zaplacení akce.

„Sofie Nedomová?“ usmála se na mě sympatická brunetka.

„Správně,“ potvrdila jsem svoje skutečné jméno.

„Tady máte papír na poznámky, tabulku s přezdívkami a čísly protějšků, welcome drink na vás čeká na baru a stoleček si můžete vybrat, jaký se vám líbí,“ vypočítala slečna automaticky.

„Děkuju,“ sesbírala jsem všechny papíry, vzala si na baru skleničku sektu a s pocitem, že by to možná chtělo něco ostřejšího, jsem se vmáčkla do křesílka u nejbližšího stolku.

Zvědavě jsem si prohlížela další příchozí slečny, ačkoliv mě samozřejmě mnohem víc zajímali pánové, kteří se srocovali u baru.

„Měli bychom být všichni, takže si v krátkosti vysvětlíme pravidla pro ty, co jsou na speed datingu poprvé,“ usmála se brunetka z agentury mým směrem.

Bože! To je to na mně tak poznat? Instinktivně jsem se narovnala, abych nepůsobila nervózně nebo nejistě.

„Pánové se za chvíli posadí ke stolečkům k dámám. Na rozhovor máte čtyři minuty. V protějšcích se budete orientovat podle přidělených přezdívek. Pokud se chcete představit skutečným jménem, je to jen na vás. Doporučuji vám dělat si poznámky. Věřte mi, že na konci večera už nebudete vědět, kdo byl kdo. Pokud se vám protějšek líbí, zaškrtnete ho v tabulce, kterou jste dostali při příchodu. Po uplynutí čtyřech minut zazvoním na zvoneček a pánové se posunou o stoleček dál, dokud nenavštíví všechny dámy. Až skončíme, odevzdáte mi vyplněné tabulky. V případě shody v zájmu o protějšek vám přijde na e-mail kontakt na danou osobu. A pak už to bude na vás. Nějaké dotazy?“ rozhlédla se po malé kavárně, o jejíž existenci jsem do této doby neměla ponětí.

„Výborně. Takže poprosím pány ke stolečkům a můžeme začít.“

Moje první rychlé rande představoval pán, o němž jsem silně pochybovala, že se opravdu vešel do doporučeného věkového limitu. Vypadal minimálně na pětašedesát. Ačkoliv jsem se po sérii mladších partnerů zařekla, že ten další musí být starší než já, nemyslela jsem tím někoho v důchodovém věku! Po vyměřených čtyřech minutách jsem se s ním rozloučila a s nadějí se usmála na dalšího, výrazně mladšího, kandidáta. S vervou jsem se pustila do rozhovoru, ale už po první minutě jsem cítila, že tudy cesta nevede. Nikdy bych nevěřila, že čtyři minuty jsou tak dlouhá doba!

Po pátém potenciálním partnerovi moje nadšení značně ochladlo a začínala jsem ztrácet přehled o tom, kdo byl kdo. Po hodině a půl zely můj papír na poznámky i tabulka s přezdívkami prázdnotou. Počkala jsem, až se všichni ostatní vytratili a šrumec okolo mě utichnul a potupně jsem se vydala k východu.

„Co ten pohřební výraz?“ znovu se na mě usmála slečna z agentury.

Pokrčila jsem rameny: „Doufala jsem ve větší úspěšnost.“

„Jako organizátorka bych to neměla říkat, ale někdo tak krásný jako vy přece nemusí chodit na speed dating. Stačí vyjít na ulici a chlapi se o vás poperou.“

„Myslíte?“ položila jsem před ni tabulku, v níž jsem ani s oběma přivřenýma očima nedokázala zaškrtnout byť jen jednu jedinou přezdívku.

Brunetka na ni v rychlosti mrkla: „Nikdo vás nezaujal?“

Odložila jsem prázdnou skleničku vedle ní na bar: „Na začátku jsem si říkala, že by to možná chtělo radši panáka. A asi jsem měla pravdu.“

Nechtěla jsem slečně kritizovat její akci, ale bohužel přesně tak jsem to cítila.

„Dnešní osazenstvo opravdu nebylo nic moc,“ souhlasila se mnou nakonec. „Ale vždycky to tak nebývá.“

„Budu vám věřit,“ usmála jsem se a přehodila si přes ramena koženou bundu. „Tak se tady třeba zase potkáme. Mějte se.“

Otočila jsem se k odchodu, ale brunetka za mnou ještě zavolala: „Sofie?“

Ohlédla jsem se. Zapomněla jsem si něco?

„Co kdybych vás na toho panáka pozvala já? Abych trochu napravila to zklamání.“

Zarazila jsem se. Tohle už bylo nad rámec mého zaplaceného večera. Ale vlastně proč ne? Stejně jsem neměla žádné další plány a třeba mi brunetka poví něco víc o tomhle typu seznamování. Když už jsem si nenašla nového přítele, třeba si najdu alespoň novou kamarádku.

„To beru,“ přikývla jsem.

„Mimochodem, já jsem Aneta,“ podala mi ruku.

„Sofie,“ potřásla jsem si s ní.

„Ale Trinity ti taky docela sedělo,“ mrkla na mě, zatímco si skládala spoustu papírů do elegantní aktovky.

„No vidíš, a to jsem Matrix nikdy neviděla. Čímž jsem šokovala kandidáta číslo tři,“ zasmála jsem se.

„To byl ten s tričkem Star wars?“ oblékla si Aneta černé sako a společně jsme zamířily k východu.

Přisvědčila jsem: „Raději jsem nezmiňovala, že ty jsem taky neviděla.“

Aneta se zasmála, zatímco jsme vyšly do teplého, jarního večera.

„Kam půjdeme?“

„Šla bych někam na zahrádku.“

„Hned za rohem je docela fajn bar.“

„Tak mě veď,“ pokynula jsem jí.

„To byl tvůj první speed dating?“

„První a zřejmě poslední.“

„Až tak zlé to bylo?“ podívala se na mě z boku a na tváři jí hrál pobavený úsměv.

„Ale ne, zase tak ne. Byla to zajímavá zkušenost. A rozhodně z toho vznikne vtipný článek na blog.“

„Ty jsi bloggerka?“ povytáhla se zájmem obočí.

„Povoláním ne. Dělám copywritera u jedné reklamní agentury. Blog je spíš pro zábavu. Jeden z mých velkých koníčků.“

„Divím se, že jsme se ještě nikdy nepotkaly. Naše agentura organizuje kromě seznamovacích večerů ještě spoustu různých propagačních akcí.“

„Třeba potkaly,“ pokrčila jsem rameny a ukázala na zahrádku, která zabírala kus chodníku na ulici před námi. „Tady?“

„Jojo, pojďme tady na kraj.“

Usadily jsme se do proutěných křesílek a dřív, než Aneta sklopila oči k rozmanité nabídce alkoholických i nealkoholických nápojů, podívala se na mě: „Věř mi, že tebe bych si pamatovala.“

Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, zatímco jsme studovaly nápojový lístek.

