Když se mě kamarádi ptají, jestli mám raději Niky nebo Nelu, je to těžká volba. Miluju oba dva příběhy. Kdyby ne, tak bych je nepsala :-) Ale když se někdo zeptá na oblíbenou pasáž, tak těch bych dokázala vyjmenovat hned několik. Co se týče Niky, tak jedna z nich, možná dokonce ta nejoblíbenější, je tahle.
Máte i vy nějakou oblíbenou scénu? POZOR! Pokud jste Niky nečetli, obsahuje spoilery!
Hezkou neděli Z. :-)
„Mám přinést sůl,“ řekl, jako by mi snad
musel vysvětlovat přítomnost ve vlastní kuchyni.
Přikývla jsem, neschopná slova. Martin
chvíli otvíral jednu skříňku po druhé, očividně zcela ztracený. Nakonec se mi
ho zželelo a sáhla jsem do správné přihrádky. Už mockrát jsem tady Barče
pomáhala připravovat něco na zub, a proto jsem věděla, kde co hledat. Pořád
mlčky jsem Martinovi podala skleněnou dózu.
„Díky,“ vzal si ji a zamířil zpět
k obývacímu pokoji.
Vztek ve mně vybublal na povrch. Teď se
bude tvářit jako že nic? Poté, co mě dusil před našimi kamarády? Před mým
klukem?
„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla jsem na
něj, než se mi stihl ztratit z dohledu.
Martin se zarazil a pomalu se ke mně
otočil. Výraz v obličeji mu ztvrdnul.
„Co máš na mysli?“ optal se
s arogantním úšklebkem, který jsem na něm nesnášela. Tolik mi připomínal
Martina z těch prvních měsíců po našem seznámení.
„Ty to moc dobře víš,“ sykla jsem a
popošla k němu blíž. Nechtěla jsem, aby nás zaslechli ostatní. Obzvlášť ne
Tomáš.
„Hráli jsme hru na pravdu, ne? Ty ses
nebavila?“ skoro se mi vysmíval.
„Jo, bylo to k popukání. Obzvlášť
když jsi vytahoval to, co se mezi námi stalo, před mým klukem a tvou holkou!“ Navztekaně
jsem se mu dívala přímo do očí.
„Já nic tajit nemusím. Já,“ to slovo
zdůraznil, „jsem svou holku nepodvedl.“
„Řekli jsme si, že to bude mezi náma,“
připomněla jsem.
„A ty jsi to nikomu neřekla, co?“ uchechtl
se sarkasticky. „Vidím, jak Niky s Bárou pozorují každej náš pohyb.
Poslouchají každý naše slovo.“
„Neřekla jsem to nikomu, komu by to mohlo
ublížit,“ bránila jsem se.
„No jistě. Chraň pánbůh, abys ty někomu
ublížila,“ odfrkl.
„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce
v bok.
„Zeptej se na vysvětlení svýho kluka. To
k němu jsi běžela hned, co jsme se vrátili z Itálie!“ sekl po mně
výčitkou ostrou jako břitva.
„Měli jsme snad dohodu!“ rozhodila jsem
zoufale rukama. V Itálii s ním, doma s Tomem, ne? „Byl to tvůj
nápad,“ zdůraznila jsem.
„To bylo předtím,“ výraz v obličeji
se mu změnil. Už v něm nebyla agrese ani výsměch.
„Před čím?“ nechápala jsem.
„Do háje, Niky!“ bouchl pěstí do kuchyňské
linky a pak se o ni opřel jen pár centimetrů ode mě.
„Já jsem ti řekl, že tě miluju!“ zašeptal
tak důrazně, jako kdyby ta slova na mě zakřičel.
Nadechovala jsem se k odpovědi, když
se objevila Barča.
„Kde jsi s tou solí? Nině tam zůstane
flek!“
„Už jdu,“ otočil se rychle Martin a
zmizel.
Vydechla jsem a pohlédla na zmatenou Báru.
„Co to bylo?“ zvedla obočí.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Sama jsem nevěděla.