„Co to bude, dámy?“ objevil se vedle nás docela hezký číšník.

„Mojito,“ poručila jsem si.

„Gin tonic a dvakrát Bucanero. Děkujeme.“

Překvapeně jsem povytáhla obočí. Na co ke koktejlům ještě dva rumy?

„Slíbila jsem ti panáka, ne?“ mrkla na mě Aneta.

„No jo, ale…“

„Ber to jako takovou omluvu od naší agentury za nepovedený speed dating.“

„Jen abys mě pak nemusela uložit. Sekt, mojito a rum… To asi nebude moc dobrá kombinace,“ řekla jsem, ačkoliv za mých divočejších let by takový trojboj znamenal teprve začátek večera. Jenomže časy vysokoškolských pitek byly už za mnou a já jsem svoje noci raději než v baru trávila doma s knížkou, popřípadě filmem. Což, jak mi moje nejlepší a už dva roky vdaná kamarádka nezapomněla při žádné příležitosti připomenout, byl také hlavní důvod toho, proč jsem byla stále sama. Neměla jsem kde se s někým seznámit. V práci jsem moc příležitostí neměla a doma v obýváku člověk asi těžko někoho potká. Proto jsem taky přistoupila na ten bláznivý nápad se speed datingem.

„Prosím tě, to nějak zvládneme,“ mávla Aneta bezstarostně rukou.

Číšník, který nám přinesl naši objednávku, byl ještě hezčí, než ten první.

„To sem vybírají modely?“ ohlédla jsem se za ním. „Bez urážky, ale takhle na tom tvém speed datingu nikdo nevypadal.“

Aneta se se zájmem naklonila, aby si odcházejícího číšníka prohlédla. Potom pokrčila rameny: „Když já to moc nedokážu posoudit.“

„Co na tom nedokážeš posoudit? Vždyť se na něj podívej!“ zdvihla jsem sklenici s rumem a přičichla k ní.

„Koukat můžu, jak chci, ale stejně mi to nic neřekne. Já totiž lovím na opačném břehu.“

Zvedla jsem oči od zlatavě hnědé tekutiny. Aneta se nevinně usmála, ale v očích jí jiskřilo.

„Ty jsi…“ nevěděla jsem, jestli je korektní vyslovit to slovo.

„Na holky, jo,“ řekla to jinak, ale se stejným výsledkem. Natáhla ke mně ruku se sklenicí a já jsem o ni automaticky cinkla tou svojí.

Usrkla jsem, a když se mi útrobami rozlilo teplo jemného alkoholu, zarazila jsem se. Bylo tohle rande?

„Netvař se tak vyděšeně,“ rozesmála se Aneta. „Já tě nebalím.“

Pousmála jsem se. Možná trošku křečovitě.

„Leda že bys chtěla,“ zamrkala a mně došlo, že naproti tomu, co právě řekla, tohle bylo přesně to, co celou dobu dělala. Balila mě.

„Byla jsi mi sympatická a napadlo mě, že by se ti hodila nějaká vzpruha,“ kývla směrem k drinkům.

Sáhla jsem po svém mojitu. Možná jsem to jen moc analyzovala. Ne každému, kdo se s tebou dá do hovoru, se nutně líbíš, napomenula jsem sama sebe.

„Chtěla by ses k tomu na něco zeptat?“ zkoumala mě Aneta pohledem.

„Jako na co?“ zvedla jsem k ní oči.

„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Lidi mají vždycky spoustu otázek, když se dozví, že jsem na holky.“

„Asi ani ne,“ zatřepala jsem hlavou.

„A jsi s tím v pohodě?“

„Proč bych nebyla?“ nechápala jsem.

„Lidi jsou různí. Ne každý to akceptuje…“

„To jako že ses setkala s nějakými negativními reakcemi?“ nevěřila jsem. „Proboha, snad žijeme v jednadvacátém století, ne?“

„Ale možná by ses divila, jak středověké uvažování někteří mají.“

„To je přece pitomost!“ skoro jsem se rozčílila. Měla jsem několik kamarádů gayů a představa, že by se k nim někdo choval zle jen kvůli jejich sexuální orientaci, mě naplňovala zuřivým vztekem.

„Láska je přece vždycky krásná! Ať milujeme opačné pohlaví nebo stejné. Navíc nevím, co je komu do toho. Podle mě, pokud člověk nikomu neubližuje, tak ať si dělá, co chce.“

Anetě se rozzářily oči: „Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě!“ A opravdu myslela.

„Tak na to se napijeme,“ pozvedla svůj gin tonic.

Hladina v mém mojitu klesla do poloviny sklenice a musím se přiznat, že jsem to už začínala cítit. Jedna otázka mě přece jen napadla.

„Chodíš s někým?“

„Momentálně bohužel ne.“

„No, tak to jsme dvě,“ povzdechla jsem si.

„Ty bys už nemusela být. Co jsem si všimla, tak tě dnes zaškrtli téměř všichni.“

„Doopravdy?“ Myslela jsem si, že když jsem necítila přitažlivost já, nemohou ji cítit ani mí nápadníci.

„Tak se podíváme,“ natáhla se Aneta po aktovce.

„Copak to není důvěrné?“ usrkla jsem drinku a zvědavě se naklonila k papírům, které rozprostřela na stůl.

„Pro tebe udělám výjimku,“ mrkla na mě, a kdybych byla lepší ve čtení signálů, přísahala bych, že se mnou flirtuje.

„Takže… Trinity… Zaškrtnuto, zaškrtnuto, taky zaškrtnuto,“ probírala se tabulkami.

Nakonec jsem zjistila, že kromě dvou protějšků si mě skutečně zaškrtli všichni. Byla jsem ohromená. Já jsem si nevybrala ani jednoho!

„Asi jsem byla moc kritická…“

„Když to tam není, tak nemá cenu se do toho nutit. Nicméně kdyby sis to rozmyslela, máš jedinečnou šanci si ještě někoho zaškrtnout,“ přistrčila mi prázdnou tabulku.

Hlavou mi proletěla přehlídka dnešních kandidátů.

Nakrčila jsem nos: „Asi ani ne.“

„Jak myslíš,“ shrnula Aneta papíry nazpět do aktovky a pokynula číšníkovi, aby nám donesl další dva rumy.

„Neblázni,“ brzdila jsem ji.

„Noc je ještě mladá,“ usmívala se.

„Ale já už zase tak ne,“ zasmála jsem se. Naposledy jsem se opila na svatbě sestřenice. A léčila jsem se potom ještě dva dny. Už jsem holt neměla takovou výdrž ani cvik.

Aneta nad mojí poznámkou zvedla oči v sloup: „Kdejaká středoškolačka by si mohla gratulovat, kdyby vypadala jako ty.“

Zmizela ve mně druhá skelnička rumu a i mého mojita povážlivě ubylo, takže jsem se odvážila zeptat: „Flirtuješ se mnou?“

Aneta se ke mně naklonila: „Správná otázka zní: Pokud ano, vadilo by ti to?“

„Ne,“ vyklouzlo ze mě bez zaváhání. Možná už ze mě mluvil alkohol.

„Fajn,“ spokojeně se opřela zpět do křesílka. „Pověz mi něco o sobě. Odkud jsi, co jsi studovala…“

„Teď zníš skoro jako nápadník číslo dva. Zdálo se mi, že má promyšlený seznam otázek. Věk, vzdělání, práce, jestli mám ráda zvířata a kolik chci dětí,“ zasmála jsem se.

„Já tě vyslýchat nebudu. Jen bych se o tobě ráda dozvěděla víc,“ pohrávala si s brčkem ve svém drinku.

„A můžu mít na oplátku taky jednu otázku?“

„Sem s ní.“

„Proč jsi mě pozvala? Ale popravdě.“ Tušila jsem, co uslyším a uvědomila jsem si, že přesně to taky slyšet chci.

„Líbíš se mi,“ povytáhla Aneta jeden koutek a musela jsem si přiznat, že to její sebevědomí bylo zatraceně sexy. To jsem dokázala posoudit dokonce i já.

„Ale uvědomuješ si, že z toho nic nebude? Já hledám chlapa,“ povytáhla jsem obočí a přikývla na číšníka, který se zeptal, jestli si dám další mojito. Všimla jsem si, jak se po mém prohlášení překvapeně otočil a zvědavě se po nás podíval.

Aneta s úsměvem pokrčila rameny. Jako by říkala: „To se ještě uvidí.“

Spolu s druhým koktejlem jsem se pustila i do vyprávění o sobě. Neměla jsem pocit, že by byl můj život kdoví jak zajímavý, ale Aneta mě přesto pečlivě poslouchala. Než bar ve dvě ráno zavřel, zjistila jsem, že toho máme hodně společného.

„Kde bydlíš?“ zeptala se mě, když jsme se ocitli zpátky na ulici, odkud nás kolem desáté vyhnala zima do útrob spoře osvětleného baru.

„Kousek odtud,“ mávla jsem zhruba směrem, kde se pár ulic od baru nacházel můj podkrovní byt. „Dojdu to pěšky.“

„Doprovodím tě,“ rozhodla se Aneta.

„To vážně nemusíš. Zvládnu to sama,“ odporovala jsem.

„To já jsme tě vytáhla do baru. Kdybys nedorazila domů ve zdraví, vyčítala bych si to,“ zakroutila rozhodně hlavou.

Pokrčila jsem rameny a vydala se po dlažebních kostkách s Anetou po boku.

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla. Jinak by to znamenalo další večer s knížkou. Nebo hůř s prací,“ zakoulela jsem očima.

„Nápodobně,“ poklepala si na aktovku, obsahující téměř tři desítky formulářů, z nichž pouze ten můj zel prázdnotou.

„Všichni účastníci teď určitě refreshují svou mailovou schránku, aby se dozvěděli výsledky, a ty zatím trávíš večer se mnou,“ zasmála jsem se.

„Pokud by je refreshovali teď, tak to by museli být hodně zoufalí,“ pobaveně se podívala na hodinky.

„Tak budou refreshovat hned ráno,“ mávla jsem rukou a ten pohyb mě na vysokých podpatcích nečekaně vyvedl z rovnováhy.

Aneta mě pohotově zachytila za loket: „V pohodě?“

„Jo,“ podívala jsem se na ni a z doteku jejích štíhlých prstů mě polila horkost.

Usmála se a pustila mě dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.

„Už jsme tady,“ ukázala jsem na opravený historický dům.

„To mi chceš říct, že bydlíš v úplném centru a večery trávíš doma?“ podivila se Aneta.

„Kde bydlíš ty?“ zajímala jsem se.

„Na sídlišti na kraji města.“

„Ale rozjezd ti jede až za hodinu. Jak se dostaneš domů?“ Po letech, kdy jsem si navykla, že všude dojdu pěšky, jsem zapomněla, jak to chodí, když tomu tak není.

„Zavolám si taxi,“ bezstarostně se usmála, vytáhla mobil a přesně to udělala.

Zatímco diktovala adresu, napadlo mě, jestli nečekala, že ji pozvu k sobě. Ale přece jsem jí jasně řekla, že takhle to mezi námi není. Nebo ne?

„Přijede za deset minut,“ oznámila mi, když hovor ukončila.

Přikývla jsem a po celém večeru se mezi námi poprvé rozhostilo ticho. Aneta mě pozorovala a na tváři jí hrál jemný úsměv. Potom ke mně přistoupila blíž a zastrčila mi pramen vlasů za ucho. Věděla jsem, co se chystá udělat. Měla bych ji zarazit, než to začne být pro nás obě trapné. Měla bych prohodit něco vtipného a přerušit tak tu napjatou atmosféru. Namísto toho jsem stála jako opařená a sledovala ji, jak mírně naklonila hlavu. Opatrně přitiskla svoje rty na moje. Vydržela tak jen vteřinu, a poté o krok ustoupila. Chystala se něco říct. Možná se omluvit. Ale já jsem si ji přitáhla zpátky a opravdu ji políbila. Jednou rukou si přidržela moji bradu a dychtivě mi polibky oplácela. Matně jsem si uvědomila, jak jsou její vlasy mezi mými prsty jemné, a jak její prsty tančí na mých bedrech. Začínala jsem popadat dech, když nás náhle ozářila světla přijíždějícího taxíku. Aneta znovu ustoupila a podívala se na mě s tisíci otázkami v očích.

Usmála jsem se: „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ ještě se zlehka dotkla mé paže a nastoupila do čekajícího auta.

Můj neklidný spánek prořízlo vyzvánění mobilu. Zamručela jsem a poslepu zašátrala na nočním stolku.

„Prosím?“

„Tak co? Jak to včera dopadlo?“ ozval se zvědavý hlas mé mladší sestry.

Do mého kocovinou zamlženého mozku začaly pronikat vzpomínky na předešlý večer.

„No… bylo to zajímavé.“ To jsem tedy nelhala.

„Takže se ti tam někdo líbil?“ vyzvídala.

„Nakonec vlastně asi jo,“ se zívnutím jsem se posadila.

„Tak povídej. Jak vypadal, co ti říkal, co ty jemu…?“ chrlila na mě ségra.

„Víš, on to tak úplně nebyl nikdo z toho speed datingu,“ poškrábala jsem se na hlavě.

„Cože? Tak kdo?“ nechápala.

„I když svým způsobem…“ kousala jsem se do rtů a vzpomněla si, jak na nich ještě před pár hodinami chutnaly Anetiny rty.

„Můžeš přestat mlžit a normálně mi to říct? Snad si říkáme všechno, ne?“ začínala ségra ztrácet trpělivost. „Nebo je to nějaký tajemství?“

Povytáhla jsem obočí. Tajemství zrovna ne, ale…

„On není tak úplně on jako spíš ona.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

„Cože?“ ozvalo se nakonec zaskočeně.

Zhluboka jsem se nadechla a všechno ségře vyklopila. Ostatně měla pravdu. Říkaly jsme si všechno.

„Takže ty jsi lesba?“ vyhrkla nakonec slovo, které jsem se já včera večer ostýchala vyslovit nahlas.

„Proto sis nemohla najít chlapa,“ dodala ještě, jako by se najednou vyřešila nějaká dlouho trvající záhada.

„Ne, to ne. Není to tak, že by se mi nelíbili chlapi. Teď se mi prostě ještě navíc líbí ona.“

„To asi nechápu.“

„Já asi taky ne,“ přiznala jsem.

„Tak to hodně štěstí, až to budeš vysvětlovat rodičům,“ poznamenala ségra.

„Byla to jen jedna pusa. Než začnu někomu něco roztrubovat, musím si v tom sama udělat jasno. Copak ty jsi nikdy nedala pusu holce?“

„No joo, ale to bylo jen blbnutí. Nikdy bych neřekla, že by se mi ta holka líbila.“

„Třeba jsi jen nepolíbila tu pravou.“

„Nemyslím, že by existovala nějaká taková pravá, který by změnila můj názor na to, jestli se mi líbí chlapi nebo ženský.“

Než jsem stihla odpovědět, mobil cinknul příchozí zprávou. Mrkla jsem na displej.

„To je ona. Můžu ti za chvíli zavolat zpět?“

„Budu čekat,“ zavěsila ségra.

Otevřela jsem zprávu: „Ahoj, jak ti po včerejšku je? Doufám, že se na mě nezlobíš.“

Chystala jsem se odepsat, když jsem si to rozmyslela a zmáčkla jsem zelené sluchátko.

„Jsi odvážnější než já. Já jsem si netroufala ti zavolat,“ řekla mi Aneta namísto pozdravu.

„Proč ne?“ nechápala jsem.

„Bála jsem se, co si po včerejšku myslíš.“ Krátká pauza, a potom: „Nebo možná spíš, co cítíš.“

„Popravdě? Sama moc nevím. Ale určitě se na tebe nezlobím. Ten večer jsem si skvěle užila. Úplně celý,“ zdůraznila jsem a obě jsme věděly, o čem mluvím.

„To jsem ráda,“ slyšela jsem v jejím hlase úsměv. „Takže by ses se mnou ještě někdy sešla?“

„Jako na rande?“ sondovala jsem.

„Nebo jen jako kamarádky. Jakkoliv budeš chtít.“

Volnou rukou jsem si nervózně pohrávala s cípem peřiny: „A co kdybychom se sešly, aniž bychom to definovaly? Ono to nějak vyplyne samo.“

„Dobře, souhlasím.“

„Super,“ usmála jsem se a trochu se mi ulevilo.

Nechtěla jsem Anetě slibovat něco, co jsem nevěděla, jestli vůbec slíbit můžu. Zároveň jsem ale předchozí večer nemohla nechat být. To proto, že jsem cítila něco, co už dlouhou dobu ne. A ačkoliv mi bylo jasné, že ta cesta nebude úplně snadná, chtěla jsem se po ní vydat, protože jsem tušila, že by na jejím konci mohlo být něco, co mi změní život.

CO ČTU JÁ? - Mise Saturn

Sandyho považuje jeho šéf za neschopného, zbohatlického povaleče. Jaké překvapení, když je to právě Sandy, kdo během své rutinní práce učiní jeden z největších objevů v historii lidstva. K Saturnu se blíží mimozemská loď! Americká vláda si hodlá tuto vzácnou informaci nechat pro sebe, nicméně brzy zachytí mimozemšťany teleskopy po celé Zemi. Hlavním problémem je, že Číňané právě staví vesmírnou loď pro cestu na Mars, kterou okamžitě začínají přestavovat, aby zvládla mnohem delší cestu k Saturnu. Vzhledem k tomu, že Američané budou startovat později, je jejich jedinou možností vymyslet dokonalejší pohon, který je k mimozemské lodi dostane v kratším časovém horizontu. Než však stihnou obě výpravy vyletět vstříc prvnímu meziplanetárnímu setkání, mimozemská loď odletí. Přesto na oběžné dráze Saturnu zanechá něco, co chtějí získat jak Američani, tak Číňané. Vždyť podle toho, co zatím vědci zjistili, by mimozemská technologie mohla lidský pokrok urychlit o desítky, možná i stovky let! Závod k Saturnu se neobejde bez menších, ale i životy ohrožujících zádrhelů na obou stranách. Zdá se, že časové rozpětí příletu jednotlivých lodí bude velmi těsné. A navíc nikdo netuší, co posádky u Saturnu čeká.

Photocredit: Fantasy obchod

Na knize Mise Saturn se podíleli hned dva autoři - John Sandford a Ctein. Knize to na kvalitě rozhodně neubralo. Právě naopak. Je plná zajímavých detailů a technických poznatků. Na posledních stranách autoři vysvětlují, jak počítali dráhy obou vesmírných lodí či jak přišli na pohon, který používá americká posádka. Zdá se, že všeho by lidstvo mohlo být v budoucnu schopné, a to dodává knize na uvěřitelnosti. Osobně si myslím, že by z knihy mohl být i skvělý film. Obzvlášť proto, že bych ráda viděla vyobrazené věci, které jsem si sama nebyla schopná představit. Ačkoliv je kniha poměrně obsáhlá, četla se opravdu sama. Obsahovala jak dramatické, tak i vtipné momenty a postavy byly vykreslené tak, že člověk chápal chování i těch, které by tradičně byly považovány za záporné. Pokud máte rádi sci-fi, které je postavené na solidních vědeckých základech, tak se vám Mise Saturn bude určitě líbit.

Věta, která se mi líbila: ...nikomu nevěř, všechno se rozbije, nic nefunguje tak, jak má, a když se něco může pokazit, pokazí se to.

Z.

Nela - 1. kapitola

Protože tady na blogu můžete najít prolog, první a druhou kapitolu z mé první knížky Niky, říkala jsem si, že by bylo fér, mít tady taky ukázku z mé druhé knížky Nela. Třetí díl ze série bude co nevidět :-) Z.

1

Přetáhla jsem si rty malinovým leskem na rty, hodila tubičku do kabelky a naposledy se zkontrolovala v zrcadle.

„No úplná modelka,“ ozvalo se za mnou pobaveně.

Otočila jsem se, ale obraz přede mnou se vůbec nezměnil. Jemně zvlněné světlé vlasy, modré oči a několik pih od sluníčka.

„Nápodobně,“ mrkla jsem na Adél, moje jednovaječné dvojče.

„Doufám, že sis zabalila i něco jiného než tohle,“ kývla směrem k mým riflovým kraťasům.

„Jo, plavky,“ zakřenila jsem se.

Adél nadzvedla víko poloprázdného kufru a zřejmě spokojena s jeho obsahem pokračovala: „Hlavně na sebe dávej pozor.“

„Jasně, mami,“ líbla jsem ji na tvář a s úsměvem zavřela kufr.

Uběhly zhruba tři měsíce od stěhovací akce, kterou jsme se ségrou interně nazývaly „Kulový blesk“. Ačkoliv její okolnosti zase tak veselé nebyly. Babiččin stav se v posledním roce postupně zhoršoval, až se naši rozhodli, že si ji vezmou k sobě. Náš byt se tak rázem stal poněkud těsným a logickým krokem bylo, že se s Adél odstěhujeme do dvoupokojového bytu po babičce. I když jsme ve skutečnosti bydlely jen pár ulic od rodičů, náhle jsme získaly nejen novou dávku svobody, ale i starostí. Kdo vypere, co je třeba nakoupit a kdy se bude vysávat. Všechno bylo od konce našeho druhého vysokoškolského ročníku na nás. Moje zodpovědnější a svědomitější sestra si zřejmě přibrala navíc i starost o mě. A to přesto, že já jsem byla odmalička poměrně samostatná.

„Jedem,“ zahlásila jsem a předrncala kolečky kufru přes práh naší společné ložnice.

Adél posbírala klíče od auta, peněženku a sluneční brýle, a zatímco jsem čekala na výtah, zamknula dveře od bytu, na něž jsme teprve před pár dny daly cedulku s nápisem „Valentovi“.

„Myslela jsem to vážně,“ podotkla ještě, než se výtah s cuknutím zastavil v přízemí.

„Cože?“ zvedla jsem oči od mobilu a snažila se vymanévrovat kufr na chodbu.

„Abys na sebe dávala pozor,“ podržela mi Adél vchodové dveře a bradou ukázala na můj telefon: „Honza?“

„Kája,“ osvětlila jsem jí a zastavila se s kufrem u našeho společného malého peugeotu. Včera, když jsme se vracely z nákupů, jsme měly štěstí. Našly jsme parkovací místo přímo naproti vchodu.

Adél jen obrátila oči v sloup a s pípnutím mi otevřela.

„Jsou to jen kamarádi,“ zopakovala jsem svoji stále dokola se omílající mantru, narvala svoje zavazadla do kufru auta a usedla na místo spolujezdce. Říká se, že je to místo smrti. Ale já jsem věděla, že s Adél mi nic nehrozí. Byla o něco horší řidička než já, a přesto byla paradoxně většina škrábanců na červeném laku našeho autíčka mým dílem. To proto, že Adél jezdila až úzkostně podle předpisů a všude si dávala pozor, zatímco já jsem si troufala předjíždět a cpát se do míst, kam se mi zdálo, že se naše beruška vejde. Tím pádem se stávalo, že jsem támhle zavadila nárazníkem a tuhle se otřela zrcátkem.

„Tak,“ nadechla se jako vždy ségra, zaklapla svůj bezpečnostní pás a za zběsilého otáčení hlavou do všech směrů pomalu pomaloučku vycouvala na ulici.

„Myslím, že oni by chtěli být něco víc než jen kamarádi,“ pokračovala Adél v konverzaci, aniž by spouštěla oči ze silnice.

„Hm,“ pokrčila jsem rameny. Myšlenkami už jsem byla u moře a neměla jsem náladu zaobírat se dvěma kamarády, kteří zarputile nedokázali pochopit, že mezi námi nikdy víc než kamarádství nebude.

„Vždyť Honza je fajn,“ podotkla Adél.

„Hm,“ zopakovala jsem bez většího zájmu, „ten by se hodil spíš k tobě.“

Adél na to nic neřekla. Jen si prsty bubnovala o volant v rytmu jakési taneční písničky hrající z rádia. Bylo mi to podezřelé. Moje sestra vždycky volant držela oběma rukama a rozhodně nikdy nebubnovala ani nezpívala.

„Elo!“ vykřikla jsem její dětskou přezdívku, když mi to konečně docvaklo, „tobě se líbí Honza!“

„Ne,“ odmítla můj náhlý objev Adél, ale ruměnec, který se jí rozlil po tváři, ji prozradil.

„Zařídím to,“ slíbila jsem.

Aspoň k něčemu to bude dobré, že s Honzou strávíme dva týdny u moře. Když jsem zjistila, že se taky přihlásil, trošku mě to rozladilo. Věděla jsem, že jede sám, a přestože jsem si nechtěla fandit, tušila jsem, že se kurzu účastní kvůli mně. Zřejmě doufal, že mezi námi v zahraničí přeskočí jiskra. Já jsem si byla stoprocentně jistá, že se tak nestane. Obzvlášť pokud se to nepovedlo během dvou let, co jsme spolužáci. Kdyby se mi ale povedlo ho přeorientovat na Adél, zabila bych dvě mouchy jednou ranou.

„Hlavně mu nic neříkej,“ prosila.

„Proč ne? Jestli se mu líbím já, tak se mu musíš líbit i ty.“ Logicky.

„To teda pochybuju. Sice vypadáme stejně, ale ty se mu líbíš, protože jsi to ty,“ namítla.

Chápala jsem, jak to myslela. Na první pohled jsme byly jako věrné kopie, ale kdo nás chvíli znal, dokázal nás docela snadno odlišit. Ve skutečnosti jsme totiž byly každá jiná.

„Stejně to nějak udělám,“ věřila jsem si.

Vjížděly jsme na parkoviště, kde už stálo několik autobusů, aut a pobíhala spousta lidí s kufry i bez nich.

„Vsadím se, že náš je támhle ten,“ ukázala jsem na starou karosu a přesně jsem si dovedla představit typický zápach uvnitř.

Adél se s pekelným soustředěním propletla mezi vším tím zmatkem a zastavila hned vedle bílého autobusu s modrým nápisem, na který jsem ukazovala.

„Támhle je Monika,“ ukázala ségra a já jsem okamžitě zaměřila kamarádku i jejího vysokého bratra jen kousek od nás.

Monča seděla na fialovém květovaném kufru a vyfukovala velkou růžovou žvýkačkovou bublinu. Honem jsem povytahovala všechny svoje věci z auta a zamířila k ní. Sotva mě uviděla, vyběhla mi naproti.

„No konečně,“ vyvalila na mě namísto pozdravu oči. „Jéé, čau Adélko. Na mě se naši taky vykašlali a vyslali Radka, aby mě odvezl.“

„Vidím,“ zasmála jsem se a otočila se na zmiňovaného: „Ahoj. A mimochodem gratuluju.“

„Díky,“ usmál se a na prsteníčku levé ruky se mu zablýskl jednoduchý prstýnek z bílého zlata.

„Naši by ji i odvezli,“ vysvětlovala mezitím Adél Monice, „ale ona jim to zatrhla.“

„Vidíš a zvládly jsme to samy,“ řekla jsem.

„Bylo by ti trapný, kdyby tě na školní výlet vezli rodiče?“ zasmál se Radek.

„To není školní výlet,“ zvedla jsem důležitě prst, „ale zápočtový sportovní výcvik.“

„Stejně to máte dobře vymyšlený. Čtrnáct dní se budete válet u moře a ještě za to dostanete kredity.“

„Jen jeden kredit a pochybuju, že se budeme válet,“ usmála jsem se, protože v podstatě měl pravdu. Ve škole jsme měli kromě fakultních předmětů povinně absolvovat taky mezifakultní tělocvik za dva kredity. Což znamenalo buď dva semestry poctivého chození na vybraný sport, nebo dva sportovní pobyty. S Mončou jsme se rozhodly pro to příjemnější. Čtrnáct dní v Chorvatsku s bandou studentů nás lákalo rozhodně víc než školní tělocvičny.

„A v zimě pojedeme na hory,“ jako by mi četla Monča myšlenky.

„Hlavně abyste vůbec odjely k tomu moři. Kde máte autobus?“ rozhlížela se Adél.

„Všechny jsem obešla. Ani jeden není náš. Ačkoliv támhle ti vypadají, že pojedou s náma,“ ukázala Monča na tři kluky zhruba v našem věku, kteří vedle svých tašek měli ještě celé balení plechovek s pivem.

„A jéé,“ ušklíbla se Adél, ale já jsem do ní drcla.

„Aspoň bude sranda.“

„Hele, ten bude náš,“ prohlásila víceméně ze srandy Monika. Na parkoviště zrovna vjížděl nádherný nový autobus vínové barvy.

Když se přiblížil, uviděla jsem, že jakkoliv ironicky Monika svoji poznámku myslela, měla pravdu. Za předním sklem zářil bílý papír s nápisem „Masarykova univerzita – Chorvatsko“.

„Jupí,“ nadskočila Monča, až jí spadly barevné sluneční brýle, které do té chvíle používala coby čelenku ve svých polodlouhých vlasech.

Zatímco je sbírala ze země, já jsem pozorovala, jak z autobusu vystupuje opálený tmavovlasý kluk s papírem v ruce a rozhlíží se po parkovišti.

„To jako vážně?“ přidala se ke mně Monča a brýle si znovu vytáhla do vlasů, aby líp viděla.

„Instruktor?“ podívala jsem se na ni nevěřícně.

„Sportovec. Pěkný tělo, mozek nula,“ zhodnotila Monča drsně.

„To nemůžeš vědět,“ namítla Adél a já jsem si až teď uvědomila, že naši sourozenci tady jsou ještě pořád s námi.

„Jdeme se nahlásit,“ mrkla na mě Monča.

Nemusely jsme si nic říkat. Oběma nám bylo jasné, na co ta druhá právě myslí. Čtrnáct dní u moře za zápočet a k tomu jako bonus nádherný instruktor.

„Dobrý den. Kotrbová,“ usmála se Monča.

Instruktor přejel očima po seznamu jmen a než si u jejího udělal fajfku, ujistil se: „Monika?“

„Správně,“ zatřepotala na něj řasama.

„A?“ podíval se na mě.

„Valentová,“ nahlásila jsem se.

Kluk se zmateně zamračil: „Ale ta je tady jen jednou.“

„Však já jsem jedna,“ přikývla jsem, ale on se mi díval přes rameno, kde Ela zrovna drncala s mým kufrem.

„Já nejedu,“ osvětlila mu a vrazila mi rukojeť.

„Škoda,“ pousmál se a já jsem pozvedla obočí.

Vždycky jsme byly středem pozornosti. Lidi si na nás ukazovali: „Jéé, dvojčata.“ Čím jsem ale byla starší, tím víc jsem si všímala fascinací dvojčaty u kluků. Nepochybovala jsem, že jsme byly objektem fantazií nejednoho našeho kamaráda. U instruktora sportovního výcviku bych ale čekala trochu víc profesionality. Nebo aspoň ovládání.

Adélka už zase byla rudá jako rak.

Instruktor si zřejmě uvědomil, jak jeho poznámka vyzněla, a okamžitě začal couvat: „Tak jsem to nemyslel. Já jen, že obvykle mám skupinu plnou opilých kluků. Bylo by fajn mít občas i pár slušných holek. Teda jako ve skupině… Ehm.“ Odkašlal si.

„Tak na ně dávejte pozor,“ utrousila Adél, aniž by se na něj podívala, a vzhledem k tomu, že se k autobusu právě halasně dohnali oni tři výtečníci s pivem, znovu se ušklíbla.

„Nespustím je z očí,“ prohlásil instruktor, jako by to sliboval starostlivé matce.

Monika vyprskla smíchy a pobaveně se na mě podívala.

„Pánové, kam s tím pivem?“ odvrátil se od nás instruktor (jak se asi jmenuje?).

„No, do autobusu,“ poškrábal se jeden na hlavě.

„A co třeba nahlásit jména?“

„Záruba, Svoboda, Müller.“

„Ok, tak jděte,“ mávl nad nimi instruktor rukou a už se díval po dalších příchozích.

„To jim to jako nezakáže?“ divila se Ela, když jsme předávali kufry řidiči a pozorovali, jak je nakládá do zavazadlového prostoru.

„Nejsme na střední. Všichni jsou dospělí,“ pokrčila jsem rameny.

„No jo, ale stejně,“ mračila se Adél.

„I kdyby jim to vyhodil, tak by jim nezabránil koupit si něco na místě,“ souhlasil Radek.

„To je asi pravda,“ uznala nakonec Adélka.

„Promiň, Adame, jdeme pozdě,“ hlasitě hlaholila asi pětatřicetiletá blondýnka, která kolem nás proběhla s vřískajícím chlapečkem v náručí a manželem v patách.

Zvědavě jsem se otočila a viděla, jak se zdraví s instruktorem.

„Adam,“ podívaly jsme se na sebe s Mončou.

„Tak jo, nastupovat,“ zakřičel právě jmenovaný.

Už jsme měly svoje věci hozené na strategicky umístěném dvousedadle za dveřmi uprostřed autobusu, kde jsme si mohly hezky natáhnout nohy a měly to blízko na záchod, takže jsme se mohly v klidu rozloučit s naším doprovodem.

Ela nás obě dlouze objala, zatímco Radek jen zvedl ruku v náznaku pozdravu. A pak už jsme se konečně nalodili a vyrazili.

Kluci s pivem seděli hned přes uličku vedle nás spolu s Honzou a já jsem zapochybovala, že by šlo jen o náhodu, že na něj vybylo místo zrovna tak blízko u mě. Přestože se s kluky očividně nikdy dřív nesetkal, brzy se s nimi bavil jako se starými známými, a mně trochu odlehlo, že snad nebude celý pobyt pověšený na mě a na Moniku. Stačila krátká inspekce osazenstva autobusu, abych zjistila, že kromě Moniky a Honzy nikoho neznám, což ale nebylo zase tak překvapující, když vezmu v úvahu, že mohli jet studenti jakékoliv fakulty z různých ročníků.

„Dáte si?“ naklonil se k nám přes uličku jeden z kluků a v ruce svíral placatku.

Podezřívavě jsem se na ni podívala.

„Domácí,“ usmál se.

„Asi ani ne, díky,“ odmítla jsem za nás obě.

„Mimochodem, já jsem Vašek,“ odložil láhev a znovu ke mně vztáhl ruku.

„Nela,“ potřásla jsem si s ním.

„A kamarádka?“ podíval se Vašek za mě.

„Monika, těší mě,“ natáhla se přese mě Monča.

„Lukáš a Pavel,“ ukázal Vašek postupně na kamarády a proběhlo několikeré další podávání ruky. „Prý jste spolužačky tady našeho spolusedícího Honzy.“

Snažila jsem se dát do přikývnutí alespoň trochu nadšení, ale zřejmě se mi to moc nepovedlo. Vzpomněla jsem si na Adél. Nebyla jsem si jistá, jestli se s ní kromě dneška Honza někdy viděl, ale rozhodně by stálo za zkoušku je seznámit.

„Mohli byste nám udělat fotku?“ zeptala se Monča a vytáhla z tašky tablet.

Bylo mi jasné, že bude celý pobyt poctivě dokumentovat. Ze všech mých přátel měla na facebooku nejvíc fotek právě ona.

„Jasněěě,“ protáhl Vašek a otočil tablet k sobě.

„Ne, tak ne,“ snažila se ho zastavit Monča, ale to už jí ho podával zpět s dokonalou selfie.

„Já myslím, že dobrý,“ pochvaloval si Vašek a já jsem se musela smát. Udělal to naschvál.

„Tak dobře,“ vzal si tablet nazpět, ještě než mu ho Monika stačila vzít, a namířil ho na nás.

„Úsměv,“ nařídil nám.

Jedno bezhlasé cvaknutí a měly jsme naši první pobytovou fotku.

„Něco tomu chybí,“ mračil se Vašek na obrazovku a pak se plácl do čela: „No jasně!“

Podal tablet svému sousedovi a snažil se vecpat mezi nás. Byla jsem opravdu zvědavá, jak fotka bude vypadat, protože jsem se smála na celé kolo.

„No, počkej, já chci taky,“ protestoval Lukáš a brzy se strhla úplná lavina focení.

Přelízali jsme z jednoho dvousedadla na druhé, pózovali v uličce a kromě Mončina tabletu autobus ozařovaly blesky i několika telefonů.

Já sama jsem měla už asi deset fotek, když se k nám uličkou přiblížil Adam.

„Jsem rád, že se seznamujete, ale mám vás upozornit, že podle předpisů máte sedět na svém místě a být připoutaní.“

Pomalu jsme se rozesadili zpět tam, kam jsme patřili, ale s bezpečnostními pásy se nikdo neobtěžoval. Přesto se zdálo, že byl Adam spokojený, a otočil se k odchodu. Vašek, kterého jsme okamžitě identifikovaly jako největší kvítko z party, na něj protáhl obličej, a i když mi to přišlo dětinské, Monča vyprskla smíchy.

Adam se zastavil, obrátil se a s vážným výrazem se podíval na Vaška: „Vidím, že pánové by rádi zahájili výcvik už v autobusu. Jestli máš tolik energie, tak si dej dvacet kliků.“

„To jako vážně?“ zasmál se Vašek.

„Smrtelně,“ ujistil ho suše Adam.

Vašek jen nevěřícně koukal, zřejmě stále přesvědčený, že Adam žertuje. Ten se ale nepohnul z místa a najednou bylo v celém autobusu ticho jako v hrobě a všichni čekali, co bude.

Nevím, jestli to bylo tou autoritou, která z Adama vyzařovala, nebo tím, že se nechtěl ztrapnit před zírajícími spolužáky, ale Vašek se neochotně zvedl a zalehl do kobercem pokryté uličky. Hádala jsem, že všichni v dohledu v duchu počítali stejně jako já. Už u dvanáctého kliku se Vaškovi klepaly ruce a při šestnáctém jsem měla pocit, že už se nezvedne. Nenechal se ale zahanbit a nakonec těch dvacet dal, jakkoliv pokroucených.

Adam se beze slova otočil a vrátil se na svoje místo vepředu autobusu. Osazenstvo se postupně znovu rozmluvilo a do všeobecného šumu Vašek polohlasně zamumlal: „Debil!“

Podívala jsem se na Monču a povytáhla obočí.

„Pěkný,“ poznamenala a mně bylo jasné, že nemá na mysli Vaškův první sportovní výkon.

Projížděli jsme Vídní, když se Adam ujal mikrofonu.

„Takže vás všechny ještě jednou vítám. S kým se neznáme, tak já jsem Adam a tohle je Markéta a její manžel Víťa.“ Manželé, kteří se synem k autobusu doběhli na poslední chvíli, se postavili a zamávali do útrob autobusu.

„Navrhuju, abychom si tykali…“ Adam udělal krátkou pauzu a autobusem to souhlasně zamručelo.

„Prima,“ usmál se a pokračoval. „Ohledně konkrétních sportovních aktivit a pravidel pobytu si povíme až na místě. Zatím něco k cestě a organizaci. Budeme zastavovat zhruba každé tři hodiny. Kdyby to někdo nemohl vydržet, je uprostřed autobusu funkční záchod. Pan řidič vás ale prosí, ať ho používáte opravdu jen v krajní nouzi. Navíc by se holkám, co tam sedí, asi moc nelíbilo, kdyby tam pořád někdo trajdal,“ dodal, zatímco sklonil oči k papírům v ruce.

Monča do mě drcla a zazubila se.

Adam si odkašlal: „Předpokládám, že během cesty nebudou žádné problémy. Všichni jste dospělí, tak se podle toho zkuste chovat. To samé samozřejmě platí i pro celý pobyt. Nebudeme vás kontrolovat jako nějaké školáky, ale myslím, že by bylo pro nás všechny trapné, kdybychom tam museli řešit nějaký průšvih.

První zastávka bude kousek za Vídní. Dvacet, maximálně pětadvacet minut. Takže asi tak.

Máš k tomu ještě něco?“ podíval se na svoji kolegyni.

Markéta si vzala mikrofon a do čekajícího ticha zvolala: „Snad si to všichni užijeme!“

S Monikou jsme vyprskly smíchy a nemohla jsem si nevšimnout, jak Adam zlehka zvednul oči v sloup.

„Já myslím, že užijeme,“ mrkla na mě Monika.

„Rozhodně,“ souhlasila jsem. Nic jiného jsem ani neměla v plánu.

Zastávku v Rakousku jsme nemohly nevyužít k nákupu čokolády. V krásném krámku, kde obsluhovaly dvě slečny v krojích, jsme si každá vybraly jinou příchuť Milky a u pokladny jsme ještě přidaly dvě Mozartovy koule.

„Vidím, že už probíhají první nákupy,“ objevila se vedle nás Markéta i s chlapečkem, který svíral hned dvě tabulky čokolády.

„Musíme nabrat síly před vším tím sportováním, co nás čeká,“ usmála jsme se na ni.

„To bude určitě potřeba,“ ozvalo se za mnou hlubším hlasem, a když jsem se s leknutím otočila, stála jsem tváří v tvář Adamovi.

„Adam,“ podal mi ruku. „Asi bude chvíli trvat, než si vás všechny zapamatuju.“

„Nela,“ vložila jsem svoji dlaň do jeho.

„Monika,“ zopakovala moje gesto Monča, když se otočil k ní, a mě napadlo, jestli si taky všimla, jak pevný má stisk.

„Jéje, promiňte! Markéta,“ vmísila se do toho druhá instruktorka. „Já jsem to brala, jakože už jsme se představili v autobusu.“

To já vlastně taky. Pochybuju, že si teď budou s každým podávat ruce a snažit se zapamatovat všech čtyřicet (nebo kolik nás vlastně jelo) jmen.

Rozpačitě jsme vyšli před obchod a Markéta se od nás odpojila ve chvíli, kdy se její chlapeček rozběhl směrem k barevnému dětskému hřišti.

„Neviděl jsem tě někdy v Chiquitě?“ zeptal se Adam, otevřel právě zakoupenou láhev vody a napil se.

Srdce mi poskočilo radostí, že si mě všiml a zřejmě i zapamatoval, ale ve vteřině mi to došlo. Dvojčata. Nás si všimne každý.

„Jo, asi jo,“ přisvědčila jsem bez většího nadšení.

„Chodíte tam často?“ zeptal se a jindy ukecaná Monča jen šla mlčky vedle mě.

„Docela jo. Chiquita patří manželovi naší sestry,“ vysvětlila jsem. Byl to první, ale zdaleka ne poslední podnik, co Martin vlastnil. Ačkoliv od dob jeho otevření se hodně změnil. Z původní diskotéky se stal klub, kde se konaly koncerty, autorská čtení a podobné akce. Byly jsme tam s Adél pečené vařené.

„Takže vy jste dokonce tři,“ hvízdl Adam a mně nebylo úplně jasné, jak to myslí.

„Niky je nevlastní,“ začínala jsem si připadat jako u zpovědi.

„Tak vyřiď sestře a manželovi, že mají nejlepší klub v Brně,“ usmál se Adam a nastoupil do autobusu.

Podívala jsem se na Monču, ta jen pokrčila rameny a popostrčila mě k prostředním dveřím. Tentokrát jsem si k oknu sedla já. Monča si natáhla nohy do uličky, opřela se o mě a displej tabletu natočila tak, abych na něj viděla i já. Prohlížely jsme fotky z poslední společné akce a já jsem zalitovala, že s námi nakonec nejel nikdo z našich kamarádů. Když jsem tu myšlenku vyslovila nahlas, Monča se zakřenila.

„Ale tohle osazenstvo taky není k zahození.“

„Uvidíme,“ usmála jsem se ve chvíli, kdy se rozsvítila obrazovka malé televize nade dveřmi.

„Film,“ zatleskala Monča, odložila tablet a narovnala se na sedadle, zřejmě v očekávání nějakého nejnovějšího hollywoodského trháku.

Vzápětí se ale zřítila zpět do své pozice v pololehu, když se ozvala známá melodie z trilogie Slunce, seno… Kluci vedle nás proti výběru sice hlasitě protestovali, ale nebylo jim to nic platné. Dala jsem si do uší sluchátka a po chvíli přejíždění prstem po displeji svého mobilu jsem vybrala jednu z méně známých pop-rockových kapel, aby mi zpříjemnila cestu. Monča listovala paperbackem s modrou obálkou, ale než jsem si stihla všimnout, o jaký titul se jedná, nechala si knížku spadnout do klína, drcla do mě a bradou ukázala směrem k řidiči. Adam se v přední části autobusu natahoval pro něco do horního úložného prostoru a tričko, které se mu při pohybu vyhrnulo, dávalo na odiv alespoň část jeho vypracovaného břicha. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, přetáhla si přes hlavu kapuci svojí světle modré mikiny s obří fajfkou natištěnou přes prsa, pohodlně se opřela a zavřela oči. Někdy v půlce alba jsem přestala vnímat.

Na místo určení jsme dorazili v brzkých ranních hodinách a mě docela zajímalo, jestli je na mně vidět, že bych potřebovala ještě pár hodin spánku, tak moc jako na Monči. Mračila se na celý svět, a když jsme táhly kufry z parkoviště k recepci, mumlala cosi nesrozumitelného. K životu se probrala, až když nám Adam oznámil, že jsou k dispozici pouze dva dvoulůžkové pokoje. Ostatní budou ubytováni po čtyřech. Dřív než kdokoliv stačil zareagovat, uzmula Monča jeden z menších pokojů pro nás. Zatím ale jen virtuálně, protože nám recepční sdělila, že ubytovávat se bude možné až kolem druhé hodiny. Adam nám oznámil, že v šest se sejdeme na informativní schůzce, kufry jsme naházely do vyhrazené místnosti a mohli jsme jít prozkoumávat okolí.

S Mončou jsme prošly kemp, kde si člověk mohl pro pobyt vybrat hotel, apartmán nebo se usídlit spolu s karavanem nebo stanem ve stínu pinií. Tipovaly jsme, ve kterém z apartmánových domů asi budeme my, a doufaly v ten, co byl nejblíž oblázkové pláži. Na té jsme taky nakonec zakotvily, odhodlané nachytat co nejvíc slunečních paprsků. Zatím jsme totiž nevěděly, jak velkou část dne budeme trávit sportovními aktivitami, a jestli se vůbec každý den dostaneme na pláž.

Netrvalo to ani půl hodiny a Monča začala pravidelně oddechovat. Zvedla jsem se a došla k moři, ale nechtěla jsem první koupání absolvovat bez ní, a tak jsem si jen nechala omývat nohy chladnou vodou. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla slaného vzduchu. Tušila jsem, že i kdybychom se na pláž už do konce pobytu nepodívaly, budou tohle jedny z nejlepších prázdnin, co jsem kdy zažila.